Autobiografická próza o problematickém soužití malého chlapce s matkou a otčímem.
Dílo uvozené motem ze starozákonní knihy Přísloví tvoří čtyři nestejně dlouhé části: Nekrology, které jsou dále členěny na kratší, tematicky uzavřené podkapitoly nesoucí v titulu zpravidla jméno vzpomínané postavy; Žákovská knížka jako celistvý, dále nečleněný text; Sen o mém otci, skládající se ze 13 číslovaných oddílů, a závěrečný Dodatek. V první části autor, vypravěč i protagonista v jedné osobě, po otci Žid, vzpomíná na postavy, které nějakým způsobem zasáhly do jeho života v době dětství, jež prožil v Praze. Jsou to svérázný, obhroublý strýček Cyril, u kterého se vypravěč skrýval do konce války, věčně veselý strýček Honza, domácí učitel a bohém pan Stamic, umírající strýček Karel. Nejrozsáhlejší druhá část je věnována především Karolkovu vztahu k matce. Jejím ústředním motivem je předstíraná ztráta žákovské knížky. Na této jednoduché zápletce pak autor demonstruje konflikt malého chlapce s přísnou a často nespravedlivou matkou. Ta svým přepjatým tyranizováním za špatné známky, výhrůžkami polepšovnou a bitím vede syna k řetězu lží, který se trhá, teprve když si chlapec sám uvědomí, jak jsou zbytečné, marné a nedůstojné. Ve čtvrté, titulní části je blíže představen "tatínek Fuchs". Po smrti "tatínka Sidona" v terezínském ghettu si matka vzala dávnou tajnou lásku, syna domácích z domu, který obývali, "tatínka Fuchse". Z nového vztahu a nové rodinné situace vzniká samozřejmě řada konfliktů jako neochota malého Karola zřeknout se původního otcova jména a přijmout otčímovo. Z matčiny nejistoty, zda je Karolův otec skutečně mrtev, pramení trvalá nervozita vybíjená především na synovi. V závěrečném krátkém Dodatku si autor s omluvou za nedostatek pozornosti a lásky připomíná své mladší nevlastní sestry.
Nezakrytě autobiografický příběh autorovi umožnil pojmenovat a vyslovit některé podstatné životní skutečnosti, osobnostní postoje, životní pravdy i pouhé představy o nich, mechanismy fungování mezilidských vztahů. Jednotlivé dějové epizody jsou vyprávěny z perspektivy dospělého člověka vzpomínajícího na okamžiky a události vlastního dětství. Nemají charakter jednoho celistvého příběhu, ale spíše mnoha příběhů menších, tak jak je vzpomínky a vzpomínání jako záměrně rekonstruující proces přinášejí. Bývají uvozeny odkazovacími temporálními příslovci jako "jednou", "jindy", "zase" nebo konkrétními časovými určeními "když mi bylo pět let", "když bylo po válce", "den co den" apod. Tato segmentace koresponduje do jisté míry i s titulem knihy, jeho odkaz na snové procesy mluví pro již citovanou přetržitost dějů sjednocovanou ovšem v dalším plánu osobností mluvčího. Zmíněné členění má však ještě další možný výklad. Avizovaná snovost, které na úrovni poetiky textu odpovídají jen poměrně krátké a nepočetné pasáže fantaskních dětských představ a horečnatých vizí, se v závěrečném recepčním vyznění prezentuje jako zpochybnění, znejistění vysloveného. Jako by se sám autor ptal: Bylo to tak skutečně? Stalo se to tak? Působivost díla spočívá v autorově schopnosti vytvořit organizující napětí mezi věrnou rekonstrukcí myšlenkového světa dítěte a jeho pozdější reflexí z pozice dospělého člověka. Tato zdvojená perspektiva pak umožňuje, aby byly implicitně i přímo předkládány otázky věčného konfliktu života a smrti, milenecké i rodičovské lásky s jejich proměnlivými podobami a intenzitami. Dramatičnost a často i drastičnost střetů světa dospělých se světem dětským, intenzivní i v oné zúčastněné zprostředkující časové distanci, je oslabována či snad eufemizována mírně a úsměvně karikujícím pojetím epizodních postav, které jsou dílem rodu hrabalovského, dílem jakoby z povídek O. PAVLA.
KAROL SIDON (nar. 9. 8. 1942 v Praze) vstoupil do české literatury v období, které patří z hlediska jejího vývoje k nejproduktivnějším. Jeho poetika ve své době zcela souzní s tou linií české prózy, kterou tvoří sebereflexivní, sebeironizující zpovědi M. KUNDERY, L. VACULÍKA aj. Generačně i myšlenkově je Sidon spřízněn s autory kolem časopisu Tvář. Mírou bolestné, nemilosrdné až kruté autentičnosti se však z dobového literárního kontextu vymyká. Hlavní hrdina zpodobený jako dospívající chlapec přiřazuje Sidonův debut k prózám O. FILIPA, a to jak k Cestě ke hřbitovu, tak k Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy, k Pověsti (1966) J. FRIEDA, analogické životní postoje lze hledat i mezi dospívajícími hrdiny J. ŠKVORECKÉHO, později O. PAVLA. Nezakrytá autobiografičnost přiřazuje Sidonovu prózu k žánrově odlišným deníkům L. VACULÍKA, především k prvnímu dílu jeho cyklu Milí spolužáci, ke Knize indiánské (1981xx, 1986). Na Sen o mém otci navázala próza Sen o mně (1970). Roli matky zde převzala hrdinova žena Anděla. Ona se stává úběžníkem veškerého uvažování, k ní směřuje permanentní hrdinova pozornost, její nevěra ničí nejen jejího muže, vzájemný vztah, ale také ji samotnou. Zbaven útěšného rozměru dětství předchozí knihy stává se Sen o mně zoufale bolestnou analýzou situace lidského osamění uprostřed zalidněného světa.
Lit. M. Jungmann: Zaříkávání dětství, LitL 1968, č. 15; Z. Kožmín: Teskná a mužná prvotina, HD 1968, č. 6; J. Lopatka: Vypovídat upřímně a na úrovni, in Předpoklady tvorby, Praha 1991; o knize Sen o mně: J. Dvořák: Próza jako vyzpovídání, Texty 1970, č. 7; V. Karfík: Hrám na klávesy svého osudu, Orientace 1970, č. 4 ; J. Pechar: Paroxysmus revolty u K. S., in Nad knihami a rukopisy, Praha 1980xx; H. Kosková: Pokračovatelé generace šedesátých let, in Hledání ztracené generace, Toronto 1987; Žid mezi Židy, Čech mezi Čechy, LitN 1991, č. 33 (příl. LidN 15. 8. 1991); E. Lukeš: Kdo jsem, Tvar 1992, č. 17.
(Miroslav Zelinský, Slovník české prózy, 1994)