Panoramatický román o osudech několika českých lidí za 2. svět. války.
Román o čtyřech knihách, prologu a epilogu (všechny tyto části jsou dále členěny na číslované kapitoly) je věnován exilovému kulturnímu pracovníku "Juliu FIRTOVI, který se tolik staral" (v domácím vydání dedikace chybí). Prolog a epilog tvoří krátké obrázky s tematikou předzvěstí a doher 2. svět. války, historicky neznámých i autentických (až po proces s Eichmannem v Jeruzalémě); na závěr je zařazen obraz s mladým manželským párem a dítětem, se zářícím zlatým oblakem na obloze a gramofonem hrajícím STRAUSSŮV valčík Na krásném modrém Dunaji. - Mezi tím autor sleduje osudy několika hlavních a desítek epizodních postav po celou dobu války a těsně po ní, zejména v Praze a v nejmenovaném koncentračním táboře. Východiskem děje je předvečer 15. března 1939, jímž se začínají měnit osudy několika návštěvníků jedné pražské restaurace, většinou bankovních úředníků. Na druhý den, po obsazení Prahy, se otráví manželé Mautnerovi. Karel Novotný je po napadení Polska Německem odvlečen do koncentráku omylem, místo komunistického poslance téhož jména. Lékař Karel Pokorný, Novotného spolužák, neodmítne na rozdíl od něho stát se členem odbojové skupiny, kterou vede jejich bývalý profesor Emanuel Sylvestr. Když má být Sylvestr zatčen, dá mu Pokorný na jeho žádost smrtící injekci. Sám je však posléze zatčen a popraven. Jeho žena Eva po osvobození dobrovolně umírá. Pan Kohn, který se v poslední chvíli svého útěku z protektorátu vrátil od polských hranic, se hned po příchodu do koncentráku oběsí. Arnold Kraus, s nímž se dala z rasových důvodů rozvést jeho krásná žena Sylva, hyne v plynové komoře. Z postav v koncentračním táboře vyniká dále zejména vitální intelektuál, profesor dějin umění Baerenreiter, dvojice bratří Kubeů, z nichž jeden je dozorce a druhý vězeň, pan Bloch, člen berlínské židovské delegace pokusivší se bezvýsledně o jednání s tamními úřady, hrabě Zedwitz, který ukryl na svém panství židovskou rodinu. V některých případech jako by vystupovali vězňové jako kolektivní hrdina: zejména Poláci a Židé, když se stávají oběťmi hromadného násilí. Kromě Čech a koncentračního tábora patří k dějištím i některá místa v Německu a ojediněle také v zemích protihitlerovské koalice.
Román ukazuje "malé" dějiny borcené dějinami "velkými". Osudy kavárenských hostí z předvečera 15. března 1939 představují počáteční moment děje a na ně se navazují linie další, nesené vedlejšími postavami. Později už bez těchto souvislostí jsou přidávány obrazy s novými postavami a na nových místech. Kauzálně realistické románové pásmo je tak doplněno mozaikou sobě příbuzných prvků-scén. - Z historických postav se několikrát vyskytne Hitler, vždy primitivní, posedlý vidinami a sexuálně zakomplexovaný: ve Vídni před 1. svět. válkou podivínský malíř-kýčař a hospodský žvanil, pak hostitel stupidních večírků v "orlím hnízdě" a nakonec sebevrah v berlínském bunkru. Ke zkušenostem samotného autora přímo odkazují některé detaily, jako narážky na redaktora F. P. zastávajícího se Židů, spisovatele K. P. (K. POLÁČKA), který si dělá na seřadišti k transportu poznámky, nebo vložené fejetony o pražských restauracích a kavárnách. - Autorovým cílem je tedy vytvořit panoráma, v němž doba a lidé prorůstají; to je Peroutkova pojistka proti ilustrativnosti či romanesknosti, které by hrozily při preferování jednoho z členů dvojice. Sám princip "malých dějin" je od HEGELA ironický, ironické je i Peroutkovo demystifikační pojetí konkrétních osob a dějů. Oblak a valčík přesně odpovídá tezi T. MANNA o románu jako žánru ironickém. Vypravěč je v textu málo zřetelný, nekomentuje, mnohdy se zdá, jako by román byl sestaven z filmových sekvencí. O to působivěji však před čtenářem vyvstávají obsahy mnoha pečlivě naaranžovaných scén: zejména jejich tragický vnitřní patos nebo grotesknost. Takto aranžovány jsou také oba titulní symboly naděje, které autor pojal jako prvky katarze jednotlivých scén a příběhů. - Román je psán lakonickým stylem, pro nějž byla obdivována také Peroutkova žurnalistika, v jazyce působícím dojmem téměř autentické, jen střídmě stylizované češtiny hovorové (jako u J. NERUDY, K. ČAPKA nebo J. ŠKVORECKÉHO). Češi i příslušníci dalších národů jsou v románě představováni stejně civilně a samozřejmě, děje v protektorátě jsou tu nedílnou součástí dění evropského a světového. Oblak a valčík je i příspěvkem k Peroutkovu životnímu tématu pojmenovanému knihou esejů Jací jsme (1924).
