Historický román z doby pobělohorské rekatolizace o tragickém zmarnění života pod mocenským tlakem institucí.
Děj románu, rozděleného do 34 číslovaných kapitol, se odehrává v poslední třetině 17. stol., a to převážně ve východních Čechách, na panství Košumberk (v retrospektivních pasážích, odlišených většinou typem písma, se v souvislosti s životními osudy hlavních postav připomínají i události starší). Na Košumberk přichází jako zpovědník hraběnky Marie Maximiliány Slavatovny mladý jezuita Vojtěch Had. Hraběnka je plna touhy po životě, osud ji však těžce poznamenává: dvojnásobným vdovstvím (poprvé se provdala za muže mnohem staršího, podruhé ještě nešťastněji za surového zhýralce) a nejvíce smrtí prvních dvou dětí. Had, původem měšťan, záhy po studiích vstupuje do řádu, jenž formuje jeho životní zkušenost i perspektivu. Teprve pod vlivem hraběnčiným začíná chápat obyčejné lidské starosti, jeho touha pomáhat lidem se však dostává do rozporu s řádovým principem slepé poslušnosti. Postupně poznává, že ve skutečnosti neslouží záměrům duchovním, nýbrž jednoznačně kořistnickým. Hraběnka je od počátku promyšleně připoutávána k řádu, který od ní vymáhá stále větší dary a závazky: kapli, slib čistoty, stavbu rezidence a chrámu a nakonec celé panství. Jak roste vliv a majetek Tovaryšstva Ježíšova, slábne Hadovo zanícení a přesvědčení a hroutí se hraběnčiny zbylé životní naděje. Ač diametrálně rozdílných povah, jsou k sobě páter Had a hraběnka od prvního setkání přitahováni: spojuje je jejich osamělost, nejistota a bezbrannost vůči neúprosně působícímu mechanismu moci. Oba umírají zlomeni. Hraběnka zbavena majetku, na pokraji šílenství a fyzicky zbědovaná, Had s poznáním, že on sám měl největší podíl na hraběnčině tragickém konci. Bezútěšnost charakterizuje i osudy převážné většiny dalších románových postav. Nejvýznamnější z nich je páter Křižulka, prostý, upřímný ve víře i vztahu k lidem. I on dospívá k deziluzi, na rozdíl od Hada více citem než rozumem. Jeho protikladem je tvrdý a bezohledný Šimon Hampl, "dítě řádu", jemuž je schopen obětovat cokoli. V kompromisech a podezírání končí svůj život i jeden z provinciálů řádu, obratný a vzdělaný Matěj TANNER. Konflikty procházejí i odpůrci jezuitů - fanatický luterán Ondřej Zich, končící ve vězení (jako Hadovo "černé svědomí"), či sedlák Ondřej Abrahám, který nadaného syna pošle na studia k jezuitům. Už jako jezuita se mladý Jan Křtitel Abrahám vydává na tutéž cestu jako kdysi Had, a to právě ve chvíli, kdy se Hadova nešťastná životní pouť uzavírá.
Analogie Had - mladý Abrahám odráží základní znaky Šotolovy kompoziční metody. Jedním z nich je mnohonásobná provázanost jednotlivých motivů. Toho je docilováno opakováním konkrétních faktů, momentů a situací, přičemž z opětovného uvedení vyplývá významový posun: "Jednou je určitý motiv začátkem, podruhé koncem životní dráhy, jednou je nadějí a touhou, podruhé rezignací atd." (M. POHORSKÝ). Častým principem je i párovost, vytváření dvojic. Román se z valné části odehrává v dialozích, postavy jsou většinou stavěny do konfrontačních situací. Takto probíhá kontakt obou hlavních protagonistů, stejným způsobem je zachycován Hadův vztah k ostatním. Kupř. páter Křižulka podobně jako hraběnka napomáhá Hadovu sebeočištění od dogmat vypěstovaných pobytem v řádu, naopak Šimon Hampl zosobňuje naprostou negaci prvotních ideálů Tovaryšstva: výmluvná je scéna kamenování (odkazující k biblickému podobenství), v níž právě Hampl donutí Hada vzít kámen do ruky a zařadit se do zfanatizovaného davu. S párovostí souvisí i princip symetrie uplatňovaný v celém motivickém spektru. Podle tohoto principu jsou v románu rozmístěny velké skupinové scény, dějově a významově exponované. V jazykovém plánu je patrná autorova básnická zkušenost: lyrismus je doplňován originalitou slovníku a vytváří se tak svébytná symbióza poetických, archaických i běžně hovorových, často i vulgárních výrazových prostředků. Dlouhá monologická souvětí střídají úsečné dialogy, vypravěčova horečnatost jako by připravovala půdu pro ironii; ta je Šotolovu tvůrčímu naturelu nejvlastnější. Umožňuje autorovi udržet odstup od románových hrdinů (jakkoli s nimi sympatizuje) a bez falešného sentimentu zvažovat i jejich omyly a slabosti (strach, přizpůsobivost), uplatňuje se i v neustálých významových zvratech, kontrastech a prolínání vypravěčských perspektiv, hodnotících úhlů, motivů a motivických komplexů. Antiiluzivnost Šotolova pohledu sílí v poměru k nadosobním ideám (či spíše k jejich realizaci). Obraz rozpínavosti mocenské instituce vyrůstající ze skeptické koncepce dějin je nemilosrdně dehonestující.
