Modelový román o společenských stereotypech, těžící z konfrontace vysněného a reálného.
Prózu uvádí moto z F. SCHILLERA ("Život znamená snít"), věnování ("Městu Liberci s láskou, vzpomínkou i touhou") a obvyklé upozornění označující veškeré osoby a události za fiktivní. 34 číslovaných kapitol je opatřeno vždy názvem a krátkým motem z klasické či moderní literatury, popř. z lidové slovesnosti, epilog pouze motem. Děj začíná 1. července 1954, kdy čerstvý absolvent pardubické Vysoké školy chemicko-technologické Marek Paar nastupuje do libereckého podniku Primatex. Poučen spíše četbou románů než životní zkušeností vstupuje do "pekelné simultánky" praxe. Zamiluje se do své nadřízené, pohledné a ambiciózní Ziny Zachové, která však udržuje poměr s ekonomickým náměstkem Arnoštem Tittelbachem - machiavelistickou šedou eminencí Primatexu, žijící v luxusní vilové čtvrti nedalekého Starého Boru v navenek idylickém manželství s ženou Ditou a dcerou Ditunkou. Markovou obrazností vznícená potřeba velkých činů je konfrontována s všednodenní realitou. Po krátkém a neslavném intermezzu v textilce v Hrušově n. Jizerou, tamní tragikomické milostné epizodě s Milunou Hnykovou a návštěvě rodičů a známých v Brně, kde se mu dostává krátké přízně Ilonky Meixnerové a mnoha slibů lukrativních zaměstnání od vlivných spolužáků, vrací se Marek Paar s pomocí pragmatického kamaráda Oskara zpět do Liberce. Na Dnech nové techniky ve Dvořanech n. Labem po mnoha předchozích marných pokusech a obsáhlé jednostranné milostné korespondenci dobývá o sedm let starší Zinu. Extatický vztah, jenž Markovi přinese i rychlý vzestup v zaměstnání, končí navázáním poměru s mladičkou Janinou Jónovou. Intriky Ziny a jejího bývalého milence donutí Marka odejít z Liberce. Po krátkém zaměstnání v plzeňské plynárně se ocitá na poklidném místě v laboratoři ústeckého Kotexu a začíná psát svůj první román.
Autor využívá změn ve vypravěčské perspektivě: děj v jednotlivých kapitolách je nazírán z pozice různých postav, střídá se er- a ich-forma, vypravěčův nadhled je často demonstrován parodickými parafrázemi známých románových situací a klišé. Svůj styl Páral koncentruje neslovesnými větami, zkratkami, závorkami, pracuje s fiktivními úryvky z korespondence, citacemi z dokumentů atd., ve spirálách se vrací k týmž motivům. Uvádí do děje vyhraněné, reprezentativní typy (líná "manželátka" Zdeněk a Zdeňka Trmalovi; Zině oddaná a posléze bezostyšně udávající laborantka Vilma; alkoholik, "něfachčenko a yes-man" Vlastík Ryvola, "gigant průměrnosti" Karel Hakl, "barvířský barbar" Bohdan Bukvaj), často protikladné ("obrazností mučený" Marek - střízlivý racionalista Jiří Novák; zkušená a kalkulující Zina - bezprostřední Janina; asketický ředitel Tomáš Salivar - poživačný Tittelbach atd.). Takto vzniklé opozice vytvářejí nosnou konstrukci Páralova společenského modelu, založeného na přímočarém schématu a hyperbolizující karikatuře vzešlé ze střetu barvitého snu a reality: "Pokaždé napřed tisíc barevných velkofilmů (roztoužené obraznosti) a pak jediný krátký černobílý šot (nejčastěji však groteska)." Markovy zjitřené adolescentní představy o sexuálních a profesionálních úspěších se opakovaně ocitají v rozporu nejen se zaběhaným společenským stereotypem, ale i s jeho vlastním slabošstvím a pasívní nerozhodností. Jeho opakované nesmělé pokusy o revoltu ve stopách romantických hrdinů se rozplývají v platonická, okolí nepochopitelná a směšná gesta. Marek obklopený všedním kompromisem a marasmem nenachází reálná východiska a míří po kružnici tam, odkud vyšel: uzavírá se do autonomního románového světa. Podobně jako v ostatních Páralových knihách jsou i v Mukách obraznosti určujícími a dominantními vztahy sexualita a kariérismus: většina postav je výrazně redukována na tyto dimenze. Pouze výjimečně se autor podrobněji věnuje úplnější charakteristice (např. retrospektivní partie o Markově rodinném prostředí a jeho zážitcích z brněnského protektorátního dětství).
