Filozofický román o všeovládající ohlupující povrchnosti, díky níž moderní člověk často zapomíná na podstatné hodnoty bytí.
Román se skládá ze sedmi dílů členěných do krátkých kapitol. Rámec příběhů a úvah tvoří scéna u bazénu v pařížském tělocvičném klubu, kam si vypravěč chodívá popovídat s profesorem Avenariem. Právě zde si povšiml starší dámy, jež se s mladým plavčíkem rozloučila půvabným gestem. Tímto gestem byl vypravěč inspirován k vytvoření postavy Agnes, jejíž smutný příběh dominuje v lichých dílech románu (Tvář, Boj, Náhoda, Oslava). Jde o citlivou mladou ženu, která si po smrti svého otce stále více uvědomuje, že se jí hnusí moderní život, jenž se proměnil v tlačenici. Touží po samotě, po prostém bytí "an sich" a sní o tom, že opustí muže i dceru a začne nový život ve Švýcarsku. Její sestra Laura je poněkud povrchnější - ráda své stavy dává najevo pomocí vnějškových, málo obsažných symbolů a gest. Nachází uspokojení ve vztahu k milenci, seladonskému rozhlasovému speakerovi, jehož relace jsou pro Agnesina muže i pro vypravěče typickou ukázkou masmediálního ohlupování. Jen díky autonehodě se Agnes nesplnil její sen o přesídlení do Švýcarska. Druhý díl románu (Nesmrtelnost) je esejistickou revokací vztahu mezi J. W. GOETHEM a Bettinou VON ARNIM, která se v touze po nesmrtelnosti stylizovala do role milenky slavného básníka. Ve čtvrtém dílu (Homo sentimentalis) jsou uvedeny ohlasy R. M. RILKEHO, R. ROLLANDA a P. ELUARDA na Bettininy mystifikace týkající se jejího vztahu ke GOETHOVI; v závěru tohoto dílu se GOETHE setkává s E. HEMINGWAYEM a oba pobaveně sledují posmrtné zkreslování svých životních osudů. Šestý díl (Ciferník) je "nejsmutnějším erotickým příběhem", který ostře kontrastuje s Bettininou hrou na romantické vzývání lásky, neboť v něm jsou s vědoucím odstupem pojmenovány fáze, jimiž prochází většina milostných vztahů, i nevyhnutelnost zapomnění, které absurditu milostných aktů provází.
"Podstatné na románu je právě jen to, co se nedá říci jinak než románem, v každé adaptaci zůstane jen to nepodstatné. Chce-li blázen, který je ještě dnes píše, chránit své romány, musí je napsat tak, aby se nedaly adaptovat, jinými slovy, aby se nedaly vyprávět." V tomto citátu je obsaženo zdůvodnění netradiční románové formy. Ta sice opět vychází z Kunderova pojetí románu jako sedmidílné variace na ústřední téma, avšak od předchozích opusů se Nesmrtelnost přece jen liší - jednak posílením esejistických složek románu, jednak často zdůrazňovanou fiktivností a tvořeností textu. Kundera se zde důsledně drží zásady, že "román se nemá podobat cyklistickému závodu, ale hostině o mnoha chodech". Zmínka o adaptacích odráží Kunderovo rozčarování z filmové podoby Nesnesitelné lehkosti bytí, jež mu zřejmě dodalo chuť znovu experimentovat s možnostmi románové výpovědi a zredukovat narativní složky textu na úkor meditativních. Rozplývavá epická linie o osudu nešťastné Agnes je prokládána úvahami o hektickém životním stylu současného člověka, který bloudí labyrintem masmédii uměle vytvořených obrazů, kde je natolik zabydlen, že často ani nepostrádá svou ztracenou individualitu. Světem již nevládne ideologie, ale imagologie - nejde o to být a popř. usilovat o něco, čemu je přikládán význam, ale skrývat se za nápadnou "image", jejíž působivost spočívá v několika neustále opakovaných gestech a sloganech. Imagologii podléhá i Bettina VON ARNIM svou zběsilou a vypočítavou touhou stát se součástí GOETHOVA životopisu a obětí posmrtně vytvořené "image" je i HEMINGWAY. Díky všudypřítomným žurnalistům připraveným o všem informovat přichází člověk o právo na soukromí. Otupujícímu tlaku imagologického, žurnalistického a reklamního diktátu se důsledně vzpírá jen Agnes, a tedy i vypravěč, v jehož fantazii se zrodila. Situace individuality, která se odmítá smířit s tímto diktátem, není jednoznačně řešitelná - zbývá jen rozpačitý, pateticky pronesený přípitek "na konec starých časů" a "nesmírný a nesrozumitelný stesk".