JIŘÍ ŠOTOLA (28. 5. 1924 v Smidarech - 8. 5. 1989 v Praze) zasahoval do literárního života po více než čtyři desetiletí, mj. i jako publicista (v časopise Květen aj.). Až do poloviny 60. let se věnoval hlavně poezii. Jeho básnické sbírky (Svět náš vezdejší, 1957; Venuše z Mélu, 1959; Hvězda Ypsilon, 1962; Co a jak, 1964; Podzimníček, 1967) jsou v mnohém příznačné pro myšlenkový vývoj generační poezie. Šotolovy básně se většinou snažily obsáhnout široký prostor, postihnout mnohotvárnost reality. Postupně jsou v nich více akcentovány rozporné stránky skutečnosti; formálním projevem této tendence je posílení dialogičnosti básní. Rostoucí vnitřní svár, sílící skepse, snaha zbavit se iluzí i prohlubování metody přivedly Šotolu na pole divadelního a posléze i televizního a rozhlasového dramatu. Prvním pokusem byl Antiorfeus (1965; v televizním zpracování jako Hra o životě a smrti), z období napoleonských válek čerpá Waterloo (1967), z divadelního prostředí Bellevue (1969). Další hry s náměty historickými i soudobými vznikly v 70. a 80. letech. K psaní své první prózy tedy Šotola přistoupil jako zralý a uznávaný autor. Přes četnost historických reálií a faktů je to román orientovaný jednoznačně k současnosti a jejím problémům. Není pouhým kritickým protipólem JIRÁSKOVA líčení pobělohorského období; s autorem Temna se Šotola míjí už úhlem pohledu, wintrovsky upřednostňujícím nikoliv sociologizující obraz společnosti či velkých sociálních skupin, nýbrž zachycení individuálního osudu. Tímto pojetím je blízký O. DAŇKOVI, V. KÖRNEROVI, L. FUKSOVI, tedy těm, kteří zároveň v duchu vančurovské tradice vytvářejí silně stylizovaný obraz minulých epoch. Zpodobení toho, jak páter Had osudově podléhá moci a míjí se se skutečnými lidskými potřebami, řadí Tovaryšstvo Ježíšovo k neúprosným zpovědím typu KUNDEROVA Žertu či VACULÍKOVY Sekyry.
Lit. M. Pohorský: Smrti a hvězdy J. Š., ČLit 1963, č. 1 (o Hvězdě Ypsilon); K. Horňák: Próza barokizující, HD 1970, č. 3; J. Hubáček: Ke stylu historické prózy, Texty 1970, č. 6; Rozhovor V. Karfíka, J. Kolára a M. Pohorského nad románem J. Š. Tovaryšstvo Ježíšovo, Orientace 1970, č. 3; M. Jungmann: Román zrodu moderní subjektivity, in Průhledy do české prózy, Praha 1990; M. Pohorský: Problémy a podoby historického románu, in Zlomky analýzy, Praha 1990; M. Jankovič in Kol.: Česká literatura 1945-1970, Praha 1992; M. Červenka: Z mladší poezie, in sb. Jak číst poezii, Praha 1963; B. Frýdl: J. Š. čili depatetizující patetik, Plamen 1966, č. 6; A. Stich: K stylizaci současné historické prózy, NŘ 1979, č. 4; J. Pechar: Plebejská pravda J. Š., in Nad knihami a rukopisy, Praha 1980xx; H. Rak (= A. Haman), Romantika historie a současný historický román, KSb 1981, č. 1xx; W. Nawrocki: Komentarze do rozwoju czeskiej powiesci historycznej, in Wspólczesnosc i historia, Katowice 1982; W. Schamschula: The Contemporary Czech Historical Novel and Its Political Inspiration, in World Congress for Soviet and East European Studies - East European Literature (ed. E. Bristol), Berkeley 1982.
(Josef Soukal, Slovník české prózy, 1994)