Triptych experimentálních próz reflektujících usilovný svár mezi lidským bytím a jeho jazykovým uchopením.
Knihu tvoří tři tematicky volně spjaté prózy: Dům daleko, Ubývání hlásky "M" a Přehledné uspořádání. První část triptychu je založena na dialogu femininního a maskulinního subjektu. Tematické rozpětí stylizací mužského subjektu sahá od role alter ega až po mileneckého partnera. Rozhovor spočívá na vzájemném sporu, popírání, avšak i ztotožnění a souhlasu, oba jeho účastníci se obracejí nejen k sobě (2. osoba singuláru), ale i ke čtenáři (2. osoba plurálu). Tématem rozmluvy je "dům daleko" a cesta k němu jako symbolu skutečného jsoucna, Ráje. Prostředníkem je především imaginativní schopnost umění, rozrušující jednoznačnost pojmu i syntax exaktní věty po způsobu fasetovaného oka včely. Samo umění je však součástí takto rozrušené situace a jedině v neustálé rozčeřenosti je lze zkoušet definovat: nikoli však konečnou formulací, nýbrž opět celou mozaikou soudů, jež se v jednotě nejistoty a stability podporují i vyvracejí. Prostor "domu daleko" je ve své mnohosti, nekonečnosti, souběžnosti Geneze i Posledního soudu jediným místem, kde lze zřít otevřenou problematičnost bytí. - Ubývání hlásky "M" je reflexí rozpadající se celistvosti racionalizovaného světa, jeho fragmentarizace v dílčí znaky, jejichž symbolický význam je spíš už jen tušený než přístupný poznání. Autorka však vyhledává tyto vzdalující se symboly, nikoli aby je interpretovala, nýbrž aby poukázala na fakt jejich vzdalování a mizení. Text je znovuuvězněním v platonské jeskyni odrazů a vzdalováním univerzálního Ráje - onoho "domu daleko" z první prózy. - Název třetí části triptychu Přehledné uspořádání může sugerovat iluzi možného řešení. Ve skutečnosti je i tato próza bez konečné shrnující definice. Platformou je opět souboj autorčina subjektu s maskulinním alter ego. Zatímco on představuje vůli, usilování, ona je rezignací a přijímáním. Spolu už nekomunikují - každý zvlášť ze svého pólu apeluje na čtenáře. Pluralita světa je nekonečná, uchopitelná snad jen v přibližnosti metafory, vzpírá se každému uspořádání - natož přehlednému. Jazyk selhává ve svém úmyslu cokoli sdělit - snad s výjimkou přiznání se k vlastní neschopnosti.
V prózách Domu daleko Linhartová postoupila ve své tendenci k zhušťování textu o další krok. Epické prvky představující zároveň fragmenty identifikovatelné reality plní v textu ambivalentní roli aristotelského pevného bodu v prostoru. Vyprávějící subjekt se jich chytá jako záchranného pásu v bezbřehém, nezmapovatelném prostoru lidského vnímání světa, na druhé straně se však právě tyto segmenty stávají bezprostřední příčinou a východiskem další mohutné vlny reflexí, která dává na své počáteční impulsy zapomenout. S tím souvisí i maximální redukce postav: kromě rozdvojeného autorského subjektu se místy mihne prózou i anonymní třetí osoba (neznámo, zda jedna či pokaždé jiná), jedinou vzácnou výjimkou je postava "rembranta", pasoucího kozy a posléze kozami sežraného v Přehledném uspořádání. - Poznávací úsilí mužského vypravěče se realizuje především výtvarně obrazným pojetím problému: k řeči tu přichází v první řadě abstraktní jazyk geometrie, v protikladu k němu pak imaginativně asociativní metafory a symboly, odkazující ponejvíce k apokalyptickému Poslednímu