Baladická novela o střetu dvojí fanatické víry a dvojí vize života - náboženské a komunistické.
Próza, věnovaná divadelnímu dramaturgovi a kritikovi J. TRÄGEROVI a uvedená slovy "Je mi líto, že už dávno nejsměšnější ani nejsmutnější nejsou jenom činy bláznů" (dedikaci i moto obsahuje jen 1. a 2. vyd.), je rozdělena na 41 krátkých kapitol s většinou lapidárními názvy. Dějištěm je jihomoravská vesnice od podzimu do vánoc r. 1950. - Svod hospodářského zvířectva do družstevních stájí přeruší náhlé výstřely: milicionáři spolu s předsedou družstva, hrbatým, zakomplexovaným a nenávistným Picinem, zjistí, že Konvalinka, největší sedlák ze vsi, postřílel svůj dobytek a spáchal sebevraždu. Tehdy se právě vrací domů jeho dcera, bývalá jeptiška. "Slečna" zůstane na statku sama s bláznivým Ambrožem a přijme zaměstnání v družstvu. O vánocích vytáhne ze stodoly sáně a připravuje se k slavnostní cestě na půlnoční. Strhne vesnici do náboženské extáze, která zase zpětně zapůsobí na ni: nechá se vesničany vzývat jako svatá Panna. Bývalí sedláci využijí situace, rozeberou si družstevní koně a s flintami vyhrožují Picinovi, který se pokouší telefonicky přivolat pomoc. Právě v té chvíli v Picinově domku umírá jeho nemocná družka Filipa. Picin dojde pro hrobníka a jeho ženu, aby ji uložili do rakve. Pak se s puškou vydá ke kostelu a svým odhodláním jít třeba přes mrtvoly donutí sedláky ke kapitulaci. V kostele mezitím kněz kárá Slečnu za její rouhání a za to, že zapomněla na pokoru. Vyhání ji do vánice, která do rána učiní celou krajinu "zářivou a čistou jako šat nevěsty". V závěji je uvězněno i auto s třemi uniformovanými mladíčky pověřenými likvidací štědrovečerního pozdvižení.
Novela je založena na neustálé oscilaci mezi rovinou historicky přesně lokalizovaného epického dění a rovinou nadčasového podobenství. K horizontu věčnosti se příběh vztahuje už názvem, latinským vročením děje (A. D. MDCCCCL) a římskými čísly v záhlaví kapitol, jejichž názvy (Posadili Pannu na koně, aby byla nad nimi všemi, Hosana...!, Nejmenší a nejslabší vezme břímě nejtěžší, Amen) mají někdy evangelijní stylizaci. Některé scény (koupání a stříhání blázna Ambrože a celá příprava na mši, omývání zemřelé Filipy, davové výjevy) jsou stylizovány jako oživené biblické obrazy. Důležitým rysem prózy je i baladický přísvit navozený atmosférou "svaté noci", kterou posiluje v její výraznosti dramatické vzepětí konfliktu se symetrickým rozložením vrcholných scén a prudké, impulzivní jednání postav. Střet dvojího světa je záměrně efektně přeexponován, aby vynikla blízkost zdánlivě protikladných postojů. Zvláště Picin je charakterizován množstvím realistických detailů, ale v zásadě jsou oba protagonisté postavami symbolickými: vyjadřují extrémní splynutí s ideologií a s rolí, kterou člověku ideologie přiděluje. Oba jsou fanatici víry, oba v sobě potlačují přirozenou lidskost - paradoxně se pak nejlidštější postavou prózy stává vysmívaný Ambrož. Picin sice vychází ze střetu jako vítěz, ale i ve svém osobním napřímení zůstává zaslepeným nástrojem moci. Baladické vyznění novely je dáno právě tím, že subjektivní pravdy protagonistů se míjejí s jejich lidskými možnostmi. Tvrzení F. HRUBÍNA, že "Picinova pravda, tak nevzhledně podepřená jeho sevřeným a shrbeným hřbetem, nabyla vrchu nad těmi, kteří měli pravdu sobeckou" (často citovaná záložka knihy), bylo pravděpodobně motivováno HRUBÍNOVOU snahou zaštítit autora před případnými ideovými výhradami. Pokud autor Picinovi straní, pak jen v jeho sporu se sedláky, nikoli v konfliktu se Slečnou. Tím, že z ní učinil reprezentantku odvěkého řádu a jeho ustálených rituálů, strhává naopak v prvních dvou třetinách prózy čtenářské sympatie na její stranu. Nicméně závěr je nemilosrdný k oběma postavám a jeho ironii ještě stupňuje parodický motiv "tří králů" v policejních uniformách. (Ironie proniká i do stylové roviny prózy, v níž převažuje věcný, objektivní popis dění, střídající se s expresivními, úsečnými větami přímých řečí. Sarkastické poznámky vypravěče se většinou týkají Picinova samolibého ztotožnění s "logikou dějin": "Se slovem definitivně se Picin často v duchu mazlil. Tíhl ke kategorickým pojmům.")
