Román o marné touze "malého" člověka uniknout drtivému tlaku dějin, zasazený do doby napoleonských válek.
Román je rozdělen do 33 číslovaných kapitol a stylizován jako volná rekonstrukce posledních let života potulného loutkáře Matěje Kuřete na základě útržkovitých zápisků a dokumentů, které vypravěč objevil v krabici z půdy starodávného domu ve vsi T. nedaleko městečka L. Děj ohraničují dva dějinné mezníky - bitvy u Marenga (1800) a Slavkova (1805). Čtyřicetiletý syn sedláka z východních Čech je neustále na útěku před nepříznivými životními okolnostmi i před sebou samým. Jako voják zběhne z bitvy a v Korutanech se připojí ke komediantské společnosti. V ní se setká se svou dávnou láskou, která si říká La Tournesse. Ta jej doprovází trvale v jeho myšlenkách i poté, co se jejich cesty definitivně rozejdou. Matěj se vrací do Čech, s pomocí známých vstoupí (pod jménem Luigi Sevastiano) do služeb litomyšlského hraběte Jiřího Josefa z Valdštejna. Hrabě, diletant oslněný leskem všeho, co se vydává za umění, neprohlédne Matějovy výmysly a vyžaduje na něm, aby inscenoval Dona Juana. Matěj selže už během příprav, představení nakonec zcela zmaří svým šaškováním a je ze zámku vyhnán. Dramaticky uniká hejtmanovi Franzi Bendovi z pluku, v němž sloužil. V tísni se uchyluje k místním piaristům, kde díky páteru Prosperovi nalézá útočiště. Poklidný život v klášteře jej však neuspokojuje a tak (poté, co pluk odtáhne z městečka) odchází, "odvděčiv" se za pohostinství krádeží několika předmětů, o které je vzápětí v hospodě oloupen. Vrací se pak do svého rodiště. Mladší bratr Lukášek ani jeho nastávající, starší vdova (její dceru Barboru Lukášek surově zneužívá), jej nevítají s otevřenou náručí, protože se bojí o majetek. Po marné snaze o získání umělecké koncese (pod jménem Vojtěch Perinet) a po kontroverzi s Lukáškem Matěj, provázen Barborou čekající Lukáškovo dítě, znovu odchází do světa jako potulný komediant. Porod však Barbora nepřežije, vzápětí umírá i její syn. Matěj putuje dál s podloudně získaným pasem na jméno Ondřej Serenus. Náhodou se dostane až do blízkosti dvora císaře Františka II. Kratičká a bláhová naděje na lepší život však končí kopanci a vyhazovem. Úbytek životních sil i nepříznivé vnější okolnosti (chystá se nová válka, zvětšuje se všeobecná bída) stupňují jeho osamocení. Kontakt s lidmi mu čím dál víc nahrazují vzpomínky a imaginární rozhovory s loutkami. Podvod s falešným jménem je nakonec odhalen a Matěj znovu zařazen do armády. Utíká pak ze slavkovské bitvy a krátce nato, fyzicky i duševně zruinován, umírá.
Kompozice románu variuje postupy známé už z předchozí Šotolovy tvorby, zejména z Tovaryšstva Ježíšova: patří k nim užití návratných motivů, jejich vzájemná provázanost, vytváření dvojic, symetrie (Marengo - Slavkov), dialogičnost. Záměrně konstruované kontrasty umožňují nejen plasticky zachytit protikladné stránky charakterů, ale především otevírají stěžejní problémy lidské existence. Matějova skepse a pragmatismus (vyvolané obecným pokrytectvím a ztrátou osobní perspektivy) neúprosně poměřují představy a činy protihráčů, strhávají jejich masky. Výsledný obraz je povětšinou nelichotivý, tristnější než v případě protagonisty, jehož životní pouť nepostrádá znaky donkichotství. Dialogy s Bohem ústí v přesvědčení, že je nemožné hledat životní sílu jinde než v sobě samém (Bůh: "Prozradím ti boží tajemství. Nebe není.") Několikaletá honička s hejtmanem, vyznávajícím dobovou představu povinnosti, cti a vlastenectví, končí Bendovou deziluzí, jež činí z důstojníka stejnou oběť, jakou je i stíhaný dezertér, a staví jej tak do řady "malých" lidí v soukolí "velkých" dějin. Tento konflikt, nejvýrazněji personifikovaný dvojicemi Matěj - Napoleon a Matěj - František II., je v souvislosti s postavou rakouského císaře doprovázen i obecnými úvahami o vztahu jedince a společnosti. Matějův spor s hrabětem Jiřím Josefem, v němž loutkářovy neúprosně konkrétní otázky rozbíjejí představu "pěstěného" umění, je jednou z variací mnohovrstevné autorovy metafory života jakožto divadla. Střídání dějinných událostí není nepodobno obměně kulis na jevišti: Matějovi společníci - dřevěné loutky (představující přesné lidské a historické typy) nabývají postupně rysů živých bytostí, až nakonec vstupují do děje jako reální lidé: jsou zmasakrováni zdivočelými vojáky. Naopak Matěj je záměrně (i explicitně) připodobňován loutce. Jeho zmarnění je symbolicky provázeno i přírodními ději (déšť, sychravé počasí, bláto).
