Společenský román z Československa 50. a 60. let o samopohybu absurdity a jejím ničivém vlivu na lidské osudy.
Román má sedm různě rozsáhlých a nepojmenovaných částí a ty se dále člení na nestejný počet číslovaných kapitol. - "Miloval jsem život a pro jeho krásu šel jsem do pole. Miloval jsem vás, lidé, a byl jsem šťasten, když jste mou lásku opětovali, a trpěl jsem, když jste mi nerozuměli ...", předčítal Pavel Zemánek z FUČÍKOVY Reportáže psané na oprátce, když fakultní stranické shromáždění několik měsíců po únoru 1948 hodnotilo jiné věty, které napsal student Ludvík Jahn své přítelkyni Markétě na stranické školení: "Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí! Ať žije Trockij!" - Tuto scénu si Ludvík vybavuje 15 let poté, co fakultní tribunál rozhodl o jeho vyloučení z KSČ i ze studií a nepřímo také o několikaletém pobytu u PTP. Vybavuje si ji ve chvíli, kdy proti němu sedí v lastexových kalhotkách Helena, Zemánkova žena, která netuší, že není objektem Ludvíkovy milenecké touhy, nýbrž nástrojem jeho "odložené" pomsty na hlavním aktérovi Ludvíkova vyobcování. Osud však chce, aby se i tento žert svému strůjci vymkl z rukou: Zemánek už není ortodoxním stalinistou, stal se nadšeným reformátorem, a nadto je mu Helena zcela lhostejná. Místo symbolické pomsty je tak rozehrán další žert, který jen podtrhuje trapnost žertu předešlého: když Ludvík Heleně sdělí, že ji nemiluje, rozhodne se Helena předstírat sebevraždu. Protože však omylem spolyká místo alnagonů tubu laxativ, končí její demonstrace průjmem. Je to pointa o to trapnější a křiklavější, o co tišší byla sebevražda fanatického komunisty Alexeje, který se (poté, co dostal vyrozumění o vyloučení z KSČ) ocitl u černých baronů.
Už tato osa románu, prozrazující jeho rozpětí mezi tragédií a drsnou fraškou, ukazuje, že text je významově mnohovrstevnatý, že jednotlivé motivy, témata i postavy v něm hrají výrazně polysémantické role. Jejich vzájemné zrcadlení, analogizování a paradoxní konfrontování románovou výpověď neustále proměňuje a zvýznamňuje, aby se v konečném důsledku jednoznačnému uchopení vymykala. Žert je románem velkého tematického rozsahu: na jedné straně zachycuje a analyzuje soukromí postav, na straně druhé je románem společenským a politickým, který nemilosrdně reflektuje období stalinských 50. let, stejně jako stav společnosti první poloviny 60. let, kdy se někdejší velkolepé sny jeví už jen jako směšnotragická utopie. Privátní a společenská rovina se neustále vzájemně prolínají, jejich původní přirozená protikladnost je často radikálně zrušena (soukromá pohlednice se stává veřejnou záležitostí). Zároveň je Žert románem filozofickým. Je to výpověď o odcizených mechanismech a ritech, v nichž jedinec ztrácí svou identitu spolu se schopností vzájemné komunikace. Je to román "krize jazyka" (K. CHVATÍK), román o světě, kde masky nahrazují tváře, kde se člověk stává funkcí, nahraditelnou jednotkou v systému. Pokusí-li se někdo ze systému vymanit a chce-li být sám tvůrcem hry, je odsouzen k nezdaru: jeho čin se osamostatní, žije svůj vlastní život, a ostatní už zatím hrají jinou hru. Hledání skrytého smyslu dějin (analogicky i hledání skrytého smyslu jednotlivých příběhů) ústí ve skepsi, jež autora přivádí až k provokativnímu pojetí dějin jako jednoho velkolepého žertu. - S významovou mnohovrstevností textu koresponduje rafinovaná kompozice. Román má čtyři vypravěče: vedle ústředního hrdiny Ludvíka jsou to postavy, které k němu mají blízký vztah, ale zároveň jsou vůči němu i v určité opozici - Helena, naivní, pokrytecká i nebezpečně dogmatická rozhlasová redaktorka, Jaroslav, Ludvíkův dávný přítel z dětství, žijící v uzavřeném světě folklóru, a Kostka, světec, kterého kdysi Ludvík zachránil před vyhozením z fakulty a který kolem sebe šíří křesťanské dobro a odpuštění. Tyto odlišné názorové typy Ludvíkovo vyprávění doplňují, korigují i zpochybňují. Prezentují však i své vlastní příběhy, do