Spekulativní kosmická science fiction s postupy dobrodružného románu a literární utopie.
Děj románu, rozvrženého do 23 číslovaných kapitol, z nichž každou uvozuje citát z fantastických cestopisů CYRANA Z BERGERAKU Cesta na Měsíc a Cesta do Sluneční říše, se odehrává v 25. stol. Na vzdálené planetě Hepterida natáčí režisér Petr Pritt, kameraman Tobiáš a populární polyvizní hvězda Kara Karnová jeden z dílů nekonečného kosmického seriálu. Provází je redaktor Mark Stam, ve skutečnosti agent, kterého Šéf pozemské Centrály vyslal na Hepteridu, aby se pokusil vypátrat, proč a jakým způsobem zmizela v její blízkosti kosmická loď Gapax 37 s jadernými náložemi na palubě. Brzy se však začnou dít zvláštní věci. Loď, která polyvizní štáb na Hepteridu dopravila, zmizí z oběžné dráhy, člun, s nímž přistáli na povrchu, je zničen a přitom se ztratí režisér i kameraman. Mark s Karou potkávají podivného starce, zástupce místního obyvatelstva, jež před sto lety tajně přesídlilo na Hepteridu z Tibetu. Tento tylk (= tibetský zasvěcenec), člen místní Rady starších, informuje dvojici o tom, že styky Země a Hepteridy trvají už mnoho tisíc let. Vyspělí Hepteriďané byli už v nadtechnickém věku, když prý kdysi dávno zachránili pomocí hyperspeciálního časoprostorového tunelu ústícího na Zemi v Himálajích posádku harrapské sedmiveslice (hepteridy) před přírodní katastrofou. Později navštívili tímto způsobem planetu H. G. WELLS, J. HILTON aj., kteří vylíčili ideální společenství Hepteridy ve svých utopiích. K Hepteridě se vydá přes svůj vysoký věk i Šéf Centrály, protože ztratil spojení s Markem a tuší, že se děje něco mimořádného. Všechny nepochopitelné události se nakonec logicky vysvětlí. Ukáže se, že mnohé z nich mají na svědomí obyvatelé planety Romos, potomci dávných kolonizátorů ze Země. Rada starších rozhodne naposledy použít časoprostorového tunelu k posunu času zpět o pět tisíc let, do doby, kdy na Hepteridu připlula sedmiveslice s trosečníky. Tylk se Šéfem jsou vybráni, aby se stali těmi dvěma starci, kteří podle dávné pověsti vítali tehdy kolonisty. Mají svými zkušenostmi pomoci organizovat život a společnost planety.
V tradičním objektivním vyprávění je hlavní dějová linie, tvořená příběhem Marka a Kary, téměř pravidelně přerušována děním, které se paralelně odehrává mimo Hepteridu (v pozemské Centrále, v kosmické lodi apod.). Ačkoli využití takových motivů, jako jsou cesty mimoprostorem, posuny v čase, setkání pozemšťanů s obyvateli jiných galaxií, přiřazuje prózu k tzv. kosmickému typu science fiction, těžiště výpovědi nespočívá v domýšlení technického nebo společenského vývoje. Stručné popisy technických vymožeností se objevují jen zřídka, informace o způsobu života v 25. stol. nejsou soustavné. Vyskytují se pouze tam, kde je nutné vysvětlit některé reakce jednajících postav, které autor charakterizuje jen zběžně (částečně jsou diferencovány mluvním projevem - řeč důstojného tylka je mírně vznešená, stařecky nerudný Šéf používá i expresívních výrazů hovorové češtiny nebo vulgarismů). Postavy zobrazené zvnějšku, bez hlubší psychologie, si nicméně ve svých projevech uchovávají mentalitu současných lidí, obecně lidské instinkty zůstávají i ve 25. stol. nezměněny. Syžet románu tvoří řetěz dobrodružných epizod zhruba stejné závažnosti. Dramatické napětí je však oslabeno jejich nadměrným hromaděním a také klidným, nevzrušivým vypravěčstvím, oživovaným jen situační a slovní komikou a autorskou ironií, která se místy obrací i vůči samotnému žánru sci-fi. Dějové tempo zvolňují rovněž výkladové pasáže, obsažené především v promluvách tylkových. Vysvětlují se v nich četné záhady, jež provázejí historii naší planety a zůstávají dosud nevyřešeny (zánik pravěkých civilizací, nálezy neznámých slitin aj.). K jejich objasňování autor nejednou využívá odkazů na fantastickou literaturu (CYRANO Z BERGERAKU, VERNE, WELLS aj.), ale i na fantastické motivy v lidové slovesnosti. Zdůrazňování této literární kontinuity podporuje smysl celého díla, jehož jednotícím principem spíše než děj, zápletky nebo zobrazené prostředí je akcent položený na otázku lidské existence uprostřed nekonečnosti vesmíru a času, vědomí nesmírných možností a nepatrnosti člověka zároveň.
