Vzpomínkově laděné přírodní a meditativní prózy z autorova rodného kraje.
Soubor 23 krátkých prozaických textů opatřených názvy vztaženými ke konkrétním místům nebo dějům z autorova dětství na beskydském Valašsku je uvozen obsáhlým citátem z T. WOLFA a zarámován dvěma graficky odlišenými texty. První z nich Hvězdy za oknem uvádí čtenáře do situace vzpomínání z časově i místně vzdálené perspektivy, závěrečné Slunce v třezalkách je bilancující meditací o lidské životní pouti. Knihu doplňují autorovy dokumentární fotografie a kresby O. JANEČKA (ve 2. vyd. kresby K. SVOLINSKÉHO). Vlastní vzpomínkové texty jsou svázány s místem autorova dětství a nejbližším lidským okolím, rodiči, prarodiči, přáteli, láskami. Předmětem vzpomínkových reflexí jsou nejčastěji tragické lidské osudy (Sivá holubička, Závaží země, Balada o třech lípách, Vážka), přírodní jevy a děje (Černý bez), malá lidská tajemství (Okarína), pravidelné rituály (Chleba, Cesta do školy), věci, které člověka během jeho života provázejí (Reliéf ve dřevě). V próze Zlatohlav se autor vrací k zážitku svého pobytu v koncentračním táboře. Centrálně umístěná titulní próza využívá simulovanou metodou pozpátku puštěného filmu možnosti návratu v čase. Tak teče voda z korýtka zpět do pumpy, zvedá se poražená lípa, z rakve vstává obživlý staříček a vrací se ke své práci. Jen v případě setkání dvou milenců nelze poznat, zda doteky a polibky začínají nebo končí, kdo koho první políbil. Symbolem zastaveného času se stává v černou slzu tuhnoucí kapka téru, která stéká v horkém dni ze střechy rodného domu.
Strnadel buduje své prózy na principu zviditelňovaného procesu vzpomínání. Přírodní situace a děje, strom, vůně kvetoucí lípy, bzukot včelího roje či cesta vyvolávají v paměti obrazy a výjevy z lidských osudů dávno uplynulých, odehrávajících se však ve stejných prostorových souřadnicích jako v čase vzdálené vzpomínání na ně. Nenápadně, postupně vyjevovaná drobná i osudová dramata (sebevražda manželů, utonutí malého chlapce) vyplouvají na povrch proudu vzpomínek a ukazují tak, že jsou sice tragickou, ale přece jen přirozenou součástí lidských životů, že je utvářejí, že k nim patří. Organickým příznakem próz, ne však transparentně zjevovaným, je jejich nepominutelný sociální akcent s touhou po konečném, spravedlivém uspořádání světa. Nad touto utopickou vizí ovšem převládá vědomí původnějšího řádu, řádu lidského obydlování přírodního světa se samozřejmým dodržováním prvotní úcty k přirozenému prostoru, který člověka odevždy obklopoval, s rozporným vědomím existence něčeho nadosobního, čemu se beztrestně nelze vzepřít, ale čemu se protivit je v lidské povaze. Silně v souboru zaznívá souběžné vědomí času historického a času aktuálního. Oba časy a k nim patřící světy jsou u vypravěče neustále na linii dotyku, svět dětství je evokován s neopomenutím onoho stanoviště, odkud se vypráví. V titulní próze se pak tato linie stává prostupnou membránou, čas je kontinuální a v okamžiku lásky se zastavuje.
JOSEF STRNADEL (23. 2. 1912 v Trojanovicích u Frenštátu p. Radhoštěm - 4. 3. 1986 v Praze) byl bratr spisovatele B. ČETYNY a akademického malíře A. STRNADLA. Kromě krásné literatury se věnoval sběru a vydávání valašské lidové poezie, etnografickým studiím, knihovnictví, literární kritice (je autorem monografie o F. HRUBÍNOVI, 1980) a také překládal z ruštiny, němčiny a francouzštiny. Byl dlouholetým ředitelem Slovanské knihovny v Praze. Trvalým inspiračním zdrojem se mu stala krajina dětství, Beskydy v okolí jeho rodiště. Ve svém díle ji nejen prožíval a citově reflektoval, ale také badatelsky zaznamenával, a pro další generace uchovával její slovesné bohatství. K první linii patří již beletristická prvotina určená dětskému čtenáři Rok pod horami (1945), soubor próz zachycující všední i sváteční dny beskydského kraje na pozadí střídy ročních dob. Stejného adresáta mají i další prózy, krajové vlastivědné črty a obrázky Vyhnal jsem ovečky až na Javorníček (1963) a přepracované lidové pohádky z okolí Radhoště Zamrzlá studánka (1969). Dospělému čtenáři je z tohoto období kromě Černé slzy určena ještě žánrově i tematicky obdobná Hořká tráva (1969). Atmosférou a tématem, i když v jiném žánrovém prostoru je Strnadlovým prózám blízká Chudá přadlena J. GLAZAROVÉ a prózy L. HOŘKÉ, lyrismus vycházející z postavení člověka jako nedílné součásti přírody najdeme rovněž u F. HRUBÍNA, J. TOMEČKA, v epičtější podobě u L. KLUKANOVÉ. Druhou linii Strnadlovy tvorby ovlivnila zásadním způsobem válka a především pak nucený pobyt v koncentračním táboře Sachsenhausen (byl jedním ze zatčených při protistudentské akci 17. listopadu 1939). Jsou to soubory kratších i delších, autobiograficky laděných vzpomínkových próz Noc v patách (1969), Noc je vlak, který jede domů (1969) a Listopadky (1975). Realistické vykreslení prostředí koncentračního tábora se v nich střídá s reflexemi niterných prožitků, vzpomínek. Důležitou roli hraje solidarita vězněných, která pomáhala těžké období překonat.
Lit. O. Sus, KŽ 1966, č. 40; J. Svoboda: Kniha o domově, NS 15. 9. 1966; Š. Vlašín, Impuls 1966, č. 12; L. Rajnošek, ČK 1967, č. 2; J. Opelík: Spočinutí krásy, in Nenáviděné řemeslo, Praha 1969 + Jeden Strnadel, in sb. Slunce v třezalkách (J. S. a řeč rodného kraje), Praha 1972; J. Svoboda: Zpřítomnělá krajina domova, in Tvorba a region, Ostrava 1974; J. Hrabák in Život s literaturou, Brno 1982 (o Listopadkách).
(Miroslav Zelinský, Slovník české prózy, 1994)