Reportážní román s dobově tabuizovaným tématem narkomanie.
Dílo, které autor věnoval "mrtvým i živým", se člení na krátké, zhruba dvoustránkové úseky. Uvádí je dva citáty odborníků o nebezpečí narkomanie a o nízkém procentu vyléčených toxikomanů a dále autorovo prohlášení, že jména osob, jejichž osudy se staly předlohou pro román, jsou změněna. Děj se odehrává v Praze a zabírá deset let života Michala Otavy, bývalého studenta gymnázia, který r. 1975 jako sedmnáctiletý poprvé ze zvědavosti okusí drogu a nikdy se už od ní nedokáže odpoutat. Michalův život, stejně jako život jeho dívky Evy a dalších mladých lidí z party, se postupně redukuje na neustálou honbu za drogou. Aby ji získali, uchylují se k prostituci, vylupují lékárny, někteří omamné látky sami vyrábějí v domácích laboratořích. Marné jsou domluvy rodičů, ztroskotávají i Michalovy vlastní občasné snahy vymanit se z drogové závislosti. Návyk neodstraní ani vojna, ani opakované pobyty v léčebných zařízeních, v nemocnicích, vyšetřování na Bezpečnosti a vězení. Narkomanie vede k mravnímu úpadku, k duševnímu i fyzickému zchátrání osobnosti. Chvíle opojení jsou stále kratší, abstinenční stavy - halucinace a pocity deprese - čím dál krutější. Mnozí Michalovi přátelé umírají, někteří z nich dobrovolně. Román končí suše konstatující zprávou o zdravotním stavu Michala Otavy, jenž dožívá v psychiatrické léčebně jako lidská troska. Závěrem autor připojuje krátkou informaci o tom, že výroba a přechovávání omamné látky pervitin jsou v Československu od 1. 1. 1985 trestné.
V kompozici románu je hojně využito retrospektiv. Hrdinovi se při léčbě v nemocnici vybavují zážitky a situace z předchozího desetiletí, které uzavřeností krátkých obrazů připomínají filmové sekvence. Sled drobných epizod a časté dialogy (oba tyto prostředky poukazují k autorově scenáristické profesi) text silně dynamizují. Prudký dějový spád je funkční, neboť zdůrazňuje nezadržitelnou rychlost, s jakou dochází k rozkladu osobnosti závislé na droze. Děj se odvíjí převážně jako vnitřní výpověď hrdiny, který vede i rozhovory sám se sebou a je téměř až do konce schopen citlivé sebereflexe, jako by jeho psychika nebyla narušena. Prostředí narkomanů přibližují slangové výrazy užívané v dialozích (perník = pervitin, věci = drogy, šlehnout si do žil = dát si injekci). John záměrně zvolil protagonistu z celkem spořádané rodiny, aby ukázal, že toxikomanie ohrožuje každého. Při hledání jejích příčin nalézá pouze nudu mladých lidí a nechuť ztotožnit se s životním stereotypem generace rodičů; explicitně kritizuje také malou informovanost veřejnosti a nedostatečnost zákonné ochrany před užíváním narkotik v Československu. Hlubší kořeny tohoto závažného společenského jevu však autor za daného kulturněpolitického klimatu odkrýt nemohl. Memento vzniklo na základě autentických materiálů, které John shromáždil pro reportáž otištěnou v časopise Mladý svět r. 1983. Nad estetickou funkcí v knize převažuje věcná informace a varovný akcent. Tomuto záměru jsou podřízeny i tvůrčí postupy. Líčení subjektivních pocitů hrdiny prostupují konkrétní údaje o životním způsobu narkomanů, popisy zpustlých bytů, v nichž žijí, poznatky z procesu léčby, pasáže s odbornými výklady lékařů apod. Autor zdůrazňuje, že pracuje se skutečnými fakty, nejvíce v závěrečné zprávě podané stylem protokolu. Próza se tak řadí k publicistické beletrii, zachovávajíc její hlavní rysy - informativnost a dokumentárnost. Román se stal bestsellerem jak pro dramatičnost děje, tak zejména pro výjimečnost (až senzačnost) námětu a detabuizační moment.
