Slovník české literatury po roce 1945

ŠVANDA, Pavel: Portréty 

Cyklus povahokreseb konfrontujících charakter člověka s otázkami morálními, náboženskými a společenskými.

Každá ze 14 próz knihy analyzuje vnitřní a vnější život konkrétního člověka. Popisuje jeho chování, vyjadřování, smýšlení, vztahy k bližním a reakce v různých životních situacích. Uvádí též momenty, kdy člověka přistihují nečekané metafyzické otázky po věčnosti, po smyslu lidské existence a po přítomnosti Boží. To vše nazírá převážně z vnějšku, očima vypravěče nebo jiných postav. Nepodává v posloupnosti životní příběh, nýbrž se soustřeďuje na komplexní osobní charakteristiku. Hrdinové jsou anonymní; bývají označeni zkratkou ("paní L.", "pan -ský"), povahovou vlastností ("zdvořilý muž", "lotr na pravici") nebo pojmenováním profese ("závozník", "spisovatel"). Přesto je zřejmé, že byli vytvořeni podle skutečných vzorů (povídka Fragment portrétu spisovatele evidentně líčí filozofa J. ŠAFAŘÍKA). Dělí se v zásadě do dvou skupin: na ty, kteří vzbuzují sympatie (přítel P., paní L., paní V.), a na morálně narušené, pro něž se ovšem nachází řada polehčujících okolností, pochopení i soucit (pan -ský, zdvořilý muž, pplk. Y). Pozitivní charakter se podle autora vyznačuje věrností vlastnímu přesvědčení, odvahou riskovat společenské postavení, ochotou k praktické službě bližnímu. Negativní postavy se naopak projevují sobectvím, touhou ovládat druhé, manželskou nevěrou i špiclováním pro zločinný režim (většina hrdinů žije v době komunistické totality). Mezi pozitivní a negativní orientací života je ovšem otevřen prostor pro myšlenkové hledání: zvláště nesympatičtí hrdinové zpytují svědomí, i když to nepřináší změnu charakteru.

Švandův prozaický soubor charakterizuje potlačení epičnosti a příklon k analytické povahokresbě, v níž mají zásadní funkci popis a úvaha; minimální dějové prvky pouze slouží potřebám charakteristiky. Kompozičně jsou prózy řešeny tak, že se vyhýbají záměrnému režírování motivů do řetězce příčin a následků; jednotlivé události zdánlivě logicky nenavazují a smysl vyplývá teprve z celku. Autor tento svůj posun od tradiční výpravné prózy v textu explikuje: "Román se říkalo příběhu, který rostl z lidského zrna zasazeného do času. Obohacoval se podrobnostmi, naplňoval se souvislostmi a dozrával ke zřejmému, byť překvapivému smyslu. Náš rychlený čas o podrobnosti příliš nestojí a životní souvislosti, na něž sázíme, platí obvykle jen krátce. Pokud jde o smysl, nelze říct, že by našim životům chyběl, ale našemu vnímání často zůstává nedostupný." - Z hlediska stylu je pro Portréty příznačné napětí mezi beletrizovanou charakteristikou a esejistikou. Vyjadřování je věcné, odpoetizované, ale kultivované: pásmo vypravěče prolíná množství filozofických termínů i figur potřebných k lapidární charakterizaci ("velechrámek bůžka Veletrha", "nevěřím, a proto jsem"). - Švandovo pojetí člověka je křesťansky personalistické: hájí smysluplnost lidského života a hodnotu každého individuálního osudu. Výslovně vystupuje proti novodobému povyšování národa nad člověka, které spatřuje také v českých dějinách od národního obrození. Portréty jsou z velké části polemikou s ideologizujícím pozitivismem, který podle autora dosud ovládá české myšlení a zjednodušuje realitu člověka, národa i světa. Hrdinové próz se ve svém všedním životě střetávají se skutečnostmi, které nelze smyslově poznat a materialisticky posoudit. Jsou konfrontováni s transcendentnem nikoli zprostředkovaně ve formě slovního vyjádření náboženské nauky, nýbrž přímo v živém prožitku Absolutna. Tato zkušenost sice nevede k radikální změně života a k viditelným zázrakům, avšak zásadně narušuje monopol pozitivistického obrazu světa ve vědomí lidí. Názorů postav na národní minulost a jejich reakcí na společenské poměry využívá Švanda k nástinu vlastního netradičního pojetí tzv. české otázky: zpochybňuje mnohé rysy, na kterých si Češi ve svém povědomí zakládají, jako lidovost, kult jazyka, sympatie pro osvícenství a různé projevy českého minimalismu.

