Novela o mladém vedoucím pohraniční zemědělské farmy a jeho první vážné charakterové i citové životní zkoušce.
Próza uvedená rozhovorem s autorem a v závěru datovaná rokem 1959 sestává ze sedmi číslovaných a názvy označených kapitol. V každé z nich je příběh šestadvacetiletého inženýra Ondřeje Kubaty, vedoucího farmy v Zelené Hůrce kdesi v jihočeském pohraničí, podáván střídavě ve dvou graficky odlišených dějových pásmech. Aktuální děj je uzavřen do jediného letního dne a následující noci: výsledky Ondřejovy více než půlroční práce ohrožuje blízký kamenolom - těžba už je na dosah od přístupové cesty k louce Lišandě, která slibuje zlepšení hospodářské situace farmy; týž den, kdy okresní komise rozhodne spor mezi oběma podniky ve prospěch lomu, dostává Ondřej dopis od Marty Cimlerové, učitelky, kterou si představoval jako svou budoucí ženu, a zjišťuje, že Marta miluje ženatého ředitele kamenolomu Haničince; v noci pak Ondřeje přepadne trojice mužů, s nimiž se často dostával do sporů pro jejich nedbalost, opilství a krádeže (kočí Varga a Opluštil, řidič z kamenolomu Pavera); ve rvačce Ondřej upadne na pohozenou kosu a jen s vypětím všech sil se z Lišandy dovleče do vesnice; i když už měl v úmyslu ze Zelené Hůrky odejít, starost, kterou o něj jeví místní lidé, a především Haničincův slib, že se bude snažit těžbu přeložit jiným směrem, dávají tušit, že Ondřej na farmě zůstane. - Retrospektivní pásmo se vrací nejdříve k Ondřejovým začátkům v Zelené Hůrce a pak bez chronologické posloupnosti k jeho zážitkům z dětství na jižní Moravě, k době studií a dvouletému zaměstnání v pražském výzkumném ústavu, k dřině na farmě a prvním tamním úspěchům, k nadějím spojovaným s Martou atd.
Zelené obzory jsou typické pro literární atmosféru na přelomu 50. a 60. let. Výrobní téma, které je tu dosud rovnocenné tématu osobní hrdinovy krize, a postava organizátora schopného v krátké době dát do pořádku rozvrácené hospodářství podniku spojují novelu s žánrem budovatelského románu. Vedle toho však próza obsahovala i rysy vývojově nosné: zdůraznění hrdinova mládí, jeho odporu k přetvářce, alibismu a pohodlnictví starších generací, ostře kritické zachycení poměrů v tehdejším pohraničí, schopnost smyslově bezprostředního vidění reality a přenesení konfliktu z roviny společensko-politické do roviny morální (vzpurný, každou milost odmítající a přitom po uznání toužící Ondřej se vlastně střetá především sám se sebou, s vlastní slabostí, s pocity křivdy a zneuznání). Vnitřně rozporný charakter novely je patrný i z autorovy vypravěčské techniky. Rozhodující dějové momenty jsou koncentrovány do krátkého časového úseku, aby se zvýšil jejich dramatický účin. Zároveň si však autor rozvrhl syžet tak, aby v závěru mohl všem základním konfliktům ulomit hroty: Haničinec se projeví jako rovný chlap, a spor s kamenolomem tak ztratí zdání neřešitelnosti, pro vyplnění citového vakua po nedostupné Martě je už "v záloze" připravena mladičká Jana, kterou Ondřej zatím příliš nebral na vědomí, a také Ondrův dojem, že ho místní lidé nemají rádi, se po jeho zranění ukáže jako mylný. Novela má autorského, "vševědoucího" vypravěče, není to však už do pozadí ustupující vypravěč 50. let: dává o sobě vědět zejména ironickými komentáři k trapným a komickým situacím, do nichž se Ondřej dostává ("byl ve stavu, kdy by se k němu daly uvazovat na zimu růže"). Tendence k využívání komplikovanějších vypravěčských postupů se projevila i v kompozičním principu střídání dvou časových rovin, umožňujícím osvětlit Ondrovu povahu a motivy jeho jednání bez dlouhých výkladů, účinnou obraznou zkratkou: retrospektivy akcentují mj. Ondrovo venkovanství, jeho sepětí s přírodou a jejím řádem (příznačné jsou scény, ve kterých pomáhá na svět telatům a projevuje svůj cit pro zvířata, daný už rodovými kořeny). Autorova scenáristická profese, která se později negativně podepsala na stylistické nedbalosti některých jeho děl, byla Zeleným obzorům spíše ku prospěchu: je ji znát v dobře odposlouchaných dialozích a v úspornosti vypjatých dějových scén, pracujících s krátkými větami i odstavci způsobem připomínajícím režijní poznámky scénáře.