Knižní prvotina RADKA JOHNA (nar. 6. 12. 1954 v Praze) Džínový svět (1980) se řadí k prózám M. BEZOUŠKY, P. HÁJKA, L. NĚMCE, Z. BRABCOVÉ, P. PLACÁKA aj., které se pokoušely vytvářet obraz mentality mladých lidí 70. a 80. let. Problematice mládeže zůstal John i nadále věrný nejen jako prozaik (Začátek letopočtu, s I. PELANTEM, 1984), ale také jako filmový scenárista (Jen si tak trochu písknout, 1980; Sněženky a machři, 1982 aj.) a později i jako televizní reportér. Povolání ho často přivádí ke společensky ožehavým tématům, která ztvárňuje většinou sociologicko-dokumentárním způsobem. Film Proč? (1987, režie a spoluautorství K. SMYCZEK) zrekonstruoval skutečnou událost vypovídající o surovosti a vandalismu mladých fotbalových fanoušků, otázku veksláctví průkopnicky otevřel film Bony a klid (1987, režie V. OLMER). O autorově publicistické pohotovosti a schopnosti vyjít vstříc časovému zájmu čtenářské obce svědčí i cestopisná reportáž z USA Jak jsem viděl Ameriku (1990). Johnova tvorba patří k širšímu proudu literatury, která v prvé řadě přispívá k poznání chorobných projevů soudobého života, s nimiž je veřejnost málo obeznámena (alkoholismus - L. ČERNÍK; brutalita - J. KLÍMA), a zároveň chce varovat před jejich nebezpečím. Ve fabulované próze se podobným úsilím vyznačují např. romány B. HLINKY Už není návratu (1981), L. PECHÁČKA Dobří holubi se vracejí, Pasťák (1969) K. MISAŘE, z konzumní literatury dvoudílný Vekslák (1988, 1993) P. FRÝBORTA atd. Mapováním negativních jevů mezi mládeží, ale také dokumentárním přístupem k látce souvisí Johnova tvorba především s dílem J. KLÍMY, jehož kniha Náruživost (1983) první prolomila mlčení o existenci drogové závislosti u nás. Stejným tématem se zabývá film Z. ZAORALA Pavučina (1986) a autobiografická próza I. SANETRNÍKOVÉ Ještěrka (1990, původně v samizdatové Revolver Revui). Z přeložené literatury zaujala zpověď německé narkomanky CHRISTIANY F. My děti ze stanice ZOO a román nizozemské autorky Y. KEULSOVÉ Matka Davida S., narozeného 3. července 1959.
Lit. J. Lukeš: Osvěta, nebo literatura?, SvS 18.12. 1986; Človek je odliatkom i formou, Romboid 1987, č. 12 (rozhovor); Z. Fišer: Memento pro R. J., Rt 14. 3. 1987; J. Jaroš: Proč?, FaD 1987, č. 10 (o filmu Proč?); I. Matějka: V bludném kruhu, Kmen (příl. Tvorby) 1987, č. 11; P. Bílek: Případ J., in R. J.: Memento, Praha 1989; K. Hvížďala: Český román 1975-1980, Tvar 1990, č. 3 (o Džínovém světě); o knize Jak jsem viděl Ameriku: J. Pavelka: Jak J. viděl Ameriku, Rok 1991, č. 2; Z. Troup: Viděl Ameriku, LitN 1991, č. 38 (příl. LidN 19. 9. 1991) ; Spisovatel, který léčí šokem, OD 3. 9. 1990 (rozhovor); Rozhovor se stále úspěšným R. J., Véčko 1990, č. 3; Na návštěvě u R. J., RP 31. 7. 1992 (rozhovor).
(Marie Uhlířová, Slovník české prózy, 1994)