Román o politické perzekuci 50. let, autobiograficky laděný příběh vězně z jáchymovských dolů.
Román (napsaný v letech 1975-78) má dva díly - Cesta ke dnu a Cesta jinam -, jejichž kapitoly jsou převážně označeny jmény vězeňských táborů. Asi dvacetiletý Vilém Svoboda je se třemi kamarády odsouzen za vydávání ilegálního časopisu k jedenáctiletému žaláři. Před transportem do lágru vzpomíná na zatčení při pokusu o emigraci, na výslechy, na přátele a příbuzné, hledá chyby a zrady. Po asi ročním pobytu v kladenském táboře s mírným režimem je převezen do uranových dolů na Jáchymovsku. Prochází tábory Rovnost, Svornost a Bratrství, pracuje v rozličných profesích. Zažívá hlad, zimu, nedostatek spánku, teror dozorců, nenávist kriminálních vězňů, udavačství, převýchovnou propagandu i svévoli velitelů. Několikrát - v zostřených podmínkách samovazby nebo při práci v dolech - se ocitá v blízkosti smrti. Nejhrůzněji však na něj působí strach z všudypřítomné radiace. V táboře Elko, v "lágru černé smrti", kde se bez ochranných a měřicích pomůcek připravuje ruda pro export, dokonce uvažuje o protestní stávce. - Délka zachyceného období a různá prostředí poskytují autorovi dostatečný prostor pro zobrazení vývoje a zrání hrdinova charakteru. Na začátku stojí nezkušený mladík, zaskočený brutalitou prvních výslechů. Jistou vnitřní převahu mu však dodá už absurdní rozsudek utvrzující jej v pocitu osobní neviny. V tvrdých podmínkách zprvu věří, že usilovnou prací získá výhody ulehčující přežití. Postupně si uvědomuje, že dílčí zisk nevyrovná ztrátu sebeúcty a cti před ostatními politickými vězni, kteří by si s vězniteli nikdy nezadali. Cesta programové nespolupráce jej pak vede až k různým formám nenásilného odporu. Potlačením vlastních potřeb dospívá k altruismu. - Poslední roky vězení tráví v Bytízu u Příbrami. Politické uvolnění v polovině 50. let pociťují vězni i v lidštějším táborovém režimu a snadnějším pronikání informací zvenčí. Vilém se však nedá oklamat nabízenou relativní volností: tábor je jen vězením ve vězení mnohem větším, klec z ostnatého drátu spoutává všechny, i věznitele. Proto hrdina odmítne obnovení procesu a podmínečné propuštění. Prohlédl hru těch, kdo rozhodují, nevěří jim a nechce s nimi hrát. Je nevinen - a taková svoboda by byla přiznáním viny.
Ve vyprávění se volně střídá er-forma s ich-formou, jíž hrdina líčí svůj příběh. Vzpomínání, odehrávající se výhradně v bezesných nocích v atmosféře očekávání nového transportu do neznáma, nabývá stále zřetelnější podoby zprávy, motáku neznámému adresátu. Před tímto svým postupně objevovaným důvěrníkem skládá hrdina jakoby účet z dosavadního života. Pozdější oslovování adresáta slovy "pane", "vznešený pane" atp. a jemu přisuzovaná role soudce vytvářejí z motáku text laické zpovědi. Jako by Svoboda, prohlašující se dříve za ateistu, očekával rozhřešení od nadřazené morální autority, schopné plně posoudit mravní stránku lidského jednání. Víra ve vyšší mravní princip posiluje vězně ve vytrvalosti přežít nelidské a korumpující podmínky vězení, překonávat strach ze strádání, ba i ze smrti, a dodává mu převahu nad vězniteli i celým vězeňským systémem. Posiluje i vnitřní smíření s osudem, před nímž nelze utéci. Veškeré jeho úvahy o osudu, morálce, svobodě, víře atp. se odehrávají ve chvílích očekávání či překonání mezních existenciálních situací, jsou jakoby bilancí či anticipací vypjatě dějových pasáží. Mísení reflexí s dějovostí a beletristických postupů s autentickými zážitky a takřka dokumentárním popisem tvoří podstatné rysy autorovy poetiky. Fyzická a mravní síla, resp. víra nejsou tedy jedinými činiteli ovlivňujícími hrdinovo rozhodování, Svoboda usvědčuje zločinný politický systém z neudržitelnosti i racionálními argumenty. Čtenář dosazený do role adresáta-boha vytváří vedle subjektivizované perspektivy autorského vypravěče a zorného úhlu hlavní postavy třetí hledisko, z něhož je hrdina posuzován. Tím se do jisté míry objektivizují Svobodovy výroky o světě, o věcech lidských i obecných, jedince přesahujících. Hrdina demonstruje poznání, že pocit svobody je věc subjektivní, vnitřní, a lze jej zakoušet i v podmínkách vnější, objektivní nesvobody. V těchto souvislostech nabývá i jeho jméno funkce symbolu: paradoxně je nositel takového jména relativně svobodný i v podmínkách vězení. Zdrojem volnosti je nezávislost jeho duchovního světa na světě věznitelů. Závěrečné úvahy na toto téma jsou analytickou předpovědí konečného rozkladu komunistického režimu. Věrohodnost zobrazení posiluje autor využitím rozličných slangů (hornický, vězeňský, sportovní, jazzový, karbanický) na pozadí jinak vcelku neutrálního jazyka.