Již příjmení jednadvacetiletého protagonisty v pořadí deváté Páralovy prózy (nepočítáme-li zapíranou prvotinu) naznačuje spolu s mnohými reáliemi její autobiografické podloží, tentokrát o poznání výraznější, než bývá u Párala zvykem. Postava Marka Paara je dalším výrazem autorova přesvědčení o omezených možnostech jedince při snaze vymanit se z konformity konzumní společnosti. Páralovi hrdinové s ní ostatně obvykle ztotožňují svůj hodnotový systém a hledají identitu v jejím rámci; vymykají-li se, stávají se obtížnými nejen románovému okolí, ale ve svém důsledku i Páralovu ideovému konceptu samému (osud Břéti Laboutky v Mladém muži a bílé velrybě, 1973). Obvyklý rámec severočeského výrobního prostředí je jedním z vnějších příznaků i jinak zjevné trvalé kontinuity jeho vyhraněné tvůrčí metody. Důkazem, že si i sám autor uvědomil její ohraničenost a završenost, je fakt, že se po Mukách obraznosti pokouší se střídavými úspěchy proniknout i do nových žánrových prostorů. V románech Pokušení A-ZZ (1982), Romeo a Julie 2300 (1982), Válka s mnohozvířetem (1983) a Země žen (1987), jimž jsou společné prvky sci-fi, nadále usiluje o modelový obraz světa, rutinně rozvíjí čtenářsky atraktivní (až podbízivá) témata: zkoušku morální odolnosti při setkání s mimozemskou civilizací, vědecky programované partnerské vztahy ve vzdálené budoucnosti, ekologickou katastrofu a svět ovládaný "něžným pohlavím". Tato část Páralovy tvorby souzní s obecnější tendencí kvantitativního nárůstu sci-fi v české literatuře 70. a 80. let (J. VEIS, O. NEFF, L. SZALAI, E. MARTIN, Z. VOLNÝ, K. BLAŽEK aj.), bezpochyby motivovaného - alespoň u části autorů - snahou vyrovnat se s panujícím klimatem tvůrčí nesvobody. Věčné téma sterých podob lásky, od prodejné a promiskuitní až po věrnou a čistou, zpracovává Páral v boccacciovských variacích Dekameron 2000 aneb Láska v Praze (1990). Romány Kniha rozkoší, smíchu a radosti (1992) a Playgirls I. (1994) se Páral zařadil do kontextu solidně řemeslně zvládnutého erotického čtiva, jehož jedinou metou je tržní úspěch.
Muka obraznosti pregnantně odkrývají Páralovu metodu exploatace tradičních románových schémat (STENDHAL, BALZAC, GOETHE aj.), užívanou v různých podobách i řadou českých prozaiků (např. J. KŘENEK, Tomáš a Markétka, 1984; P. SKARLANT, Věk náruživosti, 1985). S parodickým a karikaturním záměrem extrahuje prvoplánovou, "červenoknihovní" bázi klasických milostných příběhů (v Mukách obraznosti se ústy hlavní postavy přímo zmiňuje o paní de Renal a Juliánu Sorelovi ze STENDHALOVA románu Červený a černý či Fabrizziovi del Dongo a vévodkyni Sanseverinové z Kartouzy parmské od téhož autora; činí tak i v dalších svých prózách), přivádí své hrdiny do totožných nebo obdobných situací, nechá je pronášet výroky s vypjatou romantickou dikcí, které ihned konfrontuje se svou ostentativní lapidárností a civilismem. - Podle románu Muka obraznosti natočil v r. 1989 film režisér V. DRHA (scénář V. ŠAŠEK).
Lit. M. Blahynka: Zrcadélko řekni mi ... aneb Vladimíra Párala muka obraznosti a nemuka tvorby, Tvorba 1980, č. 52; V. Macura: Utrpení inženýra Párala, ZN 3. 10. 1980; J. Hájek: Páralova cesta za nepáralovským hrdinou, RP 7. 1. 1981; (nul): Páralova řeka obraznosti, Rt 15. 1. 1981; Š. Vlašín: Jak rostou romanopisci, BV 22. 1. 1981; H. Hrzalová: Páralova Muka obraznosti, LitM 1982, č. 1; V. Dostál: "Vskutku láska?", in Zrcadla podél cesty, Praha 1987 (o Mladém muži a bílé velrybě); M. Pohorský: Kdo je to, ten nový P., in Zlomky analýzy, Praha 1990 (o Válce s mnohozvířetem); Prostě V. P. aneb Nezajímavý spisovatel předdůchodového věku? (rozhovor), Tvar 1991, č. 11; Rozhovor se spisovatelem ing. Páralem, LitN 1991, č. 39 (příl. LidN 26. 9. 1991); P. Janoušek in Kol.: Český Parnas, Praha 1993; o Playgirls I: V. Novotný: Sametový hampejz, Práce 17. 3. 1994; J. Peňás: Údostroj inženýra lidských žláz, MF Dnes 20. 4. 1994 .
(Richard Svoboda, Slovník české prózy, 1994)