Román s tajemstvím, reflektující problematiku milostných a rodinných vztahů, životních jistot a lidské identity.
Text díla, uvedeného motem z GOETHOVA románu Spříznění volbou ("Právě naše bezúhonnost nám dává právo, abychom také jednou trochu zklamali mínění lidí."), je graficky rozčleněn do krátkých kapitol. Jeho hlavním hrdinou a zároveň vypravěčem je rozvedený pražský fotograf Martin Fojt, který se vydá na rodné Valašsko hledat strýce Floriána, uprchlého z domova důchodců. Stráví zde tři dny, přičemž v rámci jeho pobytu v krajině "pohádek a romantických příběhů" autor evokuje staré události a osudy několika dalších postav. Při pátrání po Floriánovi Fojt rekapituluje svůj život; vzpomíná na dětství a mládí, zamýšlí se nad svou profesí, rozpadlým manželstvím a vztahem k synu Martinovi, který se mu odcizil (proto také odmítne za ním přijet na Valašsko), nad svým poměrem k rodičům. Ve svých úvahách a reminiscencích přibližuje záhadného strýce Floriána, svobodymilovného světáka, jenž je možná jeho otcem, ale charakterizuje i další osoby, s nimiž se v kraji svého dětství setkává. Jsou to především náčelník lokomotivního depa Ondřej Dujka, jeho ochrnutá manželka Františka a bača Koláček, lidé psychicky či tělesně poznamenaní někdejším železničním neštěstím. Důležitou postavou je i Dujkova sekretářka Hedvika Michnová. Fojt s touto přitažlivou ženou, kterou si ztotožní se stejnojmennou bytostí svých snů, prožije intenzivní milostnou epizodu. Posléze objasní vzájemné vztahy jmenovaných osob i jejich tajemství (Florián, v závěru románu nalezený ve vlaku na brněnském nádraží, měl dlouholetý poměr s Františkou, Dujka je otcem Hedvičina syna a hlavním viníkem zmíněného neštěstí) a po dramatickém střetnutí s většinou těchto osob u rozpadlé chalupy pod Smrkovou horou se vrací do Prahy.
V kompozici románu Kůži na buben zaujímá největší prostor pásmo vypravěče (jeho součástí jsou i Fojtovy rozmluvy s fiktivní Hedvikou), zatímco pásmo postav s úspornými dialogy, stylisticky ozvláštněné dopisy tety Barky, je minimalizováno. Syžet se vyznačuje prolínáním časových rovin, dobrodružnou dějovostí, postupným odhalováním záhad, tajemství a souvislostí (leccos přitom zůstane jen naznačeno, nedořečeno), jakož i aplikací mytických a romantických prvků (bůh Radegast, motiv bludného kořene, bizarní lásky a charaktery některých postav), hojným výskytem náhod a osudových setkání. Autor náležitě vykreslil též prostředí (zvláště horskou přírodu) a atmosféru, a to s důrazem na vizuálnost, korespondující s Fojtovým povoláním. Do charakteristiky a životních osudů tohoto hrdiny promítl obecně lidské hledání životních jistot, vlastní identity a místa v rodové posloupnosti (otázka otcovství a synovství). Vyjádřil tu i nutnost sebepoznání, poučování z minulosti a aktivního postoje k životu. Mimoto naznačil svár přírody a civilizace, domova a světa, viny a trestu, ale i složitost lidského poznání, čímž svému dílu vtiskl jistou filozofickou dimenzi.
Román Kůži na buben LUBOMÍR TOMEK (nar. 13. 7. 1926 v Bylnici na Zlínsku) pojal jako první díl volné trilogie, v níž zobrazil - jak sám řekl - "vztahy mezi nejbližšími lidmi v době rodinných a manželských krizí" (zbylé dva díly trilogie, která tematicky souvisí s Tomkovými rozhlasovými hrami z počátku 60. let, tvoří romány Čí ruku do ohně a Kdo přichází oknem, vydané v r. 1984). Vrátil se jím do literatury po delší odmlce, takže byl částí dobové kritiky mylně považován za debutanta. Ve své první tvůrčí etapě, kdy publikoval pod svým vlastním jménem LUBOMÍR VACULÍK, vydával verše (Neukolébavky, 1963) a drobné prózy (Za někým zůstane otevřeno, 1960; Město pro mraky, 1966). V novém období vedle románů (Kříž Jidášův, 1988) píše causerie a povídky (Psí knížka, 1979; Variace na horké lásky, 1981; Knížka na houby, 1982), parodie (Mary Peson ve spárech podsvětí, 1985) a fejetony (Sisyfos v půli kopce, 1987). Věnuje se rovněž popularizaci literární historie (Za slova tiše nahlédni, 1980; Tajemství krásné písemnosti, 1985).
Mnohovrstevnatost románu umožňuje jeho řazení do různých literárních souvislostí. Lze ho začlenit mezi prózy bilancí a návratů, reprezentované zejména HRUBÍNOVOU Zlatou renetou, avšak i některými díly ze 70. a 80. let (romány K. HOUBY Postel s nebesy, 1976; Protokol, 1978; Závrať, 1983; FRAISŮV Osmý den týdne, 1986). Jako příběh s tajemstvím náleží k dlouhé a vnitřně rozmanité linii próz, sahající v české literatuře od prací J. ARBESA, K. ČAPKA či J. WEISSE až k PLUDKOVU Hledání antipoda (1986) a současné vědeckofantastické próze. Svým zaměřením na noetickou problematiku a objasňování starých záhad navazuje na podobně orientovanou meziválečnou tvorbu (VANČURŮV román Hrdelní pře anebo Přísloví, 1930; ČAPKOVA trilogie Hordubal, 1933; Povětroň, 1934; Obyčejný život, 1934). Vzhledem k svému umístění na Valašsko má blízko i k dílům L. VACULÍKA (Sekyra), J. KŘENKA (Čas ozimů, 1968; Pláňata, 1973; Valigurky z Kopečka, 1976; Čas polomů a štěpů, 1976), M. PODEŠVOVÉ (Poslední rok, 1959; Skleněná duha, 1966; Jeden život, 1975) nebo A. BAJAJI (Mluviti stříbro, 1982; Duely).
Lit. M. Blahynka: Valašský román, OKultM 1979, č. 11; B. Dokoupil: O smyslu návratů, BV 25. 5. 1979; Z. Heřman: Otazníky nad romány, MF 20. 6. 1979; vk (= V. Kantor), NK 1979, č. 16; V. Vodák (= M. Vacík): O hledání vlastních jistot, LD 7. 5. 1979; J. Poláček: Milostné variace, Rt 31. 3. 1982 (o Variacích na horké lásky); o románech Čí ruku do ohně a Kdo přichází oknem: M. Blahynka: Romány dvojčata, Kmen (příl. Tvorby) 1984, č. 44; J. Lukeš: Trilogie o rodičích a dětech, SvS 22. 11.1984 ; Š. Vlašín: Valašské romaneto, in Na přelomu desetiletí, Praha 1985.
(Jiří Poláček, Slovník české prózy, 1994)