Detektivní román s politickou zápletkou z období normalizace a její historickou paralelou.
Román o 38 číslovaných kapitolách je uvozen motem z Evangelia sv. Matouše a podle připojené datace byl dopsán r. 1975. Děj vypráví v 1. osobě hlavní postava díla, pražský taxikář, bývalý politický vězeň a novinář Pražského jara, Radim Jelínek. Za záhadných okolností je nalezen mrtev jeden z členů volného společenství lidí perzekvovaných režimem po srpnu 1968. Minulost mrtvého vede některé z aktérů k domněnce, že pachatelem je Státní bezpečnost, mstící se mu tak za kdysi dávno sepsaný článek o zapomenuté epizodě z prusko-rakouské války r. 1866, který bylo možno v posrpnovém kontextu aktualizovaně chápat jako odsouzení kolaborantství a zrady národní věci. Hlavní hrdina se pokouší sám pro sebe případ vyřešit, a proto zároveň rekonstruuje zmíněnou historickou událost. Po obtížných pramenných studiích dochází k závěru, že článek mrtvého přítele neodpovídá historické skutečnosti, která byla složitější, a že právě proto mohl být dezinterpretován a dobově propagandisticky využit. Nová fakta, která Radim Jelínek přináší a vykládá, neumožňují z dané látky vyvodit falešný mýtus statečného a riskujícího vlastenectví na jedné straně a zbabělé kolaborace na straně druhé. Některým jeho přátelům se však takový výklad událostí z r. 1866 jeví jako napomáhání represivnímu normalizačnímu režimu. Podobně ani vyřešení okolností tragické smrti Lubora Stárka nezapadá do apriorního scénáře, který si v debatách komunita novodobých vyděděnců na základě známých zkušeností, v tomto případě ovšem neopodstatněných, vytvořila. Radim se většině z nich začíná jevit jako bezohledný zrádce s nízkými pohnutkami. To jej dovádí do osobnostní krize, která dostupuje vrcholu v okamžiku, kdy ho opouští žena, poněvadž dále není schopna snášet psychickou zátěž plynoucí ze společného soužití s člověkem z novodobého společenského ghetta.
V centru díla, které nese řadu autobiografických prvků, je zásadní otázka priority pravdy před vědomou, ale stejně tak i bezděčnou lží. Na uzavřenou, přecitlivělou a na různé podněty neadekvátně reagující společnost režimních odpůrců zřetelně působí tlak represivních opatření, která mají za následek posun v hodnotové hierarchii. Závažnost tématu autor podtrhuje historickou paralelou, velmi umně skloubenou s realitou první poloviny 70. let ve čtenářsky vděčný žánr politické detektivky, která však má zároveň rysy společenské a psychologické sondy. Osobní zkušenosti příslušníka pronásledované komunity autor zúročil ve velmi působivě zaznamenané atmosféře narůstajících pochyb o správnosti zvolené cesty, podezíravosti, výčitek, ale také nepoddajnosti a vůle k neúprosné a "nevhodné" pravdě. Historické partie díla jsou nejen ukázkou badatelského postupu, který může být i čtenářsky přitažlivý, ale především apologetikou bezpodmínečné přítomnosti charakteru jako conditio sine qua non každé profesionality. O možném a zpravidla také naplněném riziku, které s sebou vždy nese charakterní postoj, vypovídá pak zcela záměrně osobní hrdinův osud.
VILÉM HEJL (24. 9. 1934 v Praze - 23. 1. 1989 v Mnichově), politický vězeň 50. let, zakotvil po vystřídání několika profesí jako scenárista Krátkého filmu. Do literatury vstoupil v r. 1967 detektivním románem Sebrané zločiny Vladimíra Hudce (v r. 1967 zfilmován pod názvem Přísně tajné premiéry, režie M. FRIČ). V r. 1978 se vystěhoval do Rakouska a poté spolupracoval s rozhlasovou stanicí Svobodná Evropa. V torontském nakladatelství vyšel v r. 1979 historický román z období bělohorského Zásada sporu. Ve stejném roce jako Ex offo přinesly curyšské Konfrontace třetí autorovo prozaické dílo, vzniklé již před posledně jmenovaným titulem, akční román Hodina hvězdopravců o veliteli elitního nacistického komanda. Hejl je také autorem odborných historických monografií - Zpráva o organizovaném násilí (Toronto 1986, jako spoluautor uveden K. KAPLAN; Praha 1990), Rozvrat. Mnichov a náš osud (Toronto 1989, Praha 1990). Román Ex offo lze v širším kontextu přiřadit k té linii české prózy, která v různé míře využila možností a prostředků žánru detektivky k výpovědi o obecně platné, mezní lidské situaci a v níž se nezřídka na utváření charakteru jednotlivých postav a vzájemných vztahů podílejí dobové politické okolnosti a podmínky (H. BĚLOHRADSKÁ, Poslední večeře; L. FUKS, Příběh kriminálního rady, 1971; J. ŠKVORECKÝ, Lvíče, Mirákl).
Lit. J. Dresler: Román o charakteru, Nár. politika 1979, č. 10 (o Zásadě sporu); J. Beneš: Kniha neradostného čtení, Magazín 1980, č. 6 (k tomu polemika: Z. Brodská: Vážený pane redaktore..., Magazín 1981, č. 2); J. K. (= J. Kovtun), Svědectví 1980, č. 61 (o Zásadě sporu) + Svědectví 1982, č. 66 (o Hodině hvězdopravců); H. K. (= H. Kosková), Svědectví 1982, č. 66; A. Kratochvil: Tváří v tvář - Ex offo, Studie 1982, č. 84; J. S. (= J. Strnad): Spisovatel V. H., Zpravodaj 1980, č. 12; J. Dresler: Kamarád Vilém, Nár. politika 1989, č. 3.
(Miroslav Zelinský, Slovník české prózy, 1994)