Román spojující tematickou a dějovou atraktivnost s rysy sociologické sondy do života obyvatel moravského maloměsta první poloviny 80. let.
Knihu, věnovanou manželce Martě a kritikovi P. BÍLKOVI, uvádí upozornění na modelovou koncepci textu, relativizující shody s holešovskými a (tehdy) gottwaldovskými reáliemi. Rozsáhlé moto je vybráno z DOCTOROWOVY Sklenky před večeří. Román se skládá z osmi základních vypravěčských linií střídavě zprostředkovávajících osudy jednotlivých postav, a to především během prvních osmi měsíců r. 1984. Text, v němž jsou obsaženy i retrospektivní pasáže, je rozdělen do osmi kapitol. Každá z nich je členěna na číslované podkapitoly, které tvoří zmíněné vypravěčské linie. Snížení jejich počtu ve dvou závěrečných kapitolách souvisí s gradací románu. Typizovanost většiny hlavních i vedlejších románových postav signalizuje nahrazení vlastních jmen profesemi psanými velkými počátečními písmeny. Povolání jsou volena tak, aby vznikl co nejreprezentativnější vzorek naší společnosti. Autor čtenářům postupně představuje Doktora (33 let; absolvuje marný pokus vymanit se z korumpujícího systému služeb a protislužeb), Barona (29 let; romský právník Petr, poznamenaný traumatem rodiči odloženého dítěte), Pilota (39 let; po milostné avantýře těžce hledá zpáteční cestu k rodině), Inženýra (36 let; nehrdinský hrdina prózy, přistoupivší na otevřený konflikt se všemocným Šéfem regionu), Šampióna (třiadvacetiletý cyklista Josef Šebánek, který se místo soutěžního úspěchu dočká sňatku), Ošetřovatele (60 let; po totálním nasazení, rozkulačení a rozpadu rodiny přichází současně s možností světlejší osobní perspektivy i jeho smrt) a Zubaře (32 let; alkoholem zabíjí stesk po dcerce, žijící u jeho bývalé manželky). V celkovém pořadí šestá vypravěčská "dráha" (teprve po ní následují pásma Ošetřovatele a Zubaře) má kolektivního protagonistu - Panelák č. 66 s osmi byty, obývanými osmi muži, osmi ženami a jejich dětmi. Také obyvatelé paneláku jsou označováni svými profesemi, autor však znovu používá i vlastní jména, tedy kombinuje typizační a individualizační přístup ve snaze co nejplastičtěji přiblížit konformní a konzumní rysy dobového životního způsobu. Ústřední postavení Inženýrovy linie potvrzuje skutečnost, že právě v ní se v závěru zjevuje tajemný půlnoční běžec, otevírající před postavami románu perspektivu nového dne, nového rána.
Moto z E. L. DOCTOROWA obsahuje úvahu prezentující módní rekreační běhání jako jakousi pudovou přípravu na útěk před blížící se katastrofou, přičemž tento fyzický trénink jako by potlačoval racionální reflexi krizových sociálních tendencí. Vůdčí motiv běhu se spolu s dalším leitmotivem - zlověstným větrem - významně spolupodílí na propojení jednotlivých linií románu. Běh je ale v Zapletalově výpovědi i metaforou života. Z textu přitom vyplývá, že žádoucí (ale i velmi vzácný) je běh v duchu fair play, získávající na hodnotě a smyslu, směřuje-li k větší toleranci, vlídnosti, opravdovosti, upřímnosti, vzájemné úctě a lásce mezi lidmi, a to jak v souvislostech privátních, tak společenských i celosvětových. Osudy postav jsou přibližovány věcně, až lakonicky konstatujícím jazykem, vyjadřujícím ironický vypravěčský odstup. Úmyslná monotónnost je občas narušována slovními hříčkami, založenými převážně na totožném či podobném znění slov různých významů, ale též na asociativním principu. Opakováním slov (sousloví, vět) autor získává také platformu pro nečekané užití kontrastního prvku, častěji mu však několikanásobná aplikace jazykových (i situačních) "šablon" umožňuje postihnout osobní zvláštnosti postav, zvýraznit určitý specifický rys osoby, prostředí či dění. Stylistickými prostředky Zapletal rovněž navozuje dojem historického odstupu od líčených - takřka aktuálních - událostí a dějů. V románu je akcentován epický tok a vypravěčské pásmo je prosto reflexí. I v pásmech jednotlivých postav se úvahové pasáže vyskytují jen sporadicky, což jim ovšem neubírá na závažnosti. V této souvislosti možno připomenout Doktorovo zamyšlení o vzájemné nedůvěře mezi manuálně a duševně pracujícími nebo odlišné výklady tradiční maximy o potřebě moudrosti, smířlivosti a odvahy, využité také k ozřejmění morálních kvalit postav, popř. Pilotovu úvahu o běhání, umístěnou zhruba doprostřed knihy a tvořící ideový spojovník úvodního mota a finální vize mytického běžce.