První verze prózy Blázni z Hepteridy vycházela r. 1974 na pokračování v časopise Letectví a kosmonautika; její knižní podoba je označena jako 2. vydání. Rozsáhlé prozaické dílo LUDVÍKA SOUČKA (17. 5. 1926 v Praze - 27. 12. 1978 v Praze), lékaře a znalce mnoha dalších vědních oborů, sahá od vědecké popularizace přes science fiction až po literaturu faktu, většinou bez respektování zřetelnějších žánrových hranic. Autorova orientace na otázky vědy a techniky se promítla jak do jeho uměleckonaučné tvorby pro mládež (např. Jak se světlo naučilo kreslit, 1963; Kam nedosáhne hlas, 1964; Co oko nevidí, 1965), tak do jeho vědeckofantastických románů a povídek (trilogie Cesta slepých ptáků, 1964 - Runa Rider, 1967 - Sluneční jezero, 1968; Bratři černé planety, 1969; Pevnost bílých mravenců, 1972, aj.), v nichž se originálně kombinují náměty vlastní sci-fi s postupy uplatňovanými spíše v literatuře faktu. V této oblasti Součkovy tvorby postupně sílí zájem o různé pozemské i vesmírné záhady spojený s otázkou, zda Země mohla být v minulosti navštívena mimozemšťany. K tomu ho podnítilo vydání bestselleru E. VON DÄNIKENA Vzpomínky na budoucnost, který Souček v r. 1969 přeložil. Toto své ústřední téma rozvíjí autor především v knihách Tušení stínu (1974) a Tušení souvislosti (1978), které byly přijaty s velkým ohlasem a řadí se často k literatuře faktu, i když volné zacházení s vědeckými poznatky a jejich neodlišování od autorových vlastních názorů a hypotéz je posouvá k literatuře spekulativní nebo až do oblasti science fiction. Součkova vědeckofantastická tvorba, zřetelně a záměrně navazující na tradici domácí, ale zejména cizí literární fantastiky sahající od starověku (PLATÓN, LÚKIÁNOS) přes renesanci (CYRANO Z BERGERAKU, CAMPANELLA) až po přímé předchůdce a reprezentanty novodobé science fiction (VERNE, WELLS), je námětově bohatá, leč tvárně nepropracovaná. Pro svou myšlenkovou podnětnost se spolu s díly F. BĚHOUNKA a J. NESVADBY stala impulsem kvantitativně prudkého rozvoje české science fiction v 70. a 80. letech (J. VEIS, O. NEFF, V. PÁRAL aj.).
Lit. O. Chaloupka, LitM 1979, č. 2 (nekrolog); Literatúra budúcnosti či budúcnosť literatúry, Nové slovo (Bratislava) 18. 1. 1979 (rozhovor); L. Knězek: Dielo L. S., SP 1979, č. 3; O. Neff, ZM 1979, č. 6 + in Něco je jinak, Praha 1981; J. Poláček: Exkurze do Atlantidy, Rt 4. 8. 1983 (o Bozích Atlantidy); V. Pelc: L. S. da capo al fine, Kmen (příl. Tvorby) 1986, č. 21; M. Pokorný: Mechanismus mystifikace, Tvar 1990, č. 16 (o knize Případ baskervillského psa a další příběhy).
(Marie Uhlířová, Slovník české prózy, 1994)