Románové podobenství o ženě, která se brání životnímu stereotypu a hledá autentickou seberealizaci.
Příběh pětadvacetileté Kateřiny Rybářové je rozdělen do tří částí (Praha, Staré Háje, Moře). Hlavní dějová linie je přerušena odbočkami dokreslujícími jednotlivé postavy. Není časově přesně konkretizována, čímž je zdůrazněna obecná platnost výpovědi. Na začátku románu překladatel Václav Rohan představuje hlavní aktéry dalšího děje - svou přítelkyni Alexandru, inženýry Urbana, Hrona a další. Před společností, která se pravidelně schází na podolském plaveckém stadiónu, se náhle - jako symbolický objekt mužské touhy - objeví Kateřina Rybářová. Vzápětí zase mizí, o něco později však vstoupí do Urbanova bytu jako pomocnice měřiče bytových prostor. Urban se domnívá, že mu z bytu ukradla sošku, a prostřednictvím svých přátel Rohana a Hrona po Kateřině pátrá. Děj se postupně soustřeďuje k trojúhelníku Rohan - Rybářová - Urban a k odkrývání Kateřininy pravé podoby. Rohanovi se podaří s Kateřinou promluvit, avšak jeho snaha po sblížení je marná. Kateřina totiž miluje Urbana a odjíždí s ním k moři do Jugoslávie. Tam zjišťuje, že racionálně založený inženýr není schopen její cit opětovat, a proto znovu - a nyní definitivně - mizí ze scény.
Příběh o záhadné Kateřině Rybářové autorka z větší části vypravuje ústy Václava Rohana (výjimku tvoří několik kapitol v první části románu, v nichž je er-formou přiblížen inženýr Urban). Části některých kapitol mají podobu rekonstrukce událostí - vypravěč se v nich snaží co nejpřesněji zachytit vyprávění dalších postav. Nejvíce pozornosti autorka věnovala nejednoznačné povaze hlavní postavy, v níž se mísí odevzdanost a lhostejnost s cílevědomostí, spolehlivostí, sebekázní a touhou po trvalém citovém vztahu; je zřejmé, že Šerberová nechtěla vytvořit postavu celistvou, že jí šlo spíše o zachycení možností sebeurčení, které se moderní ženě hledající opravdové životní hodnoty nabízejí. Román se původně nazýval Tříoká žena. Trojrozměrná symbolika je příznačná nejen pro kompozici prózy (tři části románu jsou zároveň třemi podobami hlavní postavy), ale i východiskem zápletky: tříoká je také soška ženy, která se ztratí z Urbanova bytu a navodí ve čtenáři pocit tajemství a záhadnosti, z nichž vychází další děj. V románu nejde ani tak o zachycení reálných postav jako o vystižení niterných představ ženy, která chce žít v souladu s přírodní podstatou člověka (odtud název románu, opakující se motiv ptáků a ryb i symbolické jméno hrdinky), a snaží se proto uniknout ze svazujících stereotypů. Příběh Kateřiny Rybářové je hledáním vlastní, nepokřivené životní autenticity.
ALŽBĚTA ŠERBEROVÁ (nar. 23. 8. 1946 v Příbrami) se ve svých prózách zaměřuje na senzitivní ženské postavy, jejich ústředním tématem je láska v různých podobách. V první z nich (Dívka a dívka, 1970) zachycuje vztah dvou dospívajících děvčat, ve druhé (Manekýnka, 1974) cestu osamělé ženy za láskou. V románu Sbohem, město M., vydaném opožděně až v r. 1991, zachycuje v kulisách starých čtvrtí Mostu příběh rozpadajícího se manželství. Své základní téma Š. dále rozvíjí v povídkové knize K mé kávě tvá dýmka (1976) a v románu Ptáci na zemi a ryby ve vodách. V obou se projevuje autorčino směřování k příběhovosti a postupné oprošťování od literárních vlivů a ornamentů. Dokladem toho jsou i dva následující svazky povídek: Vítr v síti (1981), v němž autorka více než dříve pracuje s fantazijními motivy a v některých povídkách se dostává do oblasti sci-fi, a Žena v síti (1987).
V próze A. Šerberové jsou patrné vlivy moderní francouzské literatury (F. SAGANOVÁ, M. PAGNOL), ale i osobitě přetavené podněty české lyrizované a reflexivní prózy 60. let (L. AŠKENAZY, J. FRIED, F. HRUBÍN, K. SIDON aj.). V 70. letech lze lyrizující postupy nalézt např. v tvorbě A. KLIMENTA nebo J. MEDKA, výrazněji jsou zastoupeny ve slovenské literatuře (V. ŠIKULA). Ve své době román Ptáci na zemi a ryby ve vodách zapůsobil především kultivovanou prací s jazykem a schopností citlivě vystihnout náladu přírodních i městských scenérií. Nejednoznačností podání a tajemností děje dala autorka čtenáři několik možností výkladu (podobně postupoval Z. ROSENBAUM v románě Mé svatby, cizí pohřby, 1981). Neproklamativností, modelovými a symbolickými postupy a zaměřením na obecně platné hodnoty lidského života byl román protiváhou apriorně optimistických a moralizujících tendencí v oficiálně vydávané české próze 70. let.
Lit. J. Pelc: Úvaha místo doslovu, in A. Š.: Ptáci na zemi a ryby ve vodách, Praha 1979; P. Bílek: A. Š. den pátý, LitM 1980, č. 8; A. Hájková: ženství jako protest i vzdor, BV 23. 7. 1980; (vln) (= V. Novotný): Mladá žena roku 1980, ZN 1. 2. 1980; Š. Vlašín: Jen jednotlivosti, in Na přelomu desetiletí, Praha 1985; V. Dostál: Mladá literární posila, in Zrcadla podél cesty, Praha 1987 (o Manekýnce); R. Holub: Jemné ženské motivy, Kmen (příl. Tvorby) 1987, č. 29 (o Ženě v síti); J. Lukeš: Bez pověr a bez iluzí, in Prozaická skutečnost, Praha 1982; Téma: žena a její svět, Kmen (příl. Tvorby) 1984, č. 42 (rozhovor); M. Jungmann: Co stačí k životu?, in Průhledy do české prózy, Praha 1990; Životní los A. Š., LD 28. 1. 1993 (rozhovor).
(Jiří Zahradnický, Slovník české prózy, 1994)