Román o společensky segregovaném jedinci a postavení pražské židovské komunity za 2. svět. války.
Román, rozčleněný do 23 číslovaných kapitol, vychází z reálií a atmosféry protektorátní Prahy. Hlavní hrdina, bývalý bankovní úředník Josef Roubíček, je postavou společensky nenápadnou, nevyniká předpoklady charakterovými ani fyzickými. Citová osamělost (vychován strýcem a tetou bez vytvoření opravdových citových vazeb, žije bez rodiny) se pro něj - příslušníka společenství pronásledovaného mocí - mění stupňováním rasistických zákonů v izolaci, zesilovanou hmotným strádáním. Drtícímu sevření, z něhož fakticky není úniku, se brání autodestrukcí: své osamění přijímá jako nutnost, vyhýbá se okolnímu světu, poškozuje zařízení svého příbytku, aby po předpokládaném nástupu do transportu zanechal zabavovatelům jen bezcenné trosky. Reálný svět mu postupně splývá se sny a vzpomínkami, kontakt s lidmi z valné části suplují imaginární rozhovory (nejčastěji s dávnou láskou Růženou) a péče o kocoura Tomáše, kterého později zastřelí jeden z protektorátních mocných. Růžena kdysi naplnila smyslem jeho existenci, ani jí se však nepodařilo vyvést jej z životní pasivity. Jako fyzicky slabému je Roubíčkovi přidělena pomocná práce: nejprve zamalovává protiříšské nápisy, poté uklízí na hřbitově. Zde se dostává do kontaktu s lidmi, jejichž životní perspektivu vyměřuje rovněž termín dalšího transportu. Protiváhou tomuto rezignujícímu a apatickému prostředí je odvážný a pomoc nabízející dělník Materna se svými přáteli. Vzdor tomu, že se mocenské represe dále stupňují (strýc a teta, přítel Pavel a další Roubíčkovi známí odcházejí v transportech, přibývá šikanování a omezení) a narůstá i cynismus v mezilidských vztazích (jednoho z Roubíčkových souputníků, Robitschka, donutí k sebevraždě vlastní žena, "árijka"), mění Roubíček svůj postoj: odhodlává se k aktivní rezistenci, k boji o sebezáchovu. K definitivnímu přerodu dochází paradoxně poté, kdy se z pouličního tlampače dozvídá o popravě Růženy - tedy v okamžiku pro něj nejtragičtějším.
Moment přerodu, životního zlomu, je pro Weilovu tvorbu příznačný: autor opakovaně zachycuje lidské bytosti - řečeno jeho slovy - "v hodině pravdy, hodině zkoušky". Svým rozhodnutím vzepřít se osudu Josef Roubíček opouští nejen společenství beznaděje, ale řeší i své trauma intimní. Přesvědčivost jeho gesta je umělecky poněkud oslabena nedostatečným postižením hrdinova vnitřního přerodu (autor zjevně rezignuje na psychologický aspekt prózy) a tím, že Maternovo seskupení je zobrazeno jen v konturách a "plakátově" kladně. Určitá idealizace zčásti vyplývá z modelovosti prózy, do níž Weil promítl osobní zážitky (r. 1942 nenastoupil do transportu, a až do konce války se ukrýval). Její hrdina je maximálně deheroizován, nehrdinští jsou však i jeho druzi v utrpení (těm připadá každá vzpoura jako akt nezodpovědně ohrožující jiné), odlidštěné anonymní postavy okupantů a také ostatní podmanění ("ne-Židé"). Programová depatetizace, z níž se vymyká jen závěr, určuje i autorův styl: většinu textu tvoří racionálně věcný a střízlivý proud Roubíčkových vzpomínek a aktuálních prožitků, v němž se střídají dialogické a monologické pasáže; ich-forma přechází v plurál tam, kde se hrdina ztotožňuje s židovskou komunitou. Roubíčkova výpověď není sebezpytným psychologickým ponorem. "Hrdina románu nevypovídá o tom, jak se svět odráží a přetváří v jeho vnitřním životě, nýbrž o své existenci v tomto světě, sleduje sebe sama jako jeden z jeho objektů, dívá se na sebe 'zvenčí'" (A. JEDLIČKOVÁ). Jedním ze stěžejních stylových prostředků jsou tematické a motivické variace: opakovaně se např. rozvažuje o chorobném vztahu člověka k hmotným statkům a z něj vyplývající nelidskosti, objevují se četné motivy smrti, viny, odcizení, ztížené mezilidské komunikace atd.
Weil se účastnil literárního života od počátku 20. let zprvu jako překladatel a publicista. Vzhledem k své levicové orientaci (byl členem Devětsilu, později U Bloku; své názory si vzdor opakovaným příkořím podržel celý život) inklinoval k sovětské literatuře. Překládal MAJAKOVSKÉHO, PASTERNAKA, ZOŠČENKA, ale i Leninovy práce, vydal spisek Ruská revoluční literatura (1924). Výchozím momentem pro významnou část jeho tvorby jsou osobní zkušenosti z období protektorátu. Kromě Života s hvězdou jsou jimi inspirovány román Makanna, otec divů a soubor deseti příběhů z období nacistické perzekuce Barvy (1946), variující základní Weilovo téma - mezní situaci, v níž jedinec rozhoduje o svém dalším bytí a jeho hodnotě. Motivy z Barev pak Weil rozvinul v Životě s hvězdou a především v románě Na střeše je Mendelssohn (1960). V jeho úvodu odstraňují magistrátní úředníci za bizarních okolností sochu slavného "neárijského" skladatele ze střechy Rudolfina. Tato situace je předznamenáním dalších epizod ze života pražské židovské obce, přípravy transportů, z období heydrichiády. Weilovo dílo, spojující neefektní vypravěčství s myšlenkovou a etickou náročností, se jevilo v kontextu přelomu 40. a 50. let jako výlučné, dobová kritika v něm spatřovala výraz "maloměšťáckého defétismu". Zájem o ně ožil na počátku 60. let, kdy se nástupem výrazných talentů typu A. LUSTIGA či L. FUKSE a společenským uvolněním otevřel pro židovské téma nový prostor. Inspirativní vliv Života s hvězdou je patrný zvláště ve FUKSOVĚ prvotině Pan Theodor Mundstock; FUKS zde svébytným způsobem "dotahuje" Weilem načrtnutou mezní situaci, činí tak ovšem s důrazem na psychologii, tedy v podstatě antiweilovsky. Vnějšími znaky (typ hrdiny, hledání vůle k činu) Život s hvězdou upomíná na Úkryt (1947) E. HOSTOVSKÉHO nebo prózy J. ŠOTOLY.
Lit. J. Grossman in J. W.: Život s hvězdou, Praha 1949, 1964; M. Grygar: Román o potupeném lidství, LidN 27. 3. 1949; J. Opelík: I knihy mají své osudy, HD 1964, č. 8 + J. W. a jeho dílo, in J. W.: Na střeše je Mendelssohn, Praha 1965 + in J. W.: Hodina pravdy, hodina zkoušky, Praha 1966; R. Grebeníčková: J. W. a moderní román, in J. W.: Život s hvězdou, Praha 1967; P. Roth in J. W.: Life with a Star, London 1988; M. Pohorský: Jistoty a nejistoty J. W., in J. W.: Život s hvězdou - Na střeše je Mendelssohn, Praha 1990; A. Jedličková in Kol.: Česká literatura 1945-1970, Praha 1992; M. Suchomel: Rozmezí bez záruk, in Literatura z času krize, Brno 1992.
(Josef Soukal, Slovník české prózy, 1994)