Románová analýza "lyrického" postoje k životu, politice a umění, odhalující rozpory levých avantgard.
Román je rozvržen do sedmi dílů opatřených názvy, ty se pak dále člení na krátké číslované kapitoly. S výjimkou hlavní postavy básníka Jaromila je většina postav bezejmenných (matka, inženýr, malíř, zrzka, školníkův syn, čtyřicátník apod.). Román začíná popisem okolností Jaromilova narození a jeho útlého dětství, v němž k velké radosti poněkud zakomplexované maminky chlapec brzy projevuje neobyčejnou senzibilitu a umělecké sklony. Stále více se vzdaluje matčinu světu, omezenému maloměšťáckými měřítky hodnot, avšak ani na chvíli nepřestává být projekcí jejích apollinských ideálů, jež byly zklamány vynuceným manželstvím. Pod vedením malíře obdivujícího surrealismus Jaromil rozvíjí své výtvarné sklony, ale především básnické nadání. Stále bolestněji pociťuje absenci otce, který zemřel během války. Touží překonat své pubertální zmatky, překročit hranice zženštilého narcisismu a dokázat světu svou mužnost, o níž se fyzicky ubezpečuje v hystericky vypjatém sexuálním vztahu k nehezké zrzce. Avšak společensky se vymaňuje z matčina světa teprve příklonem ke komunistickému hnutí. Jeho "lyrická" povaha ho vede k bezvýhradnému ztotožnění s revoluční ortodoxií; bez jakékoliv výčitky svědomí se proměňuje v propagandistického veršotepce a nakonec i špicla a udavače, který způsobí uvěznění nevinného zrzčina bratra i jí samotné. Příběh Jaromilova hledání vlastní mužské identity se prolíná s útržky životopisů významných lyriků (A. RIMBAUD, J. KEATS, G. G. BYRON, M. J. LERMONTOV, J. WOLKER, J. ORTEN aj.), kteří shodou okolností rovněž většinou pocházeli z rodin, v nichž dominující úlohu sehrávala matka. Jakýmsi paralelním příběhem Jaromilova alter ega jsou pasáže o Xaverovi, odehrávající se pouze v jeho fantazii, ve kterých se rozpačitě klíčící osobnost básníka proměňuje v eroticky úspěšného, sebevědomého supermana. Neúprosná realita Jaromilovi nedopřála uskutečnění jeho romantické představy o smrti v plamenech, umírá na zápal plic v matčině náručí, aniž překoná narcisistické zahledění do vlastního ideálního obrazu.
V rozhovoru s A. J. LIEHMEM naráží Kundera na termín "lyrický věk", který několikrát použil již v Žertu, a vysvětluje ho takto: "To je ten věk mladosti, kdy je člověk ještě sám sobě záhadou, a proto se zcela vyčerpává tím, že se zabývá sám sebou. Druzí jsou pro něho zrcadla, v nichž hledá vlastní význam a cenu." Z tohoto hlediska Kundera koncipuje svého Jaromila, jemuž se ve zmíněných zrcadlech nepodaří nalézt skutečnou tvář, ztrácí se v jejich bludišti a tragicky přitom zasahuje do života nevinných (platí pro něj "slovo o skutečnosti, ne skutečnost" - S. RICHTEROVÁ). Za příčinu však nelze jednoznačně označit pouze politický režim či revoluční atmosféru, neboť ty jenom otevřely cestu k uplatnění těch možností lidské existence, jež za jiných okolností zůstávají skryty. Příběhem talentovaného Jaromila zpochybňuje Kundera některé mýty, jež i na sklonku 20. stol. bývají považovány za nedotknutelné: mýtus revoluce, mládí, mateřství a poezie. Ačkoliv lze k jednání hrdiny, který vystupuje zároveň jako nadějný umělec a bezcharakterní špicl, nalézt řadu paralel v evropské kulturní historii, je Kunderova demystifikace lyrického životního způsobu dosud velmi dráždivá. Podstatu Jaromilova morálního selhání lze spatřovat v tom, že se nespokojil s úspěchy v básnictví, ale pokusil se vyniknout i v politice, tedy v oblasti, kde platí jiné zákonitosti než totální podlehnutí kouzlu nahodilých spojitostí. Jak je ostatně