Román o osudech a postojích spisovatele v období společenských změn r. 1989.
Prózu, uvozenou motem z Bible a z knihy A. LINDGRENOVÉ Děti z Bullerbynu, tvoří 11 pojmenovaných kapitol. Každá z nich je pak rozčleněna převážně na šest podkapitol, jež pravidelně líčí osudy šesti postav v úseku let 1988-89. Jako nejvýraznější z nich se jeví postava prvních podkapitol - mlínský spisovatel Pavel Kozina (v textu označovaný většinou jen P. K.). Tento muž středních let hledá podnět a materiál k psaní; pronásledují ho přitom pochybnosti, má "potíže s identitou", prožívá životní krizi. Zajímá se o poměry v nedaleké polepšovně a o "příběh" jejího chovance - romského chlapce Aliho. Psychicky nevyrovnaný Ali z ústavu uteče a přepadne na ulici šestnáctiletou Simonu, hrdinku třetích podkapitol. Celý případ vyšetřuje zkušený soudce Palát. Paradoxně však posuzuje čin, ve kterém se sám provinil (projížděl kolem, aniž Simoně pomohl). S touto nejvýraznější zápletkou knihy zdánlivě nesouvisí postava chlapce Cyrila. Poslední části jednotlivých kapitol sledují, jak se vrací z nápravného zařízení, hledá své místo v životě a trpí osamělostí. Cyril se pokouší "vypsat" se ze svých neradostných zážitků v zápiscích, kterým říká Kniha Cyrilova. Jeho výpověď však zůstává nedokončena. Psaní mu připadne obyčejné a nezajímavé, svou knihu opustí v závěru románu slovem "nevím". V dějové gradaci zasáhnou do příběhu P. K. dvě vzrušující události: seznámení s mladou, atraktivní Vlaďkou a propuknutí listopadové revoluce 1989. Té se bezprostředně účastní jako známý spisovatel a člen mlínského OF, zároveň opouští rodinu a vrhá se do milostného dobrodružství, prožívá "lásku i revoluci". Euforie se však postupně vytrácí, P. K. se s Vlaďkou rozejde, vrátí se k rodině a dojde uklidnění. Také příběh Cyrilův se na stránkách poslední kapitoly uzavře smířlivě.
Již dvojí moto románu napovídá možnosti jeho recepce. Lze jej číst buď v duchu úryvku z dětské spisovatelky A. LINDGRENOVÉ jako jednoduchý příběh o každodenních problémech, o mezilidských vztazích, o lásce, lhostejnosti, domovu, jako román se šťastným koncem; anebo s ohledem na citaci z Listu apoštola Pavla Římanům jako vyprávění o konfliktu dobra a zla, o vině a trestu, o prastarých obecných otázkách lidské existence. V napětí mezi těmito krajními body interpretačního pole se uskutečňuje významové dění románu. Postavy se v běžných životních situacích střetávají s otázkami různé závažnosti, v jejich příbězích se všední, banální problémy prolínají s tázáním po smyslu života, po hodnotě lidských citů. Fabule románu je pevně zabudována do společenských reálií, do konkrétního prostředí (město Mlín = Zlín); nesugeruje dojem fiktivnosti. Na rozdíl od předchozích románů chybí autorovo prohlášení o modelovosti příběhů a postav, romanopisec naopak na zadní straně obálky uvádí: "Jestliže některé pasáže z nedávné minulosti někomu připomínají skutečné osoby a události, nemýlí se. Všecko je to pravda." Přestože se v textu objevují i jména skutečných osob či narážky na ně (Václav HAVEL, chartista Rostislav Patnáctý, apod.), jistou modelovost si román uchovává. Tu lze spatřit v metodě sociologické sondy, které autor užívá: protagonisté různého věku a profesí tvoří určitý společenský "vzorek". Ústřední linie, příběh spisovatele P. K., zdůrazňuje však autobiografické a intimní momenty, nese příznak generační výpovědi. V románu je tematizovaná také spisovatelská