Román nepovedené pomsty, traktovaný jako ironická metaliterární hra se společensko-kritickým podtextem.
Próza, dokončená podle závěrečné datace 31. prosince 1981 v Praze-Lhotce, je rozdělena do 59 kapitol a zarámována graficky odlišeným prologem a epilogem; ilustrační doprovod tvoří koláže M. HUPTYCHA. - Protagonistou je literární vědec Petr Lambda, pětatřicátník, zaměstnaný v pražském Ústavu komplexního výzkumu kultury (ÚSKOK). Na prvomájové manifestaci se seznámí se studentkou Kateřinou Římskou; když pak náhodou přijde na stopu nevěry své ženy Hany s vlivným režimním básníkem Vlastimilem Šerhofrem, s nímž má nevyřízené účty i jako kritik, rozhodne se mu pomstít a koketuje s možností začít s Kateřinou nový život. Rozvine rafinovanou hru s fingovanými telefonáty a vzkazy od záhadných cizinců, s převleky a denunciacemi. Vyvolá tak na Úřadu kontroly a řízení, kde je Šerhofr vedoucím odboru, zdání o jeho kontaktech s kapitalistickou cizinou. Šerhofr je přeložen na méně exponované místo; ironií osudu je to však místo Lambdova šéfa - "mstiteli" tedy nezbývá než se s ním usmířit. Neslavně končí i Petrova milostná avantýra: Kateřina je v důsledku jedné z jeho protišerhofrovských intrik vyhozena z vysoké školy a její těhotenství s mladíkem, kterého kvůli Lambdovi opustila, končí potratem; Petr jí má za zlé, že před ním svůj stav tajila, získává záminku k rozchodu, a bez větší lítosti se vrací k rodině.
Občan Monte Christo je plodem autorské racionality, ironického nadhledu a hravosti, která se ovšem "nevzdala řádu ani konstruktérského, ani mravního" (J. LUKEŠ). Účin díla vychází z mnohonásobné významové zatíženosti, vzájemného sepětí a zrcadlení jeho jednotlivých strukturních složek. Od první stránky po poslední se knihou vine motiv černé kočky, která sehrává ve fabuli především roli nezaujatého "prvního hybatele", slepé náhody (právě ona umožňuje Lambdovi sblížit se s Kateřinou). Kočka však vstupuje do románového dění také jako varovná předzvěst (ohlašuje smrt Lambdova souseda) a symbol tajemství: do "hrdinova" bytu se dostává v předvečer Prvního máje, o filipojakubské noci, která je podle folklórní tradice příznivá kouzlům. Při signalizaci čehosi tajemného sekunduje ústřednímu motivu několik motivů paralelních ("had hospodáříček", "ochránce domova"; věštecké schopnosti Petrovy kolegyně dr. Kotrbové) a tajemství se pojí i s postavou Kateřiny (emblém Sfingy-hádanky, bytosti zpola ženské, zpola zvířecí, kočičí). V modelaci Lambdova příběhu se konečně motiv černé kočky těsně prolíná s konkurenčními motivy "majstrhry" (bridžových partií, při kterých Lambda a jeho žena prostřednictvím smluvených signálů podvádějí své protihráče), "chámka zlovolného" (ironická teorie o spermatozoidu jako zvláštním živočišném druhu, který při své reprodukci vytváří člověka jen jako nahodilý "meziprodukt" v "nevyhratelné loterii") a s motivem "Velkého Epika", "pána nad lidskými osudy" (ústavní božstvo, k jehož kultu právě Lambda připojil nejeden věroučný článek). - Vedle důmyslné motivické výstavby dávají románu charakter literární hry četné metatextové odkazy a filiace: protagonistovy úvahy o kruhové kompozici, ozřejmující, proč některé z kapitol na začátku i konci románu mají tytéž názvy; narážky na klasické literární a kulturní syžety - svatojiřský nebo tristanovský; makrokompoziční pojetí prózy jako parodie romantického románu pomsty (DUMASOVA Hraběte Monte Christo); stylizace některých kapitol jako variací nebo malých parodií na ustálené literární žánry - milostnou lyriku (kapitola Láska v řeči vázané je složena výhradně z citátů z milostné poezie), romskou pohádku, komedii převleků; systém naratologických termínů rozprostřených po celé ploše románu atd. - Sepětí mezi životem a literaturou, životem a hrou je v románě oboustranné: "hrdina" fabuluje a to, co si vymyslel, se vzápětí stává skutečností (takto vchází do románu i Kateřina); potom však začíná fabulovat sama skutečnost a "hrdina" je zaskočen důsledky vlastního jednání ("Velký Epik krvelačně křižuje vlastní vyznavače"). Vzájemnou korespondenci životních a literárních faktů podtrhuje i autorovo zacházení s autentickými osobami a fragmenty životní reality (reálná jména epizodních figur ze světa literatury a literární kritiky; "klíčová" metoda narážek na existující osoby a uplatnění jejich typických rysů při utváření postav). - Vážnější rozměr dodává efektně konstruovanému románu