Ve svém "opusu číslo sedm" Kundera zkoumá nejen "vztah člověka a jeho obrazu", ale rovněž základní rysy evropské kultury, a to ve větší míře než v předchozích románech. Nesmrtelnost je proto možno chápat jako dílo, v němž se protíná dosavadní autorova románová zkušenost s jeho (v posledních letech velmi vlivnou a respektovanou) tvorbou esejistickou, kterou Kundera nepíše česky, ale francouzsky - L'art du roman (Umění románu, 1986) a Les testaments trahis (Zrazené testamenty, 1993). Poslední Kunderův román je výjimečný i tím, že zde vystupuje jen několik naprosto epizodních českých postav a že se jen v minimální míře dotýká nedávných českých dějin. V textu je přítomno několik narážek na český literární kontext - např. na "ženu v množném čísle" (V. NEZVAL) a na "konec starých časů" (V. VANČURA). Vančurovská zmínka se objevuje i v jednom z posledních Kunderových esejů o vztahu světové a národní literatury - zdá se tedy, že poté co Kundera zavrhl svou "školní" práci Umění románu - Cesta Vladislava Vančury za velkou epikou (1960), začíná ho nyní tato rabelaisovská osobnost české literatury opět přitahovat. Hlavní postavou románu Nesmrtelnost je Francouzka německého původu, jeho děj se odehrává ve Francii a ve Švýcarsku, střet klasicismu a romantismu je umístěn do německého kontextu, ve fiktivních scénách zde vystupuje Američan HEMINGWAY, zmiňováni jsou i další významní spisovatelé. Bez nadsázky je tedy tento román možno nazvat nejevropštějším z dosavadního Kunderova díla. Kundera se v Nesmrtelnosti nejvíce přiblížil svým oblíbeným středoevropským romanopiscům, u nichž se fiktivní děje často prolínají s esejistickými úvahami, meditativností a sebereflexivností textu - R. MUSILOVI, H. BROCHOVI, W. GOMBROWICZOVI a T. MANNOVI. Román obsahuje několik rozmluv o procesu psaní románu, o jeho postavách a v textu se objevuje i autointerpretace románu Život je jinde a zmínka o Nesnesitelné lehkosti bytí, čímž je - u Kundery poprvé - vypravěč ztotožněn s autorem. Nesmrtelnost byla nejdříve publikována ve francouzském překladu (L'immortalité, 1990; přel. E. BLOCH), což je definitivní text románu schválený autorem.
Lit. I. Klíma, Přítomnost 1990, č. 3; B.-H. Lévy: Dluh Milanu K., Tvorba 1990, č. 11; R. Baumgart: Kniha ako šampanské, Fragment K 1991, č. 4; H. Kosková, Tvar 1991, č. 11; L. Martínek: Majitel klíčů, Střední Evropa 1991/92, č. 19; M. Reich-Ranicki: Netvor, Fragment K 1991, č. 4; S. Richterová: Otázka Boha ve světě bez Boha, LitN 1991, č. 13 (příl. LidN 28. 3. 1991); S. Roth: M. K. a kritika, Proměny 1991, č. 1; J. Blažke, HanNov (Olomouc) 29. 7. 1993; J. Gabriel: Kunderova meditace o lidské existenci, ČMSZN 4. 8. 1993; C. Garboli: K. versus K., LitN 1993, č. 38; J. Hájková: Kunderova světovost v Čechách, Telegraf 11. 9. 1993; A. Halada: Nesmrtelný román?, MS 1993, č. 35; A. Haman, LitN 1993, č. 34; A. Heller: O Nesmrtelnosti. Excerpta z Leibnitzovy korespondence s K., Lettre internationale 1993, č. 10; P. Janoušek: Toto je recenze na Kunderovu Nesmrtelnost, Tvar 1993, č. 33/34; J. Jůzl: Opus č. 7, Labyrint 1993, č. 9/10; A. Knapp: "Nesmrtelnost" v očích francouzské a německé literární kritiky, Labyrint 1993, č. 9/10; P. Kosatík: Co dělat, když bije půlnoc, MF Dnes 19. 7. 1993; Z. Kožmín: Román o ztracené nesmrtelnosti, Rt 20. 7. 1993; J. Kratochvil: Téma s variacemi, LitN 1993, č. 38; K. Křepelka: Příliš smrtelná Nesmrtelnost, Proglas 1993, č. 9/10; V. Kudělka: Tajemství velkého romanopisce, SvS 23. 7. 1993; M. Kundera: Poznámka autora, in M. K.: Nesmrtelnost, Brno 1993; J. Lukeš: Elegie nad smyslem lidského bytí, LidN 15. 7. 1993; P. Mandys: Nesmrtelnost lyrického esejisty, ČD 3. 8. 1993; J. Peňás: Nesmrtelný leviathan, LD 25. 8. 1993; J. Sekera: Román stesku a marnivosti, Haló noviny 26. 11. 1993; P. Sollers: Ďábel vede bál, in M. K.: Nesmrtelnost, Brno 1993; I. Šabovičová: Kunderovo druhé vážení lidského bytí, Práce 30. 9. 1993; J. Štolba: Vytratit se ze světa, LitN 1993, č. 34; J. Trávníček: Román - umění pomalé erotiky, Tvar 1993, č. 41/42; K. Chvatík: Hledání ztraceného gesta, in Svět románů M. K., Brno 1994; J. Kratochvil: Nesmrtelný chlapec, LitN 1994, č. 11; o Zrazených testamentech: P. Lepape: Spisovatel a jeho hrobaři, LitN 1994, č. 14; A. Rinaldi: Na sběru kořenovin, tamtéž ; M. Špirit: Podivný život Nesmrtelnosti, KSb 1994, č. 2.
(Martin Pilař, Slovník české prózy, 1994)