DOSTÁL, Zeno: Rekrut 

Próza o názorovém uvědomování mladého hrdiny ve společenské realitě 50. let

Dílo, jehož vznik je v závěru datován do ledna 1985, je členěno na menší úseky pouze graficky. Děj je zasazen do roku 1953 s jeho hlavními politickými událostmi, Stalinovou a Gottwaldovou smrtí. Doba tvoří zásadní významuplné pozadí pro osudy hlavního hrdiny, dvacetiletého Mirka (Mirinka) Ulmana, syna vesnického bylinkáře z Hané. Mirinkův otec si ve vězení odpykává trest za záměrné spálení zásob léčivých rostlin, které mu úřady nařídily odevzdat do výkupu a které výkup odmítl převzít. Mirinek přijíždí domů k odvodu, a to z Kladna, kam byl podle dobových praktik poslán, „aby se prý naučil životu od dělnické třídy“. Potupný průběh odvodového řízení a noc strávená ve společnosti přítelkyň jednoho z odvedenců se pro něj stávají iniciačním impulsem k intenzívním reflexím o vlastním vztahu ke společnosti, která mu nabízí svou přízeň za výraz souhlasu s jejím politickým programem. V úvahách pokračuje v nemocnici, kam se dostane po vážném pracovním úrazu v hutích. Po rozhovorech s několika představiteli základních dobových myšlenkových tendencí (zásadový komunista Bartoš, učitel Vintr, demokrat a humanista, atd.) a po citové krizi z rozchodu s dívkou Janou dospívá k jistému řešení, když se – byť s výhradami – identifikuje s budovatelským nadšením doby.

V expozici konstituuje D. svého „nehrdinu“ velmi autenticky jako nerozhodného, nesmělého a váhajícího mladého člověka, který však díky výchově i rodovým dispozicím alespoň v obrysech tuší to podstatné, k čemu by se měl lidský život upínat: totiž k práci, lásce, rodovým vazbám. Na hrdinově věrohodné podobě se podílí Dostálova vypravěčská metoda soustředěná k postižení niterných stavů postav a jejich tělesných pocitů. Autor však od nastíněné charakteristiky postupně upouští a připodobňuje naturel hlavní postavy schématu, které si vyžaduje názorový a politický přerod osobnosti, její vyzrávání směrem k dějinnému optimismu a identifikaci s údajně jedinou možnou historickou perspektivou. V dialozích, ale i ve vnitřním monologu hlavní postavy D. straní spíše Mirinkově snaze přizpůsobit se době než zdánlivému poraženectví otcovu, které není ovšem ničím jiným než setrváváním na životních zásadách. Takto prezentované řešení hrdinovy osobnostní situace se ve světle nedeformovaného historismu jeví jako sporné, protože za sebou nechává rodinu s jejími traumaty a předurčeními (tragická smrt staršího bratra a z toho plynoucí matčina duševní choroba a předčasná smrt, násilné přerušení rodové bylinkářské tradice, k níž se otec po návratu z vězení odmítá vrátit a v níž syn nemíní pokračovat). Paradoxně tak Mirinek ztrácí identitu více než změnou jména, kterou mu při odvodu jako záruku méně komplikovaného vstupu do života navrhoval předseda komise.

Rekrut je v pořadí pátou knihou Zena Dostála (nar. 12. 11. 1934 v Konici), ale zároveň osmou vydanou částí proponovaného cyklu založeného na paralele se 12 znameními zvěrokruhu. Tento ambiciózní a ojedinělý projekt začal vycházet v roce 1981 a klade si za cíl vytvořit panoramatický obraz proměn hanácké vesnice od 30. let tohoto stol. Autorovy tvárné postupy inspirované naturalismem a soustředěné k jazykově ozvláštněné a až mučivé introspekci postav a, dle některých dobových kritiků, neakcentující třídní aspekt sociálních vztahů, spolu se snahou neobcházet některá dobová tabu, to vše vedlo k postupně narůstajícím obtížím při vydávání jednotlivých částí cyklu. Svědčí o tom i změny nakladatelských podniků u dosud vydaných děl a v některých případech rezignace na zodiakální názvy (Býk, Beran a Váhy, 1981; Lev a Štír, 1983; Vrata, pův. Střelec, 1987; Vodnář, 1987; Rekrut měl mít v původním rozvrhu název Rak).

Obrazem vesnice jako specifického životního prostoru se D. vřazuje do významné linie české vesnické prózy, která prošla vývojem od realistického zobrazení přes ruralistickou tendenci k mytizaci až k tomu typu, kterému se venkov stal významově příznakovým prostředím pro rozkrytí základních dobových konfliktů a který ve značné intenzitě a kvalitativní rozrůzněnosti prochází českou prózou od konce 50. let doposud (J. Procházka, J. Kozák, I. Kříž, E. Lantůrková, L. Vaculík, J. Křenek, M. Klánský, J. Kostrhun, L. Klukanová, A. Bajaja aj.).