JAN PROCHÁZKA (4. 2. 1929 v Ivančicích - 20. 2. 1971 v Praze), otec spisovatelek LENKY (nar. 1951) a IVY (nar. 1953) PROCHÁZKOVÝCH, debutoval knihou značně schematických črt a povídek Rok života (1956), v níž shrnul své životní zkušenosti z doby, kdy působil jako organizátor mládežnických brigád v pohraničí. Na konci 50. let se stal scenáristou Filmového studia Barrandov a s tímto povoláním je těsně spjata i jeho další beletristická činnost: většina jeho knižně vydaných próz vznikla přepracováním filmových scénářů nebo souběžně s nimi. Scénáře psal pro řadu režisérů, ale nejúspěšnější byla jeho spolupráce s K. KACHYŇOU (Trápení, 1961; Závrať, 1962; Naděje, 1963; Vysoká zeď, 1964; Ať žije republika, 1965; Kočár do Vídně, 1966; Noc nevěsty, 1967; Ucho, 1970, aj.). Zfilmovány byly i Zelené obzory (1962, rež. I. NOVÁK).
Zelené obzory vyšly jako první svazek edice Život kolem nás, v níž nakladatelství Čs. spisovatel zpočátku soustřeďovalo především prózy s reportážním a empirickým základem přinášející do tehdejší české literatury ozdravný závan autentických zážitků, nevyspekulovaných konfliktů a civilních životních postojů. V edici převládaly novely a povídkové soubory, román se objevoval jen ojediněle; protagonisty byli nejčastěji mladí lidé bolestně narážející na lhostejnost, mravní okoralost a sobectví okolí, a vyrovnávající se zároveň s vlastní nedostatečností (L. ŠNEPP, Život na třetí, 1960; V. PŘIBSKÝ, Celý den do konce týdne, 1960; I. KLÍMA, Bezvadný den, 1960 - v Životě kolem nás až 2. vyd.; J. TREFULKA, Pršelo jim štěstí; L. VACULÍK, Rušný dům, 1963; I. KŘÍŽ, První den mého syna, 1963, aj.). Vesnickou tematikou, společenskou aktuálností i kompoziční výstavbou pracující kontrapunkticky s dvěma časovými rovinami stojí Zeleným obzorům z tehdejší české prózy velmi blízko novela I. KŘÍŽE Oheň chce dobré dřevo (1961), v kritickém přehodnocení budovatelského tématu souzní Procházkova próza s BUBLÍKOVOU Páteří.
Lit. F. Benhart: Dobré dílo, Plamen 1960, č. 5; M. Jungmann: Útok mladé prózy, LitN 1960, č. 19; J. Mukařovský: Nové rysy naší dnešní literatury, in sb. Oheň a růže, Praha 1961; J. Opelík: Taky klasik, in Nenáviděné řemeslo, Praha 1969 (o knize Tři panny a Magdaléna); M. Suchomel: Situační zpráva o cestách k dospělosti, in Literatura z času krize, Brno 1992; J. Boček: Síly a slabiny J. P., KT 1963, č. 44; J. Träger in J. P.: Tři panny a Magdaléna, Praha 1966; J. Pecháček: Prozaik J. P., Plamen 1966, č. 11; B. R. Bradbrooková, Proměny 1968, č. 2; P. Kohout: Byl jsi, komu se říká chlap. Řeč na pohřbu J. P., Listy 1990, č. 1; V. Černý: O J. P., in Eseje o české a slovenské próze, Praha 1994.
(Blahoslav Dokoupil, Slovník české prózy, 1994)