práce, potřeba psaní - tento motiv se prezentuje kontrastem spisovatele-profesionála (P. K.) a spisovatele- outsidera (Cyril) V úvahách P. K. o vlastní literární tvorbě se objevuje přímá citace myšlenky M. KUNDERY: "P. K. řekl, /.../ že jeho literární postavy jsou jeho možnosti, které se nikdy neuskutečnily". Podobných citací či narážek se v textu vyskytuje více. Z realistického toku vyprávění vystupuje drobný motiv tajemství, který představuje záhadný prostor před domem soudce Paláta, jenž je nazýván Kobova garáž (Koba = přezdívka Stalina). Zapletal usiluje o pravdivý záznam reality, i když si je vědom hranic této snahy. Pokouší se o čtenářsky přitažlivý text, "vtahuje" adresáta do děje a zároveň ho znepokojuje narážkami na aktuální události společenského pohybu. Snaze podat pravdivé svědectví odpovídá i vypravěčský styl - ověřený v předchozích autorových prózách a zde dovedený k preciznosti. Věcnost a strohost vyprávění v er-formě doplňují přímočaré dialogy. Typickým rysem Zapletalova rukopisu je časté opakování krátkých vět-sloganů, tentokrát jde o výrok: "co mohl vědět". Těmito prostředky si romanopisec udržuje vypravěčskou ironii a jistý nadhled, který brání sentimentálnímu vyznění některých pasáží. Jen ojediněle vstupuje do příběhu úvahami či společensko-psychologickými postřehy. Románový styl, těžící ze zachycování lidských situací v každodennosti, dává vystupovat na povrch hlubším významům a podtextům.
Úsilí o autentický záznam reality je trvalým příznakem Zapletalovy tvorby i v druhé polovině 80. let, kdy se věnoval především práci na rozsáhlejších románech. Vysokého hodnocení u kritiky i značného čtenářského ohlasu dosáhl zejména román Půlnoční běžci. Křehké zboží (1988) bylo pro jistou myšlenkovou povrchnost přijato méně jednoznačně. Výraznější ideovou odvahu a vypravěčskou vynalézavost autor projevil v Nekonečném striptýzu (1990), příběhu o dvou moravských písničkářích. V r. 1992 vydal Zapletal knížku rozhovorů s folkovým zpěvákem J. NOHAVICOU Poslední mejdan. Problémy s jejím vydáním a uvedením na trh tvoří také jedno z dějových pásem prózy Born in ČSR aneb Vekslštůbe cimrfraj (1994), v níž Zapletal podstatněji než kdy dříve potlačil rovinu fabulace a přiblížil se formě osobního svědectví o době a její duchovní atmosféře. - Autorovo dílo bývá dáváno do souvislosti se sociologickou linií české prózy, se jmény V. PÁRALA, J. ŠVEJDY aj. Od nich se však Zapletal odlišuje větší odvahou a otevřeností v pohledu na tabuizovaná témata 80. let. Kobova garáž představuje, vedle knih J. NOVÁKA (Samet a pára, 1992), P. KOHOUTA (Sněžím, 1993) a I. KLÍMY (Čekání na světlo, čekání na tmu, 1993), jednu z prvních závažnějších beletristických reakcí na události "sametové revoluce".
Lit. B. Dokoupil: Obyčejné peklo, Rovnost 25. 4. 1992; P. Janoušek: Listopad 1989 - poprvé, Tvar 1992, č. 39; M. Jungmann: Román skeptikův, LitN 1992, č. 28; J. Lukeš: Mezi kýčem a zpovědí. Martin Nezval a Z. Z., autoři dvou próz "polistopadových", LidN 29. 4. 1992; P. Nový: Co nám to udělali?, MF Dnes 30. 4. 1992; J. Peňás: Z. Z. poprvé bez (auto)cenzury, Prostor 27. 5. 1992; M. Petříček, NK 1992, č. 16; F. Všetička, Akord 1993/94, č. 1; o knize Born in ČSR: M. Jungmann: Prokletí nabyté svobody, LD 2. 7. 1994; J. Lukeš: Z. Z. aneb Nupish & publish, LidN 18. 6. 1994; J. Peňás: Zapletalův sebelítostný monolog, MF Dnes 9. 6. 1994 .
(Jan Malura, Slovník české prózy, 1994)