Tak jako řada dalších autorových próz (povídky Na co umírají muži, 1968; romány Horečka, 1967, a Veliký slunovrat, 1968, z nichž první je příběhem o útěku vězně z pracovního tábora a druhý sleduje propuštěného vězně trpícího pocitem osudové vyřazenosti) vycházejí i Motáky nezvěstnému z autentické osobní zkušenosti s žaláři a lágry 50. let. Pecka se stále vrací k typu vězněného člověka, který si uvědomuje zhoubnost totalitního systému a bezvýchodnost represivních režimů. Úvahy o vězení, jeho řádu, normách, významu a důsledcích - jak z hlediska státu, tak především z hlediska vězněného člověka - sbližuje Motáky nezvěstnému s jinými "vězeňskými" prózami české literatury (J. MUCHA, Pravděpodobná tvář; Studené slunce, 1968; Marieta v noci, 1969; A. LUSTIG, Bílé břízy na podzim, 1966; E. KANTŮRKOVÁ, Přítelkyně z domu smutku; I. BINAR, Rekonstrukce, 1978xx, atd.). Tematické vazby spojují ovšem tuto produkci se starší tradicí (K. SABINA, I. OLBRACHT, J. FUČÍK) i světovým kontextem (F. M. DOSTOJEVSKIJ, Zápisky z mrtvého domu; A. SOLŽENICYN, V. BUKOVSKIJ, A. MARČENKO a další ruští autoři; J. CLAVELL, Král Krysa; R. RIGBY, Pahorek aj.).
Lit. H. Kosková: Perspektiva mezní situace, in Hledání ztracené generace, Toronto 1987; J. Blažke: Monument lidskosti, MorN 1990, č. 1; V. Černý: Románový svět K. P. v paralelách tragiky a antického mýtu, in K. P.: Motáky nezvěstnému, Brno 1990; M. Fronková: Svět za mřížemi, LD 20. 12. 1990; A. Hájková: Kniha-balvan, Tvorba 1990, č. 52; kk (= K. Komárek), Akord 1990/91, č. 2; J. K. (= J. Kovtun), Svědectví 1990, č. 89/90; J. Hek: Vírou proti beznaději, in SPFFSU - A 1, Opava 1991; o Horečce: M. Jungmann: Mravní rigoróznost K. P., LitN 1991, č. 3 (příl. LidN 17. 1. 1991); J. Lopatka in Předpoklady tvorby, Praha 1991; J. Lukeš: Od Horečky k Motákům, K. P. redivivus, LidN 16. 11. 1991 ; S. Machonin: V tamtěch časech, LitN 1991, č. 19 (příl. LidN 8. 5. 1991); V. Novotný: Nám nezvěstným..., MF Dnes 22. 1. 1991; V. Píša: Poselství nezvěstným, Tvar 1991, č. 10; R. B. Pynsent: Bití a bytí - česká vězeňská literatura, Tvar 1992, č. 47; M. Mravcová in Kol.: Český Parnas, Praha 1993.
(Zbyněk Fišer, Slovník české prózy, 1994)