Román o zázraku a víře, politice a ideologii, založený na detektivní osnově a vycházející z československé reality let 1949-1970.
Původně dvousvazkový román, opatřený podtitulem Politická detektivka a věnováním ("Honzlové, to málo za tak mnoho"), je uveden obligátním ujištěním o smyšlenosti líčených osob a událostí a souborem citátů (G. GREENE, SV. BERNARD Z CLAIRVAUX a G. ORWELL). Text, rozdělený do 12 kapitol, má dvě propojená epická centra vycházející ze skutečných událostí: tzv. čihošťského zázraku z jara 1949 (v knize je situován do kaple Panny Marie pod Kobylí hlavou poblíž Kostelce) a pokusu o politický zázrak zvaný též Pražské jaro 1968. Svědkem i aktérem obou je vypravěč Danny Smiřický. Dannyho návštěva v kapli počátkem r. 1970, při níž poodhalí tajemství události, kterou kdysi prodřímal, tvoří spolu s názvy první a dvanácté kapitoly kompoziční rámec knihy. (V názvech ostatních kapitol se mj. objevují aluze na některá díla světové literatury). Vypravěčovou spoluhráčkou je žákyně Vyšší sociální školy v Kostelci (Danny zde absolvuje první učitelské kroky) Vlasta Kožíšková, přezdívaná Liška. Ta ukončí Dannyho milostnou abstinenci, již sám vydává za katolickou zdrženlivost (pravou příčinou je ovšem kapavka, získaná od účastnice mezinárodních mládežnických brigád). Později (to už je Liška provdána za katolického básníka Vojtěcha Novotného) se bývalý učitel dokonce stane otcem jednoho jejího dítěte. Liška z taktických důvodů absolvuje přípravu na křest, a to u faráře Doufala, v jehož kapli se při mši pohne několikrát soška sv. Josefa (skutečný čihošťský farář se jmenoval Toufar). Po stopách Doufalova záhadného zmizení se asi za 20 let vydává další Dannyho známý - redaktor Jůzl. Tomu se podaří objasnit některé machinace a zločiny StB s případem spojené, problémem však zůstává mj. bližší specifikace role, kterou při "zázraku" sehrál dr. Gellen, kostelecký učitel zdravovědy a otec prvního Liščina dítěte. Narátor vydedukuje, že kompromitující komplikace tehdy pravděpodobně způsobil StB právě tento jeho přítel, ale ani Danny nedokáže smazat všechny otazníky. Dannyho učitelského povolání autor využil k vylíčení absurdních poměrů v poúnorovém školství. Plasticky postihl i prostředí, v němž se vypravěč pohybuje později, kdy se jako tvůrce několika operetek, detektivek a nevydaného románu dostane nejen mezi umělce, ale i do politických kruhů. Koncem 60. let Danny několikrát vycestuje do zahraničí, což mu mj. umožní poznat, jak jsou zahraničními prebendami odměňováni zasloužilí příslušníci StB a stranického aparátu. Vypravěč se však seznámí i se světem exulantů, kde potkává oběti totalitních režimů (Kohn, Pohorský) i typy profitující z každé situace (dr. Hrzáň).
Mirákl nezprostředkovává pouze, co vypravěč a jeho známí prožili od r. 1949 do r. 1970 v Československu, popř. za jeho hranicemi, ale vypovídá také o otázkách víry, o možnostech a limitech lidského poznání (viz leitmotivická ozvěna Pilátova "Co jest pravda?" a variované tvrzení "Nejstrašnější bylo, že nic se nebylo možné dozvědět s jistotou."). Vírou Škvorecký míní především víru katolickou a jí zdánlivě protikladnou oddanost komunistickým ideálům. Vzájemná konfrontace odhaluje styčné body, zejména podobnost praktik církve a strany, jejich elitářství, nesnášenlivost a krutost k protivníkům (a hlavně odpadlíkům). Tyto rysy se zvýrazňují především v čase, kdy to či ono hnutí opouští opoziční platformu a vzrůstají jeho mocenské ambice. Iracionální momenty v učeních, záliba v obřadnosti i poměrně časté vzájemné konverze zase dokládají podobné dispozice lidí spatřujících ve víře (ať už v Krista, Lenina nebo někoho jiného) východisko ze složitostí života. Tradičně funkční a přesná je Škvoreckého jazyková charakteristika postav. Krajní póly bohaté komunikační škály (včetně "psaného" lidového jazyka - viz dopisy Albíny Knižákové) představuje osobité vyjadřování Liščina dědy ve východočeském nářečí a socrealistický řečový koktejl ruského literárního vědce Arašidova. Kromě fragmentů ruštiny, němčiny a angličtiny se v textu objevují též latinské citáty z Bible a dobové dokumenty, prezentující jazykové prostředky deformované komunistickou ideologií. Základní stavební princip představuje v románu asociativní řetězení filmově nazíraných epizod a scén; důležitou významotvornou (ve finále též gradační) roli sehrává střih. Už jeden z úvodních citátů se zamýšlí nad vztahem symbolů a ideologií a románový text je protkán úplnou symbolickou sítí. Jde v podstatě o symboly tradiční (např. holubice zastřelená na Václavském náměstí sovětskými