Procházkova literární tvorba je hodnotově rozkolísaná. Jejími přednostmi jsou vypravěčská spontánnost, znalost vesnice a s ní spjatých typů, a hlavně bohatý zážitkový fond dodávající jeho prózám smyslovou a obrazovou konkrétnost. Nejúspěšnější byl Procházka tehdy, když toto vše spojil s kompoziční a stylovou kázní: zejména v trojici novel, k níž vedle Zelených obzorů a Svaté noci patří i Kočár do Vídně (1967) - komorní baladický příběh ze sklonku 2. svět. války. Přiřadit můžeme i román pro mládež Ať žije republika! (1965), zachycující konec války na jižní Moravě pohledem dospívajícího chlapce. "Malý román z velké doby" (rozuměj z 50. let) Přestřelka (1964) zabírá spíše do šířky než do hloubky: drolí se do množství epizod, v nichž se ústřední téma autorova kritického vyrovnání s iluzemi vlastního mládí, ztrácí pod záplavou vtipných i méně vtipných postřehů a vypravěčských exhibic. Nejméně se Procházkovi dařilo, když podlehl sklonu k vnějškovým efektům a lyrickému sentimentu (Závěj, 1961) nebo když se zcela spolehl na sugestivitu svého vizuálního vnímání skutečnosti a pouze ve spěchu přepsal do prozaické podoby původní filmové scénáře (Tři panny a Magdaléna, 1966). S autorovou politickou činností za Pražského jara úzce souvisí publicistická kniha Politika pro každého (1968). - Procházka zemřel dvaačtyřicetiletý v atmosféře, kdy byla jeho osoba skandalizována ve sdělovacích prostředcích. Posmrtně vyšlo v zahraničí ještě několik jeho próz: nejvýznamnější je filmová povídka Ucho (Kolín n. Rýnem 1977), psychologická studie manželského vztahu narušeného strachem z orwellovsky všudypřítomné represívní moci.
Svatá noc (zfilm. 1967 K. KACHYŇOU pod názvem Noc nevěsty) se hlásí k dědictví české baladické prózy v jejím rozpětí od sociální tragiky (K. M. ČAPEK-CHOD: Kašpar Lén mstitel, 1908; K. NOVÝ: Chceme žít, 1933; M. MAJEROVÁ: Havířská balada, 1938) až k básnivé aktualizaci mýtů, kladoucí zpravidla důraz i na vizuální účinnost obrazů (V. DYK: Krysař, 1915; J. ČAPEK: Stín kapradiny, 1930; V. VANČURA: Markéta Lazarová, 1931; I. OLBRACHT: Nikola Šuhaj loupežník, 1933). Tato tradice v 6O. letech ožívala zejména v prózách evokujících osudy lidí postižených válkou a její nelidskostí (A. LUSTIG, L. FUKS, J. STRNADEL, V. KÖRNER, L. GROSMAN aj.).
Lit. F. Buriánek: Balada v próze, Impuls 1967, č. 3; A. Jelínek: Podobenství, realita a styl, LitN 1967, č. 9; I. Mojík: Svätá noc - tichá noc?, KŽ 1967, č. 21; V. Rzounek, KT 1967, č. 7; J. Šimůnek: Balada z konce války, MF 22. 12. 1967 (o Kočáru do Vídně); (vf) (= V. Falada), ZN 24. 2. 1967; I. Zítková, MF 15. 2. 1967; M. Fiala: Noc nevěsty, RP 4. 1. 1968 (o filmu); M. Jungmann in J. P.: Zelené obzory - Lítost - Závěj - Svatá noc, Praha 1968; V. Šibrava: O přirozenosti a absurditě, Tvorba 1991, č. 27; J. Jaroš: Ucho - návrat z roku 1969, FaD 1990, č. 4 (o filmu Ucho).
(Blahoslav Dokoupil, Slovník české prózy, 1994)