PAVEL ŠVANDA (nar. 6. 6. 1936 ve Znojmě - tvrzení torontského Slovníku českých spisovatelů o jeho údajné smrti je mylné) je prozaik, básník, esejista, literární a filmový kritik. Patří spolu s dalšími autory narozenými v r. 1936, např. V. FISCHEROVOU, V. HAVLEM, J. KUBĚNOU, k výrazné tvůrčí generaci, jejíž velká část se zformovala kolem časopisu Tvář); v 60. letech byl redaktorem Hosta do domu, po umlčení v době normalizace vystupuje nyní především v křesťansky orientovaných revuích Akord a Proglas. Vedle Portrétů (část z nich byla šířena samizdatově jako Šest portrétů, 1980xx) vydal knihy próz Anonymní povídky (1967) a Zázraky v malém ráji (1991), v nichž zkoumá možnosti nápravy a obnovy narušených a odduchovnělých mezilidských i společenských vztahů. V rukopise zůstává román Hodinka profesora Bojera, z něhož byly uveřejněny ukázky v časopisech a sbornících, a řada próz a básní. Jeho prozaické dílo vychází z experimentálních proudů 60. let, zvláště z ohlasů francouzského nového románu, je syntézou epiky a esejistiky a přes svou vyjadřovací a myšlenkovou věcnost má zřetelnou protirealistickou intenci. To platí i pro knihu Portréty: moderními prozaickými postupy, především potlačováním syžetu, souvisí např. s tvorbou V. LINHARTOVÉ, filozoficky je ovlivněna odkazem J. ČEPA (Rozptýlené paprsky, 1946; O lidský svět, 1953; Samomluvy a rozhovory, 1959). Žánrem povahokresby navazuje na klasické vzory světové (THEOFRASTOS: Povahopisy; PLÚTARCHOS: Souběžné životopisy; J. DE LA BRUYERE: Charaktery) i domácí (J. NERUDA: Arabesky, 1864).

Lit. o Anonymních povídkách: Z. Kožmín: Na chůdách stylizace, LitN 1967, č. 29; J. Med, Práce 11. 4. 1967 ; J. Lopatka, in Předpoklady tvorby, Praha 1991 (o Hodince profesora Bojera); o Zázracích v malém ráji: J. Med, LitN 1991, č. 38 (příl. LidN 19. 9. 1991); O. Rydlo: O život v pravdě, Rt 10. 9. 1991; V. Novotný: Neanonymní povídky, MF Dnes 22. 4. 1992 ; J. Blažejovský: Hříšní lidé P. Š., Rt 7. 7. 1994; P. Cekota: Slovo a obraz, Tvar 1994, č. 9; A. Haman: Z klauzury ven, LitN 1994, č. 22; K. Komárek, Švandova kniha portrétů, LD 31. 5. 1994; V. Novotný: Lidské duše a člověčí dušičky, Práce 11. 5. 1994; J. Šimůnek: Nelichotivé portréty, NK 1994, č. 15; J. Šafařík: Úvod k večeru z tvorby P. Š., Proglas 1990, č. 4; Nedělní výlet do hrůzy (P. Š. o sobě), tamtéž.

(Karel Komárek, Slovník české prózy, 1994)


© ÚČL AV ČR (www.ucl.cas.cz), inSophy (www.insophy.cz), Studio Vémola (www.vemola.cz), 2006-2008