soudu (aluze na Zjevení sv. Jana a DANTOVU Božskou komedii). Rostoucí úlohu má v prózách V. Linhartové sám jazyk, nikoli jako prostředník vedoucí k porozumění mimojazykovému světu, nýbrž jako "postava", činitel problematizující sebe sama a tím následně i postihovanou realitu. Tato problematičnost se vyjevuje především v úplných či přibližných homonymech ("nekonečné aleje" - "nekonečné ale je") posouvajících význam slov mimo jakoukoli věcnou souvislost. Podobných vyšinutí se dosahuje stylisticky záměrně nesprávným použitím slovesných vazeb, nespisovných tvarů sloves "se poděju", "nezakreju" v kontextu převažujících výrazů knižních, jakož i tvorbou slovních novotvarů "neje" (opak k je), "tvojnost" (vlastnost odvozená od tvůj) či "bezvášnost" (opak k vlastnosti utvořené od váš) apod. S touto relativizací věcného významu slov souvisí i relativizace pravidel syntaxe, jež byla příznačná už pro předchozí autorčiny knihy. Zde je to např. opakované používání předložkových vazeb, v nichž chybí vázaný předmět: "Své skutky nevztahuji k."; použití záporné souřadné spojky ve spojení s kladným přísudkem: "/.../ je možno nepřejít ani obejít". Toto zacházení s jazykem je dokladem autorčiny skepse k jazykovému (a racionálnímu) uchopení celku světa: jazyk je schopen postihnout jednotlivosti, jejich souhrnem však nelze vysvětlit celek. Proto veškerá snaha jazyka a rozumu nevede k přiblížení se skutečnosti, nýbrž k jejímu tříštění, zatemňování a vzdalování.
Dům daleko je pátou a zároveň poslední autorčinou knihou vydanou v Československu před její emigrací v r. 1968. Nyní Linhartová žije v Paříži a věnuje se především dějinám umění. Zaslouženou pozornost vzbudily její monografické práce Antoni T pies (Londýn 1972, souběžně i New York, Stuttgart, Barcelona), Joseph Sima, ses amis, ses contemporains (Brusel 1974) či ojedinělá literární a výtvarná antologie Dada et Surrealism au Japan (1987). Dále se věnuje i psaní experimentální prózy, nyní však již ve francouzštině: z těchto textů (Twor, 1974; Intervalles, 1977; Portraits carnivores, 1982; aj.) byl do češtiny zatím přeložen pouze Twor (1992, překlad A. FÁROVÁ), založený na podobném principu jako prózy Domu daleko. Autorčina francouzská próza jde za pouhou rezignaci, až ke ztotožnění se slovem. Mezistupněm mezi Domem daleko a francouzskými prózami je Chiméra aneb Řez cibulí (v německém překladu 1970, česky teprve 1993). - Počínaje Domem daleko přiblížila se Linhartová evropské hermetické literatuře, jak ji ve 20. stol. představují autoři skupiny Le Grand Jeu (Vysoká hra) R. DAUMAL a R. GILBERT-LECOMTE a částečně i někteří surrealisté. Opomenout nelze ani blízkost textů LAO-C' či zen-budhistických koánů.
Lit. A. Haman: Experimenty a exhibice, Plamen 1968, č. 12; D. Hodrová: Umění projekce, Orientace 1968, č. 3; Z. Kožmín: Texty pro sebe, Listy 1969, č. 6; M. Suchomel: Co zmohou slova, HD 1969, č. 2; B. Pražan - O. Sus: Proměny kontextu a významotvorného principu v próze V. L., ČLit 1970, č. 1 ; o knize Twor: M. Langerová, NK 1992, č. 41; P. Švanda, LD (Brno) 2. 12. 1992 ; o knize Chiméra neboli Průřez cibulí: M. Langerová: Masky totožnosti, LitN 1993, č. 33; P. Švanda: Chiméra V. L., LD 8. 10. 1993 ; J. Štolba: "Zamisťování" významu, LitN 1994, č. 3 (o knize Ianus tří tváří).
(Fratišek Ryčl, Slovník české prózy, 1994)