vojáky), až banální. Je to ovšem banalita reflektovaná, vypravěč opakovaně zdůrazňuje, že jeho život je prosycen trapnými symboly. Této myšlence nakonec patří i explicit románu, kde jsou hvězdy (jeden z leitmotivů) označeny za "trapné symboly marnosti". Opakované návraty k určitým myšlenkám, paralelám či podobenstvím významně spoluvytvářejí strukturu textu. V souvislosti s pohyby sošky sv. Josefa se několikrát objevuje motiv loutkového divadla, který je pak transponován do Dannyho posrpnových úvah: "já měl náhle pocit, že se dívám na nějaké SHAKESPEAROVO drama v provedení Josefa Skupy." Podobně je vícekrát dr. Gellen vykreslen jako pekelník, jako cynický demiurg, aby posléze bylo toto přirovnání užito v jiných souvislostech: ve sporu, v němž Danny hájí Leninovu genialitu, označuje učitelova kolegyně ruského revolucionáře za ďábla (jméno Gellen lze ostatně považovat za ruskou fonetizaci anglického označení pekla - hell). Cizelérská práce s detailem se projevuje též při aplikaci klíčového principu, konkrétně při volbě dalších jmen, kdy Škvorecký využívá např. simulování zvukové podoby (Toufar - Doufal), anagramových hříček (PÁRALŮV pseudonym LABAN v románě převrácen na Nabal) či historických aluzí (Škvorečtí jsou patrně zchudlou větví rodu Smiřických, pocházející z vesnice Škvorec u Prahy). V Miráklu se vyskytuje řada záhad a zázraků (Liščina šachová partie s velmistrem Bukovcem, Kohnovo vycestování z Prahy obsazené Němci, Pohorského přežití jáchymovského pekelného mlýna atd.), přičemž některé jsou logicky vysvětleny, jiné ne. Škvoreckého román respektuje napětí vycházející ze skutečnosti, že podstatu detektivky tvoří racionálně řešitelná záhada, kdežto zázrak je podmíněn fungováním iracionálních sil, současně však z tohoto napětí těží.
Mirákl je další z řady Škvoreckého svědectví o české společnosti od 40. let tohoto století, započaté Zbabělci, ukončené prozatím Příběhem inženýra lidských duší a charakterizované civilním, antiiluzívním a demytizujícím viděním skutečnosti, vyvolávajícím mnohdy nařčení ze "svatokrádeží". (Příznačná je podobnost kritických výhrad vůči Zbabělcům - ze strany tehdy vládnoucí ideologie - a vůči Miráklu - z prostředí rodícího se disentu; v obou případech je autor napadán za znevážení "vyšších ideálů".) Se Lvíčetem pojí Mirákl detektivní zápletka, klíčové nahlížení do spisovatelského světa a také postava Dáši Blumenfeldové či noetická skepse, která se ostatně projevuje i ve volbě mota ke knize Scherzo capriccioso. Sedmiramenný svícen (1964) je připomenut leitmotivem Rebečiny lucerny a Tankový prapor jednak několika postavami, jednak poměrně podrobným líčením osudů této knihy. Dedikace Honzlové je ještě rozvedena využitím základního momentu ze stejnojmenné prózy Z. SALIVAROVÉ: Danny na cestách po Americe potká dívku, které umožnil z Československa vycestovat zamilovaný příslušník StB. Paralelu mezi katolickým a komunistickým doktrinářstvím vedl rovněž J. ŠOTOLA v románu Tovaryšstvo Ježíšovo. Škvorecký se v Miráklu jako jeden z prvních spisovatelů pokusil beletristickým způsobem vyrovnat s událostmi r. 1968. Po něm tak učinil např. ještě M. KUNDERA v Nesnesitelné lehkosti bytí, B. HRABAL v Prolukách, ve slovenské literatuře pak třeba D. TATARKA v Písačkách. Z oficiálně publikované literatury v dané souvislosti připomeňme KLEVISŮV Toulavý čas (1974), PLUDKŮV Vabank (1974), PECHÁČKOVU Červenou rozetu (1981), Zádrhel (1982) od K. HRABALA, ČEJKOVY Kulisáky (1985), MISAŘOVU Plavbu na stéble trávy (1986) a KOSTRHUNOVU Svatbu ve vypůjčených šatech (1989), ze Slovenska pak KOTOVU Horečku. Mirákl je osobitým pandánem ORWELLOVY vize 1984, nevychází však z fantazie, nýbrž z empirie, která navíc hrůznou představu mnohdy zastínila.
Lit. K. K. (= K. Klatovský), Svědectví 1973, č. 46; A. J. Liehm: Hrst literárních poznámek, informací a ovšem Mirákl, Listy 1974, č. 4; J. Peterka: O Škvoreckého Miráklu, Proměny 1974, č. 3; S. Sojka-Ořešník: Marné a trapné symboly, Svědectví 1976, č. 52; H. Kosková: Člověk v absurdním teatru mundi, in Hledání ztracené generace, Toronto 1987; P. Janoušek: Jak jsem četl Mirákl, Tvar 1990, č. 11; J. Přibáň: O zázracích, Tvar 1990, č. 11; P. Nový: Úskalí politické detektivky, MF Dnes 10. 7. 1991; J. Olič: Další Š. pansofie, Fragment K 1991, č. 8; J. Peňás: Dannyho svědectví, Práce 14. 8. 1991; M. Přibáň: Nápady čtenáře Miráklu, Rok 1991, č. 4; M. Šefl: Š. zbavený poetiky, OD 3. 9. 1991; M. Špirit, LitN 1991, č. 34 (příl. LidN 22. 8. 1991); P. Švanda: Svět podle Smiřického, LD 18. 7. 1991.
(Lubomír Machala, Slovník české prózy, 1994)