Výbor z deníkových záznamů významného básníka, překladatele a esejisty.
Publikaci rozvrhli její editoři D. KARPATSKÝ a J. ŠULC do 7 částí. Úvodní oddíl zahrnuje záznamy studenta humpoleckého gymnázia z doby, kdy ještě nebyl rodinný život Zábranových rozvrácen politickou perzekucí (29. dubna 1948 - 4. dubna 1949). Tyto zápisky nejvíce odpovídají klasickému deníkovému modelu. Z. je začíná psát údajně po vzoru maršála Montgomeryho a s jasně formulovaným účelem: "K čistému a přesnému zapsání toho všeho, co kdy bylo." Proto se vedle osobních zážitků ve škole, zkušeností s děvčaty a kontaktů s literaturou snaží s téměř kronikářským přístupem zachytit a zhodnotit také dobovou společenskou situaci. Podrobně popisuje průběh pohřbu prezidenta Beneše, rozebírá výsledky zmanipulovaných voleb, zmiňuje se o rozhlasových relacích Hlasu Ameriky a dokonce i o válce v Palestině. Tomuto bezprostřednímu vztahu k datu zaznamenání žánrově odpovídá občasná reportážní podoba záznamů. Ukázky Zábranových studentských deníků volně doplňuje druhý oddíl, který je výběrem článků původně uveřejněných v gymnazijním cyklostylovaném časopisu Výkvět. - Zápisky zahrnuté do oddílu třetího (první polovina 50. let) a čtvrtého (1966) mají výrazně odlišný charakter. Ztrácejí těsnou vazbu na aktuální dění a ohlasy Zábranových životních tragédií (uvěznění obou rodičů, nedokončená studia) do nich pronikají jen nepřímo. Tematika zápisků je intimnější (erotické problémy, literární a překladatelské otázky). V r. 1966 slouží Zábranovi deník i jako pracovní sešit poznámek k vlastní básnické tvorbě, např. k básni č. 90, která je posledním číslem sbírky Utkvělé černé ikony a měla se stát základem nikdy nevydané poémy Havran. Deníky se tu stávají útržkovitějšími. Krátké intermezzo pátého oddílu obsahuje dva esejistické texty publikované v letech 1968-69. - Těžiště celého výboru tvoří ukázky z tzv. Modrých sešitů (Disiecta membra), tematicky i formálně velmi různorodých. Lze tu nalézt opět aforistické texty ve stylu veršů z Havrana, dvojverší i rozsáhlejší básnické texty, zaznamenání kuriózních výroků a frází z masmédií, připomínky a nápady k překladatelské praxi, lamentování na nakladatelské poměry, úvahy a osobní konfese k uzavřenému okruhu témat: dobová politická situace, literatura, erotika, prožitky fyzického stárnutí atd. Podstatnou část Modrých sešitů zabírají vzpomínky. Zábranova autobiografie se ovšem do deníků dostává jen nepřímo a o mnohých osudových zvratech není v Celém životě téměř zmínky. Opětný bezprostřední kontakt s okolním světem si vynutilo vážné zhoršení Zábranova zdravotního stavu. - Ukázky ze zeleného a hnědého zápisníku, do nichž si zapisoval během svého pobytu v nemocnici krátce před smrtí v r. 1984, obsahuje sedmý závěrečný oddíl výboru.
