Populární humoristicko-satirický román z prostředí vojenských pomocných technických praporů (PTP) v 50. letech, tzv. první díl rozsáhlejšího díla.
Román má podtitul Válčili jsme za Čepičky (míněn je ministr obrany Alexej Čepička, Gottwaldův zeť) a jako moto jej uvádí výrok jednoho z důstojníků PTP, poručíka Čaligy: "Keď bude vojna, nastúpite v prilbách do reky a bojové jednotky poidú cez vás ako cez most!" Kniha ilustrovaná J. WINTREM-NEPRAKTOU je rozdělena na 17 číslovaných kapitol, členěných dále na podkapitoly. Děj se odehrává v období o málo delším než jeden rok v první polovině 50. let. Vystupuje tu řada postav a figurek, hlavním hrdinou je vojín Roman Kefalín, v civilu asistent režie Venkovského divadla, který byl k PTP odveden pro zdravotní nezpůsobilost sloužit u bojových jednotek. Autor líčí Kefalínovy zážitky od přijímače přes pobyty na různých stavbách až do konce prvního roku služby. Střídají se humorné epizody z pořadového výcviku, politickoosvětových akcí, scény z pracovišť, kde každý voják hledá především způsob, jak se "ulít", až po finále, kdy má Kefalín coby svazácký agitátor oznámit mužstvu, že se služba prodlužuje o další rok, a aby se tomu vyhnul, opije se ze zoufalství jablečným vínem. V této podobě vyšel tzv. první díl knihy, který autor na naléhání vydavatele odevzdal do tisku. Ve vyprávění však kontinuálně pokračoval tzv. druhým dílem, z něhož ještě na počátku 70. let odezněly ukázky v pořadu M. ŠIMKA a J. GROSSMANNA. Definitivní podobu a rozsah 29 kapitol má až vydání z r. 1990.
Román nemá pevnou kompoziční strukturu, je spíš mozaikou drobných, chronologicky na sebe navazujících a anekdoticky pointovaných příhod. Mozaikovou skladbu textu podtrhuje i plochá psychologie postav, jež namnoze zůstávají pouhými komickými figurkami (svobodník Halík, nadšený svazák Dušan Jasánek, kulak Vata aj.). Jen výjimečně dává autor některým postavám plnokrevnější podobu, např. v případě Kefalína (jenž má některé autobiografické rysy) anebo majora Halušky, zvaného Terazky. V něm Švandrlík vytvořil karikaturu důstojnického typu, který je současně obětí i spolutvůrcem absurdního vojenského systému: pologramotný bývalý dřevorubec léčící si své komplexy méněcennosti v nesmyslných destrukčních činech (devastace zámku v Zelené Hoře, proměněného na kasárna, zničení kašny atd.). Ke komickému účinu autor s oblibou využívá některých absurdních stránek doby (vojenská budovatelská poezie, kterou tvoří Jasánek a později rovněž Kefalín). Jazykově vydatně čerpá z obecné češtiny, využívá vulgarismů, jakož i pokleslé ideologické frazeologie důstojnického sboru a zmrzačené "českoslovenštiny" slovenských důstojníků, působících dlouho v českém prostředí (Terazky). Právě jazyková stránka je vedle anekdotických point jednotlivých epizod nejčastějším zdrojem komiky díla.
Černí baroni MILOSLAVA ŠVANDRLÍKA (nar. 10. 8. 1932 v Praze) si už v době svého prvního vydání získali čtenářskou oblibu, a třebaže po 20 let nebyla kniha doma reeditována, patří mezi nejčtenější humoristická díla naší poválečné literatury. Některé pasáže doslova zlidověly, např. Terazkyho oblíbené "Čo bolo, bolo, terazky som majorom". Mezi čtenáři se román šířil ve značném množství opisů. V zahraničí vyšla ještě další pokračování románu, jejichž autorství Švandrlík popírá. Volně na Černé barony navazuje próza Říkali mu Terazky (1991). Postava Romana Kefalína přechází i do dalších knih (Ještě máme, co jsme chtěli, 1991; Poručíme větru, dešti, 1992); o autobiografičnosti této postavy autor vypovídá ve vzpomínkové próze Černý baron od Botiče (1991). Filmovou podobu Černých baronů vytvořil režisér Z. SIROVÝ (1992). Švandrlík je úspěšný také jako autor drobných satirických a humoristických črt, fejetonů a hříček (patří ke kmenovým spolupracovníkům časopisu Dikobraz). I jako romanopisec (Doktor od jezera hrochů, 1980) a autor rozměrnějších celků založených často na parodickém nápadu (např. Draculův švagr, 1970; Dívka na vdávání, 1983; Mořský vlk a veselá vdova, 1991; Rakev do domu, 1991) klade důraz hlavně na komiku a vtipnost epizod a detailů a méně dbá na celkovou stavbu.
Humor Černých baronů nezapře inspiraci HAŠKOVÝMI Osudy dobrého vojáka Švejka, je však mnohem prvoplánovější. Některé postavy se výrazně podobají postavám HAŠKOVA románu, např. Dušan Jasánek kadetu Bieglerovi. Tematicky a zčásti i využitím jazykové komiky souvisí román se ŠKVORECKÉHO Tankovým praporem. Epizodickým, situačním humorem navazuje Švandrlík na tradici populárních humoristů, z nichž lze připomenout např. K. TŮMU, J. SKRUŽNÉHO nebo F. RACHLÍKA (Pozdrav pámbu, pane Randák, 1940; I dejž to pámbu, holenkové, 1940). Zobrazením absurdnosti vojenského života vyzývá román i ke srovnání s některými díly cizích literatur, např. s rozmarnou prózou P. RYANA Jak jsem vyhrál válku nebo s prózou V. VOJNOVIČE Život a neobyčejné příhody vojáka Ivana Čonkina.
Lit.: O. Sus: Nekrvavá duše Krvavého Billa, Kultura 1961, č. 49 (o Krvavém Billovi a viole); V. Jelínek in M. Š.: Černí baroni, Havl. Brod 1969; Z. Heřman: Dvě Kapky z rozmarného léta, MF 31. 7. 1980 (o Doktorovi od jezera hrochů); B. Dokoupil: Humoristou snadno a rychle aneb Čtvero dobrých naučení, Kmen (příl. Tvorby) 1984, č. 6 (o Dívce na vdávání); V. Dostál: Co by Hašek nenapsal ..., in Zrcadla podél cesty, Praha 1987; M. Petříček: Humor, satira, legrace? Tvar 1990, č. 31; P. Bartík: Bílí baroni, Práce 27. 4. 1991; K řemeslu jsem se propracoval přes průšvihy, Tvar 1991, č. 43 (rozhovor); J. Voráč, FaD 1992, č. 3 (o filmu).
(František Ryčl, Slovník české prózy, 1994)