Pozdní románová prvotina FERDINANDA PEROUTKY (6. 2. 1895 v Praze - 20. 4. 1978 v New Yorku), nejvýznamnějšího českého politického žurnalisty 20. stol., žijícího od r. 1948 v exilu ve Francii a v USA, vznikla podstatným přepracováním jeho stejnojmenného "kolektivního dramatu o dvanácti obrazech" (knižní vydání i premiéra v Národním divadle 1948) a také na základě jeho zkušenosti z šestiletého věznění v koncentračním táboře Buchenwaldu. Kromě mladistvých beletristických pokusů napsal Peroutka historické drama Šťastlivec Sulla (1948, prem. v čs. televizi 1992, scénář O. ORNEST, režie P. HÁŠA) a apokryfní román o Janě z Arku Pozdější život Panny (Toronto 1980, Praha 1991), pravidelně se věnoval literární a kulturní esejistice vydávané před knižním otištěním časopisecky nebo vysílané rozhlasem (Ano a ne, 1932; Osobnost, chaos a zlozvyky, 1939; Budeme pokračovat, Toronto 1984). Jeho stěžejním publicisticko-historickým dílem je pětidílné Budování státu (1933-38).
Liberál a realista Peroutka, vyznávající Aristotelovu zásadu "mysliti jako mudrc a mluviti jako obyčejný člověk", měl své největší myšlenkové vzory v užité filozofii a literatuře 19. stol.: v K. HAVLÍČKOVI, T. G. MASARYKOVI, anglické žurnalistice a velké ruské literatuře od PUŠKINA k DOSTOJEVSKÉMU spatřoval prvky ideálu, který se mu však vzdaloval do nedohledna. Svou vlastní dobu viděl jako čas, "kdy přesné myšlení a přístupnost argumentu nejvíce poklesly". V Oblaku a valčíku se Peroutka vyhýbá rozhodujícím scénám "velkých" dějin (na rozdíl od jinak mu příbuzných autorů - L. N. TOLSTÉHO a A. SOLŽENICYNA), stejně jako filozofickým promluvám, úvahám postav a lyričnosti. Jako protiromantik a ironik se sbližuje s anglickou tradicí "románu bez hrdiny" W. M. THACKERAYHO a s výrazově střídmou novelistikou H. JAMESE. Oproti K. ČAPKOVI, jehož tvorbu mnohokrát vyznavačsky interpretoval, chce se Peroutka vyhýbat jeho "úzkosti" (v existenciálním smyslu). Spojuje autenticitu tzv. první vlny naší válečné prózy s odstupem vln následujících a vytváří "národně historické dílo" (ve FEUCHTWANGEROVĚ pojmosloví), které má v české literatuře zdařilé paralely spíš v žánru historického románu (A. JIRÁSEK, J. DURYCH).
Lit. J. Dresler, České slovo 1977, č. 2; J. K. (= J. Kovtun), Svědectví 1977, č. 54; J. Škvorecký: Raději bych nepsal tento román, Proměny 1977, č. 2 + F. P., Proměny 1978, č. 3; J. K. (= J. Kovtun): Peroutkova Johanka z Arcu a idea počátku, Svědectví 1981, č. 64 (o Pozdějším životě Panny); V. Kudělka: Od hry k románu, Program 1990/91, květen; J. Opelík in Kol.: Český Parnas, Praha 1993; J. Kovtun: Úvodem, in F. P.: Budeme pokračovat, Toronto 1984; sb. F. P., muž přítomnosti, Curych 1985; J. Firt: P. a Přítomnost, in Knihy a osudy, Brno 1991; J. Opelík: Publicistův paradox, LidN 24. 10. 1991; M. Otáhal: F. P. - muž přítomnosti, Praha 1992; P. Fidelius in F. P.: Sluší-li se býti realistou, Praha 1993.
(Jiří Kudrnáč, Slovník české prózy, 1994)