Psychologický román s detektivní zápletkou, zasazený do lékařského prostředí.
Próza není členěna na kapitoly, samostatné dějové úseky jsou pouze graficky odlišeny jako nové odstavce. V blíže neurčené pražské nemocnici je zabit mladý talentovaný asistent. Vypravěčka příběhu, stárnoucí lékařka Marie, odkrývá postupně jednotlivá možná řešení případu. Při osobních rozhovorech, více či méně dramatických, se detailně představují zúčastněné osoby zaměstnanců i pacientů. Hrdinka si intenzivně uvědomuje a zároveň pojmenovává svůj vztah k nim i k zavražděnému, který byl dlouhá léta jejím intimním přítelem. Představitelé vyšetřujících orgánů jsou pouze epizodními postavami, ilustrativními statisty, Mariina rekonstrukce nekopíruje průběh vyšetřování. Postupně se vyjevuje vzájemná propojenost jednotlivých postav, profesní i soukromá, značnou roli hraje minulost, která podobu současných vztahů utvářela a ovlivňovala, objevují se nepřímé odkazy na válku a 50. léta. Všechny hlavní osoby příběhu se vždy v určitém okamžiku jeví jako možní pachatelé. Napětí je zvyšováno řadou zavádějících dějových odboček: dohady vzbuzuje smrt pravděpodobného svědka vraždy, dementního starce, zmizení násilnického zřízence, podivné chování jedné z pacientek. Žádné z naznačených řešení však nakonec není to pravé. Při dalším vražedném útoku, tentokrát na samotnou hrdinku, se pachatel sám prozradí a svůj naštěstí nevydařený pokus zakončí sebevraždou.
Extrémní lidská situace, jakou setkání s násilnou smrtí, spáchanou na blízkém člověku, představuje, působí jako spouštěč psychických reakcí, které odhalují dosud utajované podoby zúčastněných charakterů. Vypravěčka je nemilosrdně demaskuje na okolních postavách i sama na sobě. V nervózní atmosféře zjitřených citů a vášní, která je dána faktem násilného činu v tak specifickém prostředí, vyplouvá na povrch hodnotová krize představeného světa. V prvním plánu stojí takřka nepřehledný propletenec milostných vztahů, zrad, závistí, mocenských ambicí a strachů. Výpověď je pak hlouběji zvýznamněna důrazem na krizi jazyka a komunikace. Zvláštní rozměr dostává tento fakt právě ve zvoleném prostředí, které učinilo milosrdnou lež neoddělitelnou součástí profesionální lékařské etiky. Vztah k takto deformovanému světu je naznačen v díle dvojím způsobem. Řada postav není vůbec schopna svou situaci poznat, a tedy ani reflektovat, mezi skutečností a jimi jako by stála pevná průhledná stěna, která jim dává pouhou iluzi života ve světě. Pro druhou skupinu, k níž patří také hlavní hrdinka, je uvažování o sobě i okolním světě nezbytnou životní podmínkou, řešení pak spočívá v poznání, že je nutno žít s tíhou poznání. Naznačený smysl díla se však plně realizuje až se čtenářskou katarzí. Jediné hodnotově pozitivní záchytné body představuje v textu zřejmá, ale přímo nevyslovená víra ve smysl práce zatížené odpovědností a stopově připomenutá naděje spojovaná se vzdělaným mládím.
Román Poslední večeře (zfilmován pod názvem Znamení Raka, 1967, režie J. HERZ) byl třetím autorčiným krokem při průzkumu psychologických motivací lidského jednání. HANA BĚLOHRADSKÁ (nar. 12. 1. 1929 v Praze) nikdy neopomíjela fakt, že podstatnou roli při utváření lidských charakterů hrají nejen vnitřní určenost a podmíněnost, ale také historické okolnosti. Dílu předcházela v tomto smyslu nejilustrativnější románová novela Bez krásy, bez límce (1962, zfilmováno pod názvem ...a pátý jezdec je Strach, 1964, režie Z. BRYNYCH), vystavěná jako kontrastní paralela dvou lidských a mravních typů na pozadí okupačních let (tematicky ji lze přiřadit k významné linii české prózy zabývající se židovským údělem). Kritikou byla autorka přijata s vysokým oceněním, a také s údivem, protože knižní debut byl zároveň její vůbec první publikovanou prací. Pozitivní kritický ohlas provázel také její druhé dílo, novelu Vítr se stočí k jihovýchodu (1963), komorní etudu vztahu mezi manželi, kteří po nečekaném úderu z vnějšího světa hodnotí svůj dosavadní život, ale jen jeden z nich má odvahu a vůli k neúprosné pravdě. Na r. 1970 ohlášená próza Návrat ztraceného syna už nemohla vyjít. Do literatury se Bělohradská vrátila až v r. 1991 komorním dramatem Incident, jehož vznik spadá do 70. let. Hra námětově čerpá z prostředí politických emigrantů v období 2. svět. války a jejím ústředním tématem je nesamozřejmost a nejistota osobní identity v atmosféře strachu a politických tlaků. Soubor Nebezpečné výpravy (1994) tvoří na silném epickém nápadu založené povídky s tématem střetu lidského osudu s neovlivnitelnými a tajemnými okolnostmi.
V širším literárněhistorickém kontextu v sobě Poslední večeře spojuje dvě významné žánrové oblasti, psychologickou prózu s detektivkou. Lze ji tedy přiřadit k silné vlně, která ve druhé polovině 60. let vynesla do popředí čtenářského i autorského zájmu právě detektivku. Znovu tehdy byla vydávána díla E. FIKERA, vznikaly pozoruhodné prózy V. ERBENA, K. MICHALA, J. ŠKVORECKÉHO, J. ZÁBRANY aj. Podobně jako ve zmíněném díle se obě žánrové tendence setkaly, tentokrát ovšem v modelovější podobě, v románu L. FUKSE Příběh kriminálního rady (1971).
Lit. F. Benhart: Příležitosti prvotin, Plamen 1963, č. 1 (o knize Bez krásy, bez límce); A. Jelínek: Kritický metr na metr knih, Orientace 1967, č. 1; J. Marek: Plný stůl detektivek, Impuls 1967, č. 3; Z. Pochop: Nedetektivka, LitN 1967, č. 4; J. Opelík: Hromádka nových českých románů, in Nenáviděné řemeslo, Praha 1969; B. Svadbová: Nalézt v sobě mravní imperativ, Tvar 1991, č. 50 (o knize Bez krásy, bez límce); J. Lukeš: Šifry lidského života, LidN 30. 3. 1994 (O Nebezpečných výpravách); Z. Kožmín: K problematice stylového principu prózy, Impuls 1966, č. 2.
(Miroslav Zelinský, Slovník české prózy, 1994)