pro Kunderu příznačné, neustále se vnucující otázka, co vlastně odlišuje malé od velkého, tragické od směšného, není autoritativně zodpovězena. - Relativizaci a parodizaci vážného lidského jednání odpovídá forma románu. Vševědoucí vypravěč s ironickým odstupem aranžuje příběh Jaromilova dospívání hned do stylu realistických životopisů slavných osobností, hned do snově přízračných poloh surrealistické prózy, aby hrdinu vzápětí nechal projít obdobím jednoznačné politické plakátovosti a o kus dále romanticky trýznivými úvahami o sebevraždě. Lyrikův vývoj je ozvláštňován porušováním chronologie a prolínáním rozmanitých časových rovin. V předposlední části se např. setkáváme se zrzkou po návratu z vězení, tedy již v době po lyrikově směšnotragické smrti. Nadčasovost Jaromilových životních omylů je podtrhována především odbočkami do básnických životopisů. Ačkoliv se na rozdíl od Žertu a Knihy smíchu a zapomnění v tomto románu Kundera otevřeně nezabývá hudbou, je text velmi pečlivě komponován jako sedmidílná skladba ctící zákony sonátové formy. K jedinému životopisnému tématu se přidružuje několik paralelních významových linií. Navzdory jednotícímu vypravěčskému pohledu je tak dosaženo víceré možné interpretace hlavní postavy, podobně jako tomu bylo v Žertu. Román byl dopsán v Čechách v r. 1970, snad již s vědomím, že nebude moci být doma publikován. V interview pro list Le Monde Kundera přiznal, že ohled na překladatele ho vedl k tomu, aby pročistil svůj jazyk a vysvlékl slova do jejich nejzákladnějšího významu, což samozřejmě platí i o následujících románech.
Českému čtenáři, vnímajícímu Kunderův román na pozadí vlastních kulturních dějin, se vybaví při četbě příklady morálních proher známých osobností (např. K. SABINY), zvláště pak mnoha básníků, kteří podlehli "lyrickému věku" po politických převratech r. 1948 a 1968. Beletristická žeň, jež by odrážela tyto kapitoly kulturního života na filozofické úrovni srovnatelné s Kunderou, je velmi chudá. Z klasických autorů nabízí nejednoznačný portrét mladého umělce románové torzo K. ČAPKA Život a dílo skladatele Foltýna (1939). Pokud jde o bourání mýtů, je možno připomenout ŠKVORECKÉHO Zbabělce nebo HRABALOVY Ostře sledované vlaky, v nichž je od dobových politických konvencí oproštěný pohled na určité historické období rovněž ukryt v příběhu sexuálního dospívání mladého muže. Působivý a obecně platný obraz špiclovství ve střední Evropě zmítané neustálými politickými šarvátkami vytvořil také V. KÖRNER (Život za podpis, 1989). Život je jinde je prvním z Kunderových románů, který vyšel nejdříve ve francouzském překladu (La vie est ailleurs, 1973, přel. F. KÉREL; definitivní verze 1985). Již před Kunderovým vystěhováním do Francie v r. 1975 byla jeho tvorba považována francouzskou kritikou za důležitou součást tamního literárního života.
Lit. M. Nadeau, Le Quinzaine Littéraire 1973, Dec. 1-15 (č. 25); N. Ascherson: People in a Trap, The New York Review of Books 8. 8. 1974; -m. b.-, Proměny 1974, č. 4; H. Rak (= A. Haman): Hledání vlastního života, Praha 1975xx; S. Maloff, The New York Times Book Review 6. 9. 1976; C. Roy in M. K.: Život je jinde, Toronto 1979; J. Vohryzek: Umění románu jako umění možného, KSb 1984, č. 1xx; H. Kosková: Antilyrismus jako esence ironie, in Hledání ztracené generace, Toronto 1987; K. Hvížďala: Český román 1975-1980, Tvar 1990, č. 3; A. J. Liehm in Generace, Praha 1990; S. Richterová: Tři romány M. K., in Slova a ticho, Praha 1991; K. Chvatík: Lyrický věk, in Svět románů M. K., Brno 1994.
(Martin Pilař, Slovník české prózy, 1994)