ZDENĚK ZAPLETAL (nar. 3. 9. 1951 v Kyjově) psal své první prózy (Proč se nás srny bojí, ve sb. Před vyplutím, 1980; Až přijdou plískanice, 1980; Poslední knížka o dětství, 1982), v duchu prozaického modelu, který mezi začínajícími autory převážil ve druhé polovině 70. let a vyznačoval se tematickým preferováním osobní životní zkušenosti - odtud označení "předčasné memoáry" či "beletrizované deníky dospívajících" (P. HÁJEK, Balada číslo jedna, 1975; M. BEZOUŠKA, Dlouhá samota, 1978; L. NĚMEC, Nejhlasitější srdce ve městě, 1978; V. STUCHLÝ, Měsíc jde nahoru, 1980; Z. ROSENBAUM, Krajina s nábytkem, 1980; R. JOHN Džínový svět, 1980; B. HLINKA, Už není návratu, 1981, atd.). V rané i pozdější Zapletalově tvorbě lze identifikovat vliv americké literatury, a to zejména takových autorských osobností jako W. SAROYAN, J. UPDIKE, K. VONNEGUT, E. L. DOCTOROW nebo J. KEROUAC. Platí to i o spisovatelově úspěšném pokusu o obecněji pojatou generační výpověď v románu Pozdě na hlasitou hudbu (1983). Po napsání dosud nevydané prózy s cestopisnými rysy Snídaně v Kanadě dokončil Zapletal Půlnoční běžce, kteří mají v několika ohledech blízko k PÁRALOVÝM Milencům a vrahům. Tvárné i tematické ozvuky PÁRALOVY tvorby (kondenzované neslovesné vyjadřování, metoda simultánního rozvíjení dějových pásem, záznam životních stereotypů) je možno registrovat už v dřívějších Zapletalových pracích. Půlnoční běžci sdílejí s Milenci a vrahy jak základní koncepci (intimní problematika traktována současně s problémy obecně lidskými; od aktuálních otázek tuzemské společnosti se plynule přechází k problémům spojeným s existencí a vývojem lidského společenství v globální perspektivě), tak dílčí momenty: v obou románech sehrává důležitou roli několikabytový dům, což souvisí s modelovostí těchto próz, v obou autoři hojně využívají publicistických informací ze světového i domácího dění, oba také preferují věcné a současně ironické vyjadřování. Dialektickou jednotu vzájemné shody a odlišnosti Půlnočních běžců a Milenců a vrahů lze demonstrovat na výběru i aplikaci vzpomenutých novinových zpráv. Zatímco u PÁRALA jde o jakési tržiště senzací, Zapletal kronikářsky a statisticky zaznamenává významné události a údaje. I proto jeho text připomíná sociologickou studii, přičemž autor interpretaci zaznamenaných faktů ponechává na čtenáři. PÁRALŮV román obsahuje též velkorysejší koncepci a výklad lidských dějin, pojí v sobě prvky biblické dějepravy, filozofického traktátu a magazínového čtení s typicky páralovským dynamickým spletencem dějů, promluv a úvah. Milenci a vrazi jsou prosyceni mnoha obraznými vyjádřeními i symboly a privátněji pojatá Zapletalova próza působí ve srovnání s nimi jednostrunněji a jednotvárněji. V dalších Zapletalových pracích (Sen na konci rána, 1988, a Křehké zboží, 1988) se stává zřetelnější pohádková inspirace spisovatelovy tvorby. Pokus o tvárnou i myšlenkovou syntézu pak představuje román Nekonečný striptýz (1990). O problémech spisovatelské práce a jejích vztazích ke společenskému dění Zapletal rozmlouvá s P. BÍLKEM v knížečce Stůl pro dva (1988). Polistopadový vývoj v naší zemi i vlastní počínání pak zaznamenává v knihách Kobova garáž, Poslední mejdan (1992, s J. NOHAVICOU) a Born in ČSR aneb Vekslštůbe cimrfraj (1994).
Lit. Půlnoční běžci Z. Z., O knihách a autorech 1986, podzim (rozhovor); M. Zelinský: Blýskání na časy i jinak, Rovnost 10. 12. 1986; K. Hvížďala, Paternoster 1987, č. 19; J. Lukeš: Když rozum učiní sdělení, SvS 11. 2. 1987; H. Hrzalová: Běžci dalšího úseku štafety, LitM 1988, č. 1; I. Slavík: V štádiu diagnostikovania, Romboid 1988, č 3; L. Machala in AUPO, Philologica 59, Studia Bohemica V, Olomouc 1989; M. Jungmann: Zpráva o stojatých vodách + Laciný úspěch (o Křehkém zboží), in Průhledy do české prózy, Praha 1990; M. Nekula: Typizace v Zapletalových Půlnočních běžcích, SaS 1991, s. 285; P. Janáček in Kol.: Český Parnas, Praha 1993.
(Lubomír Machala, Slovník české prózy, 1994)