Modelový společenský román satiricky povyšující automatismy a životní stereotypy na základní faktor dějinného vývoje.
V díle se pravidelně střídají líčení osudů příslušníků dvou společenských "tříd": chudých, divokých, "červených" (kapitoly s názvem Dobyvatelé) a bohatých, apatických "modrých" (kapitoly s názvem Obležení). Děj se odehrává v Ústí n. Labem ve fiktivní chemičce Kotex (známé už z předchozích autorových děl), především však v domě se symbolickým č. p. 2000. Hlavními postavami jsou jeho obyvatelé: představitelé, "červených" z dívčí a mužské svobodárny a montércimry - Borek Trojan, sourozenci Madda a Alex Serafinovi; k "modrým" patří manželský pár Gráfových se synem Romanem, ale také Maddin a Alexův bratr Julda. V centru dění je inženýr chemie Borek Trojan, který postupně prochází všemi stupni dané společenské hierarchie - od řadového sexuálně neukojeného laboranta z montércimry přes vedoucího oddělení s bytem v novostavbě až po ředitele Kotexu, obývajícího luxusní byt a dobývaného mladou a krásnou sekretářkou. Symbolicky je zde zachycen a v závěru pak zobecněn proces postupného modrání "červených" a jejich následného vytlačení novými "červenými", které ovšem čeká zase jenom zmodrání atd. atd. Románem paralelně probíhá těchto procesů několik, každý však v jiné vývojové fázi. Žánrová stavba určená podtitulem Magazín ukájení před rokem 2000 je dokreslována mnoha dílčími prvky: životopisnými nástiny hlavních postav s opakujícími se variacemi týchž motivů, citacemi agenturních zpráv ze světa, snovými partiemi příslušníků jedné i druhé "třídy" (všechny tyto pasáže jsou graficky odlišeny). V závěru pak jsou jednotlivé individuální osudy se značnou mírou nadsázky zobecněny ve filozofickou koncepci dějin lidstva.
Prostřednictvím bohatého inventáře užitých tvárných prostředků autor sleduje dva cíle. Průběžně ilustruje nastíněný obraz zmechanizovaného života, který zůstává omezen na ukájení potřeb, mezi nimi v prvé řadě sexuálních. K prostředkům nejvýraznějším patří souvětí zbavená významových sloves a tím zvyšující dějovou akceleraci (navozují pocit odcizenosti, který proniká představeným světem). Dynamiku zvyšuje rovněž prudké střídání výpovědních perspektiv, někdy i na prostoru jedné věty. Vzájemnou zaměnitelnost jednotlivých postav, a tedy jejich neosobitost, sugeruje hra s iniciálami vlastních jmen: u řady osob jsou totožné, jindy tvoří část abecedy atd. Průhledná je také symbolika jmen hlavních představitelů "modrých" - Gráf a Šlechtová. Ve větších tematických celcích hrají důležitou roli parodované aktualizace literárních předloh, mezi nimiž vyniká parafráze osudového vztahu paní de Renal a Juliána Sorela ze STENDHALOVA románu Červený a černý v příběhu Zity Gráfové a Borka Trojana. Velmi silná a významná je tendence k mytologizaci, která nachází předlohy v bibli. Aktualizované citace mýtů o Janu Křtiteli, pokušeních, ukřižování a zmrtvýchvstání Krista autor čtenářsky zprůhledňuje podobnostmi ve jménech jednajících postav: starý Teo, jeho syn Iša, černý anděl - "ďábel" Alex Serafin, jeho bratr, bílý anděl Julda, jejich sestra, prostitutka Madda. - Celá tato důmyslná stavba s mnoha hříčkami, citacemi, narážkami a odkazy směřuje k jednomu cíli, kterým je varování před záměnou života za zmechanizovaný koloběh několika živočišných funkcí. Za maskou ironie a sebeironie, bombastické nadsázky, která záměrně nenabízí pozitivní východisko ze zřetězených bludných kruhů ukájené nenasycenosti a zlhostejnělého naplnění, lze vysledovat autorovu "ekologickou úzkost" (M. POHORSKÝ), pramenící z narušení rovnováhy člověka ve vnitřních i vnějších vztazích.
V pořadí čtvrté dílo, které Páral vydal pod svým jménem, má v kontextu jeho tvorby výjimečné postavení. Tři prózy novelistického rozsahu, které románu předcházejí (Veletrh splněných přání, 1964; Soukromá vichřice, 1966; Katapult) jsou dílčími analytickými studiemi vždy jedné z forem "pokleslých aktivit", jež vykazují Páralovi hrdinové. Milenci a vrazi jsou pokusem o pohled syntetizující v tom smyslu, že vedle obrazu upadajících charakterů zachycují hrdiny také ve fázi hodnotového vzestupu, a to až po onen kýžený cílový bod vrcholného naplnění a štěstí, který však v Páralově interpretaci má jen krátké trvání. Po této "černé řadě" ze 60. let s vrcholem právě v Milencích a vrazích se Páral ve svých prózách ze 70. let snaží vyrovnat s "kladným" hrdinou a hledá pozitivní východiska i směřování lidského osudu. Podobným hodnotovým zacílením se mohou vykázat i jeho díla z 80. let, která zpracovávají vědecko-fantastická témata.
Páralův román lze přiřadit k té linii prozaické tvorby, která ve druhé polovině 60. let na konfrontaci individuálního osudu a dějinných pohybů zkoumala roli a úděl konkrétního jedince (L. VACULÍK, Sekyra; M. KUNDERA, Žert; E. HOSTOVSKÝ, Všeobecné spiknutí; J. PUTÍK, Brána blažených; J. ŠOTOLA, Tovaryšstvo Ježíšovo). Páralovo zvláštní postavení tkví v zásadní tendenci k vytváření schematických, modelových situací, které umožňují v nadsázce obnažit základní dobové a charakterové rysy, a v explicitním vyslovení dějinné filozofie, v redukci na kruhové variování událostí a jevů záměrně polemické. V tom se Milenci a vrazi blíží např. románům A. FRANCE Ostrov tučňáků nebo K. VONNEGUTA Kolíbka.
Lit. N. Marešová: Páralův nový román, Průboj (Ústí n. L.) 10. 2. 1970; M. Tůma: Páralův model světa, ZN 10. 3. 1970; P. Zajac: Dobyvatelia a iní, SP 1970, č. 5; V. Dostál: Mechanický zvěřinec z konce tisíciletí, in Zrcadla podél cesty, Praha 1987; M. Jungmann: Páralovo teatrum mundi, in Průhledy do české prózy, Praha 1990; V. Píša: Páralovy paradoxy, Severočeský deník (Ústí n. L.) 9. 8. 1990; M. Pohorský: Páralův inzerát na dům č. p. 2000, in V. P.: Milenci a vrazi, Praha 1990.
(Miroslav Zelinský, Slovník české prózy, 1994)