Romantický historicko-biografický román o francouzském básníkovi Francoisi Villonovi.
Obsáhlé líčení osudů slavného francouzského básníka z 15. stol. s podtitulem Středověká epopej je rozděleno do tří částí - Žák, Psanec, Šibeničník. Každá z nich obsahuje po sedmi číslovaných kapitolách. František Montcorbier se rodí v morem vylidněné Paříži. Jeho otec záhy umírá a matka nachází pomoc u kanovníka Viléma Villona, od něhož básník později převezme jméno. Kanovník umožní Františkovi přístup ke vzdělání i pobyt ve vysoké společnosti. V ní hrdina poznává obdiv žen, ale také nenávist mužů, které popuzuje vzhledem a mladicky hrdým vystupováním. Léta na Sorbonně přinášejí nadanému Villonovi rozsáhlé znalosti, radost z žákovských recesí, ale také v něm probouzejí usilí najít vlastní básnický výraz. Svými kousavými verši se stává proslulým. Pestrou a veselou životní etapu ukončí souboj, v němž Villon bodne kněze. Jako psanec využívá bývalých kontaktů s podsvětím, stává se členem obávaného společenství vyvrhelů Ulita. Královská milost vrací básníka do Paříže, kde navazuje zpřetrhané vztahy s obdivovanou Kateřinou de Vausselles. Z fanfarónství a zlosti na lidskou malost se Villon podílí na vyloupení koleje teologické fakulty. Znovu opouští Paříž, vstupuje do služeb Karla Orleánského a jeho neklidný život se harmonizuje novou láskou. Dvorské intriky citlivého Františka vyhánějí. Toulá se, plný ironie a sarkasmu opět básní na šlechtickém dvoře. Biskup d Aussigny však pečlivě sleduje všechny Villonovy prohřešky a se zadostiučiněním jej uvězní. Královská korunovace přináší amnestii, Villon se vrací ke svému strýci, aby u něj znovu nalezl zázemí. Konečně se sblíží se stárnoucí Kateřinou, dopisuje básnický testament, ale za bezvýznamnou rvačku je odsouzen k trestu smrti, který je vzápětí změněn na vyhnanství.
Nedostatek přesných historických údajů o Villonově životě a vzniku jeho jedinečného básnického díla plného výsměšné společenské kritiky i hluboké pokory před životem a láskou umožnil autorce vytvořit příběh, ve kterém hrají hlavní roli osudovost, pohádkově naplňovaná věštba, kontrasty přepychu a bídy, paláců a nevěstinců. Epickým textem prolínají (často jako mota kapitol) verše OVIDIOVY, CHRÉTIENA DE TROYES, DANTA, písně žáků darebáků, citáty z Bible: všechny citace metaforicky dokreslují prostředí a navozují atmosféru děje. Román je vystavěn na střídání extrémů. Motivy krásy a radosti jsou v kontrastu s hnusem a depresí, život a smrt jsou v neustálém dotyku. Jazykové prostředky kontrast podtrhují - v dobách Villonových úspěchů autorka hojně používá poetismů, v obdobích jeho potulek sahá po vulgarismech a slohové expresivitě. Častá přirovnání a personifikace vytvářejí atmosféru dráždivosti a vyzývavosti. Villon je v románu stylizován do role chuďasa, který je obdařen zázračnou mocí básnit. Podle autorčiny koncepce právě z poznání bídy a nejhlubšího dna života vznikají v umění trvalé hodnoty. Romantizující prostředky (věštba, znamení srdce a kříže, personifikace přírodních živlů), použití postupů dobrodružné literatury (bitky, tajemná zjevení), sentiment a patos patří k hlavním znakům románu, v kterém barvitě ožívá kolorit středověké Francie.
JARMILA LOUKOTKOVÁ (nar. 14. 4. 1923 v Praze) je známa jako autorka historických románů, jimž dominuje znalost dobových reálií, efektní děj a lyrická atmosféra. Píše však i romány ze současnosti (např. Dar jitra prvního, 1971; Medúza, 1973), nadčasově pojaté příběhy vypjatých citů (Žít jednou spolu, 1988), a prózy s kriminálními či dobrodružnými zápletkami (Odměna, 1975; Lhůta prošla, 1992); působí i jako překladatelka (vedle VILLONOVÝCH básní, jež doprovázely první vydání románu Navzdory básník zpívá a pak vyšly ještě několikrát samostatně, přeložila i texty LA ROCHEFOUCAULDOVY). Debutovala souborem povídek Jasmín (1940) z prostředí antického Říma. Životopisná vyprávění věnovala osudům výjimečných jedinců antiky a Francie 15. stol.: v próze Není římského lidu (1949) je to postava básníka Petronia; v dvoudílném románě Spartakus (1950, 1957) vůdce starověké vzpoury otroků; v knize Pod maskou smích (1977) pak dramatik Publius Terentius Afer, Kartagiňan žijící v Římě doby punských válek. Středověká Francie inspirovala autorku v příběhu maršála de Retz, přítele a druha Jany z Arku (Bůh či ďábel, 1957).
Historická fakta tvoří v dílech J. Loukotkové půdorys pro uplatnění autorčina vypravěčského talentu. V tomto smyslu se Loukotková zařazuje do tradice romantizující historické četby pro široké čtenářské vrstvy, která se i v současnosti (např. u L. VAŇKOVÉ, F. NEUŽILA, M. MARYSKO) opírá o prostředky využívané už v románech 19. stol. (W. SCOTT, A. DUMAS, E. SUE, V. HUGO, u nás J. SVÁTEK). I román Navzdory básník zpívá - přesto, že hlavním hrdinou je skutečná historická osoba - souvisí spíše s touto vývojovou linií než s moderní biografickou prózou, která např. v pojetí A. MAUROISE nebo S. ZWEIGA dbá mnohem výrazněji na dokumentární spolehlivost a uplatňuje prvky literatury faktu. Zálibnou malbou dobové atmosféry a uplatněním bizarních naturalistických motivů román vzdáleně upomíná na historické fresky M. WALTARIHO. Na autorčinu tematickou volbu měl bezesporu vliv zájem českého kulturního prostředí 30. let o osobnost F. VILLONA (O. FISCHER, V. NEZVAL, E. F. BURIAN, B. MATHESIUS aj.).
Lit. J. Cigánek: Řemeslo bez zlatého dna, Květen 1957/58, č. 6; M. Jungmann: Dva romány zcela konvenční, LitN 1958, č. 4; A. Haman: Pro koho nebo - pro co?, Plamen 1969, č. 5 (o knize Pro koho krev); (ki), MF 4. 11. 1972; J. Mourková: Nová historická freska z římských dějin, Tvorba 1978, č. 22 (o románu Pod maskou smích); Z. Heřman: Krutí dvořané, Tvar 1992, č. 33 (o románu Lhůta prošla); B. Balajka: Narůžovělý román o spartakovcích, Tvar 1993, č. 20 (o Spartakovi); J. Šanda in J. L.: Navzdory básník zpívá, Praha 1972; Antika, má láska, Květy 9. 6. 1983 (rozhovor); J. Hrabák: Široký prostor fantazie, LitM 1983, č. 4; J. Valouch: J. L., Praha 1990.
(Iva Málková, Slovník české prózy, 1994)