především autorova etická distance od představeného světa, rozestup mezi autorským ideálem a pokleslou realitou životního "provozu" normalizačních let s byrokratickými absurditami a vyprázdněnými rituály, s pseudoskutečností na televizní obrazovce i v "básnických" výlevech svazových "veličin", s pokleslými manželskými dialogy vedenými na rozkopaných sídlištích mezi Lhotkou a Ďáblicemi. Lambda, jakkoli vybaven autorovou osobní životní zkušeností, je člověk indiferentní vůči dobru a zlu, ve své fascinaci hrou se neohlíží na důsledky a bez skrupulí manipuluje i s nic netušícími osobami. Vůči Šerhofrovi se zachová jako slaboch a pokrytec a Kateřinu neváhá opustit ve chvíli, kdy je na dně. Nevinná hra se tak mění v podvod, předstírání, pustý konformismus. V protikladu k tomuto osobnostnímu debaklu nabývají pak na významu ty motivy, jež sugerují vědomí řádu, toho, co si v přírodě i lidském životě uchovává trvalou hodnotu: tak se o nový rozměr obohacuje ústřední motiv kočky, která ignoruje ploty, přechází "z kontinua do kontinua" a ve smyslu LOTMANOVÝCH teorií může být chápána jako důležitější "postava" románu než sám Lambda; takto se zvýznamňuje i Kateřinin zájem o romštinu jako tíhnutí ke sféře něčeho původního, pudově elementárního. A takto - jako autorské memento - lze chápat i závěrečné věty epilogu ("Maličko se nám připozdívá. A ty hvězdy, hvězdy, hvězdy nade mnou."), jež jsou modulovány jako ozvuk kantovského mravního imperativu i neukojitelné máchovské touhy po absolutnu.
VLADIMÍR MACURA (nar. 7. 11. 1945 v Ostravě), od r. 1993 ředitel Ústavu pro českou literaturu AV ČR, dělí svůj zájem mezi literární vědu, překladatelství a beletristickou tvorbu. Jako literární historik a sémiotik ovlivněný kulturologickými výzkumy LOTMANOVY tartuské školy a BARTHESOVÝMI analýzami moderních mýtů soustředil se v knize Znamení zrodu (1983) na postižení prvků mystifikace a umělosti, jež byly charakteristické pro snahy českých obrozenců JUNGMANNOVY generace. K mýtům zrozeným v počátcích naší novodobé kultury a jejich trvalé přítomnosti v českém prostředí se pak zčásti vrátil i v souboru "semi(o)fejetonů" Masarykovy boty (1993), zatímco v "sémiotických esejích" Šťastný věk" (1992) interpretoval ideologický kód obsažený v kulturních i mimokulturních projevech socialistické epochy a obzvlášť její fáze stalinistické. Byl také redaktorem průkopnických publikací Slovník světových literárních děl (1988) a Průvodce po světové literární teorii (1988) a podílel se na řadě děl kolektivních (mj. Slovník básnických knih, 1990). Jako překladatel z estonštiny k nám uvedl prózy i básně J. KROSSE, J. KAPLINSKÉHO, A. VALTONA, E. VETEMAA, J. VIIDINGA aj. Jeho beletristickou prvotinou byl povídkový soubor Něžnými drápky (1983), v němž najdeme několik prvních skic k románu Občan Monte Christo (i se zárodečnou podobou motivů kočky a nezdařené pomsty). Macurovy povídky nezapíraly, že se hlásí k racionalistické a skepticko-ironické tradici, jak ji v novější české próze představuje především M. KUNDERA. KUNDERŮV motiv "žertu" obracejícího se proti svému původci Macura adaptoval pro své potřeby jak v Občanu Monte Christo, tak i v historickém románě Informátor (1993), který je prvním svazkem proponované volné tetralogie a spolu s její druhou částí (Komandant, 1994) je dějově zasazen do prostředí českých vlasteneckých kruhů doby předbřeznové a revolučního roku 1848. Z prozaiků téže generace má k Macurovi svou kulturní erudicí blízko D. HODROVÁ, hravostí a vypravěčskou ironií zase A. BERKOVÁ.
Lit. V. Novotný: Hry na nemilosrdné vylidnění, in V. M.: Něžnými drápky, Praha 1983; H. L. (= H. Lorenzová): Nový pohled na české obrození, Estetika 1984, č. 3 (o Znamení zrodu); S drápky na obrození i na překlady, Čs. voják 1986, č. 2 (rozhovor); A. Haman: Variace na jedno téma, LitN 1993, č. 42; P. Janáček: Český svět a unavené lásky, LidN 24. 6. 1993; P. Janoušek: Ideologie jako kulturní kód, Tvar 1993, č. 7 (o Šťastném věku); E. Lukeš: Zrádná majstrhra, Tvar 1993, č. 39/40; J. Lukeš: Čas a místo: dramatické tenze, in Orgie střídmosti aneb Konec československé státní kinematografie, Praha 1993 + Žertování za časů normalizace, NK 1993, č. 25 + Láska vlastencova aneb Jaký fízl?, LidN 8. 7. 1993 (o Informátorovi); P. Panoch, Iniciály 1993, č. 35; J. Peňás: Žert v národním obrození, LD 9. 8. 1993 (o Informátorovi).
(Blahoslav Dokoupil, Slovník české prózy, 1994)