Téma životního zplanění prochází celou Šotolovou prozaickou tvorbou. Je spolu s problematikou mocenských manipulací a jedincových nepatrných šancí ve střetu s dějinami dominantní v Tovaryšstvu Ježíšově s postavou jezuity Vojtěcha Hada i v románě Svatý na mostě (1978) s figurou pozdějšího svatého, Johánka z Pomuku. Srovnání protagonistů svědčí o posunu Šotolova zájmu k pólu pragmatičnosti až cynismu (Had pomáhá zlu, ale v dobré víře; Kuře utíká před dějinami a spoluzodpovědností, ale nechce nikomu škodit; Johánek parazituje na moci). Sílí i vědomí rozpornosti lidského údělu a torzovitosti poznání ("Bůh zná a nevysvětlí, stejně bychom to zase zapomněli." - Kuře na rožni; "Nesnadno jest pravdu lapiti. Letí, my běžíme." - Svatý na mostě). V Šotolových románech také postupně nabývá na významu subjekt vypravěče; jeho zorný úhel se emancipuje od hlediska autora i postav (tato tendence je příznačná i pro drastickou metaforu o dětech obětovaných iluzím o osvobození "svaté země" Osmnáct Jeruzalémů, 1986, i pro první dva díly následující volné trilogie: Malovaný děti, 1983; Róza Rio, 1986). Propojení života a divadla (a zájem o divadelní prostředí vůbec) odkazuje k Šotolově tvorbě dramatické i básnické (příznačné jsou pro jeho sbírky např. básně o V. THÁMOVI a kočovných divadelnících, odkazy na hry W. SHAKESPEARA, v oblasti tvárné i užití dialogu). Celkovým vyzněním román vyrůstá ze skeptického ovzduší 60. let, jež se v historickém žánru odrazilo i u O. DAŇKA či V. KÖRNERA, a zároveň reaguje na společenskou krizi normalizačních let (k níž se však autor nestavěl do otevřené občanské opozice). Šotolovy romány stály na okraji oficiálně vydávané produkce a tvořily (spolu s prózami DAŇKOVÝMI, KÖRNEROVÝMI, FUKSOVÝMI či ERBENOVÝMI) protiklad ke znovuoživované jiráskovské tradici (B. ŘÍHA aj.). Vypravěčskou virtuozitou je Šotola srovnatelný s typově jinak zcela odlišným V. NEFFEM. - Kapitola z románu Kuře na rožni byla otištěna již v r. 1970 v časopisu Orientace (č. 5). Českému vydání předcházelo vydání německé (1972).
Lit. K. Blažek: Matěj a marionety, BV 21. 3. 1977; J. Kříž: Svár svědomí a naděje, Rt 29. 3. 1977; (ra) (= V. Macura): Rozhovory loutek a lidí, ZN 12. 3. 1977; M. Veselá: Román otázek, Práce 30. 3. 1977; R. Drtina: Svoboda pro nás není..., Proměny 1978, č. 2; J. Pechar: Plebejská pravda J. Š., in Nad knihami a rukopisy, Praha 1980xx; F. Buriánek: Ne o historii, ale o člověku, in O současné české literatuře, Praha 1982; M. Pohorský: Historický román jako dramatický rozhovor, in J. Š.: Kuře na rožni, Praha 1984; D. Hodrová in Kol.: Český Parnas, Praha 1993.
(Josef Soukal, Slovník české prózy, 1994)