Celý život se vymyká striktnímu vymezení deníku jako literárního žánru. Účel, tematika, a tím i výsledná podoba jednotlivých zápisků se proměňuje v závislosti na proměnách autorského subjektu. Jednu z jeho krajních poloh představuje subjekt deníků z dob gymnaziálních studií. Syn z učitelské rodiny, vychovaný v prvorepublikánských tradicích a značně sečtělý, tu přemoudřele a místy s komickým patosem rozvažuje o politické situaci či ženách. Poznamenaný svou četbou se stylizuje do romantických nebo dekadentních podob. S chtěnou dramatičností a zdobným stylem vykresluje sám sebe jako potenciálního poustevníka a vyčerpaného vyvržence, jemuž jde možná o život, současně však zcela prozaicky rozebírá problémy ve škole. I jeho přístup k umění a literatuře oplývá převzatými schématy: adolescent povýšeně oceňuje anglický film pro jeho "správnou a etickou tendenci na davy". Přestože se už objevují první případy poúnorového politického násilí, je v deníku ještě prostor pro optimismus, víru v lidskou solidaritu a možnost protikomunistického odporu. Na podstatně posunuté pozici stojí zábranovské Já v Modrých sešitech. Rozmrzelý skeptik svým psychickým rozpoložením naplňuje slova vlastního raného dvojverší: "Je korunou vší bídy / dní šťastnějších vzpomínat." V řadě zápisů se totiž oživuje ztracená idyla prvorepublikového Humpolce. Sám autor si ovšem uvědomuje zrádnost podobného idealizování minulosti. Svět současnosti, viděný Zábranovýma očima, se dostal do patové situace. O vládě nad ním se rozhoduje mezi dvěma velmocemi, jejichž poměr sil je vzhledem k jaderným zbraním vyrovnaný, a tedy válkou nerozhodnutelný. Jedinou alternativu k válečné katastrofě představuje údajně katastrofa ekologická. Podobně bezvýchodně je vnímána i domácí normalizační realita. Jako osobní křivdu Zábrana chápe zamítnutí žádosti rodičů o rehabilitaci. Důvodem k vzteku pak autorovi může být i banalita; např. móda psaní fixem, i za ní možno hledat důkaz tuposti režimu. Oporu nelze najít v disidentech, protože i nesouhlasit znamená se umazat, ani v pomýlených západních intelektuálech, kteří naivními protesty nebo sobecky motivovanou snahou o kompromis situaci ještě zhoršují. Deníkový subjekt kritizuje mentalitu Čechů, Rusů i Američanů, Boha nazývá parchantem a katolická církev díky inkvizici se mu stala srovnatelnou s komunistickou mocí. Stylizuje se v individualistu s "vnitřní tmou v sobě", který se nenávidí, žije v předtuše smrti a příležitostně koketuje s myšlenkou sebevraždy. Sebevraždou svého druhu je pro překladatele i jeho profese. Tento vyčerpávající způsob obživy je zároveň východiskem z nouze, možností jak zůstat v kontaktu s literaturou a přitom se vyhnout srážkám s cenzory v pokusech o vlastní tvorbu. Překládání působí dojmem jen nepřímého kontaktu s politickými institucemi. Zábrana se tedy neštítí brát za ně peníze ani nakladatelské ceny. Literární produkci v socialistických zemích předem odsuzuje jako okleštěnou cenzurními zásahy. Pocit spřízněnosti spojuje Zábranu s chilským básníkem N. PARROU, jedním ze zoufalců a cyniků, který se nedal "dezorientovat v džungli politiky"; naopak kvůli politickým postojům odsuzuje ELUARDA, SARTRA, v NEZVALOVI spatřuje génia bez charakteru. Všechen Zábranův pesimismus ovšem zdaleka nevyplývá jen z politických poměrů. Intenzivní vzpomínání je především výrazem smutku z bolestného prožívání fyzického stárnutí. Zaostření na tělesný detail (vypadávající vlasy, křečové žíly, impotenci) využívá Zábrana jako prostředku k odsouzení či zesměšnění. Morální odsouzeníhodnost často prezentuje prostřednictvím fyzického hnusu. Proto - např. u P. NERUDY - zdůrazňuje nevábnou fyziognomii, jeho pleš, zápach potu a voňavky. Silná emocionalita podobných zápisků vylučuje možnost chápat Celý život jako kroniku a analýzu doby, autorovi proto nelze vytýkat rozpornost či nedůslednost v některých hodnotících soudech apod. Vysokou mírou emocionality stojí větší část těchto "deníků" spíše v těsné blízkosti Zábranovy básnické tvorby.
