Povídkový soubor o lidech vytlačených poúnorovým politickým režimem na společenskou periferii.
Kniha je rozdělena do dvou římskými číslicemi označených částí. První z nich obsahuje pět povídek, druhá šest a básnický dodatek Výheň tematicky se vztahující k povídce závěrečné. Převážně v ich-formě vyprávěné příběhy jsou zasazeny do období od hrdinových předválečných a válečných školních let, přes studium na pražské univerzitě ukončené vynuceným odchodem po únoru 1948 až k "převýchovným" pobytům v dělnickém prostředí v 50. letech. V centru pozornosti jsou obdobné osudy příslušníků těch společenských tříd, které byly novým režimem vykázány na politickou i společenskou periferii. Nejčastěji je to autobiograficky stylizovaný vypravěč (v poslední povídce Čoromoro nazývaný Privát podle toho, že se po jednom školním průšvihu musel stát soukromým studentem), který prožívá úsměvné i vážné příhody. K těm prvním patří např. unikání z osidel vdavekchtivé Emušky a její matky (Podnájem v Malém Berlíně), k těm druhým předvolání před fakultní prověrkovou komisi (Vždycky to byla nějaká písnička). Sekunduje mu svérázný a podivínský Doktor Dochtor, který vystupuje jednou jako antikvář pokoušející se zachránit ideologicky nevhodné knihy určené ke zničení (Jak hromady pobitých ptáků), jindy jako spolupracovník v továrně (Šavle meče, Archetypy) nebo partner v dialogu o smyslu rodových kořenů (Čoromoro). Dalšími postavami jsou černoch Hajredin, bývalý obchodník kávou, a literární historik Kraus, dvojice nešiků, jejichž pracovní úsilí je plné nechtěné a hořké komiky. Do této galerie patří ještě čalouník, původně z politických důvodů nediplomovaný lékař, který svou novou profesi stylizuje jako skutečnou operatérskou činnost (Lékař gaučů). Reflexe vlastní tvorby je tématem povídky Něco jsem zmeškal. Z tohoto typu próz se bizarností, motivy tajemství či filozofickým podtextem vymykají úvodní Vlci, mikropovídka o proměně člověka ve zvíře; příběh člověka důsledně až posedle střežícího vlastní dům je tématem povídky Opřený o dům. Třetí povídkou z tohoto okruhu je variace na dvojí pojetí času, která vychází z motivu dobovou absurditou poznamenaného cestování za návštěvou kostela (Chronos a Kairos).
Dvořák soustředil pozornost na postavy, které se při srážce dvou ideologických koncepcí nezaviněně ocitly na jejich styčných plochách. Umístil je především do české literatuře důvěrně známého prostředí městské periferie. Odstředivá síla společenského pohybu je totiž v okamžiku dějinného zvratu nezadržitelně odvrhla do zcela změněných životních podmínek a násilně jim vnutila nový řád. Všechny postavy, které se v těchto situacích ocitají, jsou však schopny zachovat si rozhodující míru osobnostní integrity a žít v nové situaci s vnitřní nepokořitelnou důstojností, byť se jejich okolí jevila jakkoliv komicky. Záchytných bodů tohoto axiologického postoje je v hodnotové hierarchii postav několik. Především je to vědomí rodových vazeb zřejmé v často připomínané postavě otce, v odkazech na rodný kraj i v užívání rodného hanáckého dialektu. S tím se pojí i neokázalá víra v nadosobní princip, v Boha, který hraje především roli duchovního azylu, stává se utěšitelem, smírcem a sjednotitelem v atomizovaném světě zmatených hodnot. Postavy jsou nadány sebezáchovnou, a tedy trochu hořkou schopností vidět svůj úděl humorně. Oporami, které lze nalézt ve vnějším světě jsou především vzájemné přátelství a solidarita lidí podobně postižených. Důležitou roli stabilizační a integrační hraje také umění a literatura. Vzpomínán je explicitně V. HOLAN, v odkazu na roli a smysl jazykového pábení pak také B. HRABAL.
LADISLAV DVOŘÁK (1. 12. 1920 v Krásněvsi u Velkého Meziříčí - 22. 6. 1983 v Rokycanech) je znám také jako básník a autor dětských knížek. Debutoval v r. 1952 bibliofilsky vydaným výborem z původní, v r. 1948 v sazbě rozmetané básnické prvotiny Kterési noci. Skutečným vstupem do literatury je básnická sbírka Kainův útěk (1958). O čtyři roky později vychází jeho prvotina prozaická, soubor povídek Ledňáček neodlétá (1962). Navázal na něj v r. 1966 druhou povídkovou knihou Nelidský kůň. Dobová kritika přijala s uznáním tyto prózy plné všednosti, která ostře kontrastuje s bizarností příběhových fragmentů odehrávajících se někde v magickém prostoru paralelního světa. I v Dvořákově poezii, podobně jako v próze, nacházíme variace na téma lidské osamělosti (Srdeň, 1969), motivy všedních starostí a životního outsiderství (Obrys bolesti, 1966). Dvořák je také autorem poezie i prózy pro děti (např. Barunčina babička, 1958; Z modré konvičky prší na Žofín, 1962; Jak si hrají tátové, 1964; Pohádky maminky Mateřídoušky, 1973; Podzimek jde do školy, 1974).
Několikerá souvislost Dvořákových próz s literárním světem B. HRABALA není pouze souvislostí vnější (děje se odehrávají v podobném prostředí - v tovární hale, hospodě -, postavy - "zproletarizovaná inteligence" - jsou obdařeny shodným údělem). Odlišnost dvou svébytných poetik spočívá především v tom, že Dvořák představuje svět s větší mírou hořkosti. Autor své postavy neomilostňuje osvobodivou řečovou aktivitou, která je právě u HRABALA schopna vytvořit nový, paralelní svět, v němž se na rozdíl od toho skutečného dá důstojně i radostně žít. Funkce hanáckého dialektu, užitého v několika povídkách, spočívá především v odkazu k pramenům a jistotám domova a dětství, k vědomí rodových souvislostí. Ty sbližují Dvořákovy prózy především s těmi moravskými autory, kteří se zaměřili na téma proměn vesnického prostředí a jeho obyvatel ve větším časovém horizontu a sledují je především na rodové ose (A. BAJAJA, Z. DOSTÁL, L. KLUKANOVÁ). Lze k nim přiřadit i J. JEDLIČKU s jeho rodovou kronikou Krev není voda (1991).
Lit. Fk (= F. Krčma): Jistota básníkova domova, LD 17. 6. 1962 (o knize Ledňáček neodlétá); o knihách Obrys bolesti a Nelidský kůň: J. Jirsa: Dvakrát L. D., Impuls 1966, č. 12; M. Petříček: Veršem i prózou, HD 1966, č. 8; ; J. Zizler in Kol.: Český Parnas, Praha 1993; B. Fučík: Outsider se směje, Host 1992, č. 8; Z. Urbánek: Kdo je L. D., tamtéž + in Zvláštní případy, Trevignano Romano - Praha 1993; M. Mravcová in ČLit 1993, č. 3 (ukázkové heslo z připrav. Slovníku českých spisovatelů 1945-1990).
(Miroslav Zelinský, Slovník české prózy, 1994)