Rostoucí zájem o periferní žánry dodává od 40. let 20. stol. v českém i evropském kulturním kontextu na významu i deníku. Ten se stal objektem nakladatelského zájmu i teoretických a esejistických úvah nejen spisovatelů a literárních vědců, ale též psychoanalytiků. Pro některé autory přestaly být deníkové záznamy ryze soukromou záležitostí a staly se rovnoprávnou, někdy dokonce jedinou z možných forem literárního vyjádření (J. DEML, J. KOLÁŘ, J. HANČ, W. GOMBROWICZ). V domácím prostředí budily pozornost především deníky K. H. MÁCHY a J. ORTENA. Zvláštní význam bývá připisován záznamům autorů tísněných totalitním režimem (J. ORTEN, J. ZAHRADNÍČEK; nověji J. PUTÍK, L. VACULÍK, P. KOHOUT; v cizích literaturách např. A. FRANKOVÁ aj.), kdy deník skýtá nejen prostor pro autentické, necenzurované sebevyjádření pisatele a supluje jeho přerušenou komunikaci s okolím, ale v různých interpretacích přerůstá ve svědeckou výpověď a obžalobu. Podobnou příležitostí k ideologicky zabarveným výkladům byl i Celý život. Název je citací prvního a posledního verše básně č. 90, současně podle editorů "vyjadřuje časové rozpětí výboru". Samotný fakt, že jde o výbor, dal příčinu ke spekulacím o možném zatajení některých textů. Dvoudílná edice byla však zamýšlena jako čtenářsky orientovaná publikace, která by spolu s dalšími edicemi dosud nevydaných Zábranových textů (básnické soubory Jistota nejhoršího, 1991, a Zeď vzpomínek, 1992, editované J. TRÁVNÍČKEM, a Sedm povídek, vydaných 1993 J. ŠULCEM) měla předcházet kritickému vydání Zábranova díla. Zábrana, který v 60. letech stačil vydat tři detektivky, knížku pro děti (Táňa a dva pistolníci, 1965) a tři básnické sbírky (Utkvělé černé ikony, 1965; Stránky z deníku, 1968; Lynč, 1968) už od r. 1969 nic původního nepublikoval. Jeho překladatelský zájem se upínal hlavně k ruské a americké literatuře (I. BABEL, I. BUNIN, S. JESENIN; básníci beat generation - L. FERLINGHETTI, A. GINSBERG, G. CORSO; detektivní prózy, atd.). Kromě zmíněných edic vyšel z básníkovy pozůstalosti v r. 1989 ještě soubor esejů Potkat básníka (uspořádali V. NOVOTNÝ a A. PŘIDAL). Kniha Celý život zaznamenala výrazný ohlas, často ovšem i velmi negativní (katolický Akord, komunistická Naše pravda).
Lit. Z. Kožmín: Poezie proti banalitě, LitN 1966, č. 23 (o Utkvělých černých ikonách); M. Červenka: Deník v jambu, LitL 1968, č. 25 (o Stránkách z deníku); V. Kudělka: Psáno do mraků a do modrých sešitů, SvS 21. 8. 1991; J. Červinka: J. Z. jaký vskutku byl, Proglas 1992, č. 9; Z. Heřman: Celistvý život, Noviny 20. 7. 1992; J. Lukeš: Rozházené údy, LidN 23. 7. 1992; Z. Vybíral: Složitá krása v poezii J. Z., Tvar 1992, č. 9 (o Jistotě nejhoršího); Z. Bratršovská & F. Hrdlička: Volné zamyšlení nad Celým životem J. Z., Tvar 1993, č. 5; J. Cieslar: Život v zastoupení, Prostor 1993, č. 24; P. Janoušek: Celý život?, Tvar 1993, č. 1; I. Kotrlá: ...(nevím), Akord 1992/93, č. 6; M. Ch.: Milovníci literatury bez zábran + Zábrany J. Z., Naše pravda 1993, č. 3 a 4; J. Rulf: S revolverem slov proti slepé zdi, LidN 11. 3. 1993 (o Zdi vzpomínek); J. Lukeš: Osudový závazek životní i tvůrčí, LidN 27. 1. 1994 (o Sedmi povídkách); M. Špirit: Literatura, nebo život?, KSb 1994, č. 1.
(Libor Magdoň, Slovník české prózy, 1994)