nichž naopak zasahuje - ať přímo, nebo nepřímo, jako katalyzátor, či vykonavatel destrukce jejich osobních mýtů - Ludvík. Každý z vypravěčů je přesně odstíněn specifickým způsobem prezentace reality: jedním pólem je racionální přístup Ludvíkův, druhým vyprávění koncipované jako proud vědomí plný citových výronů a otřepaných frází (Helena). Významné místo v románu zaujímá úvahová složka, které vévodí Jaroslavovy reflexe o folklórní hudbě (dokonce s notovými ukázkami) a výklad lidové slavnosti Jízdy králů. Hudba však v Žertu není redukována na pouhý objekt estetických úvah a sporů o její funkci ve společnosti, autor ji chápe jako jednu z mála hodnot tohoto nebohého světa. Hudebních postupů je využito i v románovém tvaru: reminiscenční prolínání různých časů i míst dění, střídání vypravěčů, epických úseků s reflexívními, občasný záblesk lyrického jasu až surreálné obraznosti, proměnlivé tempo i stylistická "orchestrace" jsou niterným rytmem polyfonie příběhu. Hudebnost je tak vyvažující protiváhou Kunderovy nesmlouvavé racionality a ironie. - Hudba představuje Kunderovi stálou a významnou inspiraci. Ovšem motivů, k nimž se Kundera vrací i v dalších románech, a to nejednou jako k motivům centrálním, je v Žertu více: např. odmítnutí lyrického věku (a to i vlastního, viz zde fučíkovský motiv ve světle Kunderovy vlastní básnické tvorby), motivy smíchu, zapomnění, nedostupných dopisů, neodčinitelných skutků atd.
Svou filozofií lásky předznamenávají románovou etapu v Kunderově tvorbě už Směšné lásky. Nemalý vliv na autorovu románovou volbu mělo i teoretizující reflektování problémů epiky v eseji o V. VANČUROVI Umění románu (1960), přestože se jeho autor od něho po více než 20 letech distancoval knihou se stejným názvem (L art du roman, Paříž 1986). Kunderova románová prvotina se objevila na domácí literární scéně v době pozvolného politického tání a kritického literárního přehodnocování "budovatelské" reality 50. let. Na pořad dne se tak dostávala do té doby tabuizovaná témata (politické procesy, lágry, PTP, atd.). Někteří autoři - a Kundera mezi ně patří - při této příležitosti podnikali kritickou reflexi vlastních politických i tvůrčích postojů. Kritika (alespoň její ideologizující část) Kunderův román nepřijala bez výhrad, ale většinou rozpoznala jeho mimořádné kvality. Pokud jej akceptovala, pak jej srovnávala s VACULÍKOVOU Sekyrou. Oba romány překonaly časovost konkrétních historických témat a vtiskly jim obecnou platnost. Žert také Kunderovi získal světové jméno (L. ARAGON doprovodil francouzské vydání slovy, že jde o "jeden z největších románů století"). - Kunderova tvorba se hlásí k evropské racionalistické tradici a ke klasikům románového žánru (F. RABELAIS, D. DIDEROT, VOLTAIRE), nesporná je rovněž inspirace francouzskými existencialisty J. P. SARTREM a A. CAMUSEM. Kunderovo místo je však především v kontextu středoevropského filozofického románu, ve společnosti R. MUSILA, T. MANNA, H. BROCHA a F. KAFKY. - Žert v roce 1968 zfilmoval režisér J. JIREŠ.
Lit. M. Blahynka: M. K. prozaik, Plamen 1967, č. 1; F. Buriánek: Kunderův vážný Žert, Impuls 1967, č. 6; Z. Frýbort: Kritický metr na metr knih, Orientace 1967, č. 3; I. Klíma: Žert a Sekyra, Orientace 1967, č. 1; J. Brabec: Cesty k svébytnosti české prózy, Orientace 1968, č. 4; M. Jungmann: Dva romány z doby přechodu, in Obléhání Tróje, Praha 1969; J. Opelík: Kunderovo "hoře z rozumu", in Nenáviděné řemeslo, Praha 1969; J. Hájek: Eug ne Rastignac naší doby, in Konfrontace, Praha 1972; L. Doležel: "Narrative Symposium" in M. K. s The Joke, in Narrative Modes in Czech Literature, Toronto 1973; P. Roth: Imagining the Erotic, Three Introductions: M. K., in Reading Myself and Others, New York 1975; D. Lodge: M. K., and the Idea of the Author in Modern Criticism, Critical Quarterly 1984, vol. 26, č. 1-2; H. Kosková: Zrod Kunderovy estetiky románu, in Hledání ztracené generace, Toronto 1987; M. Mravcová: Kunderov Žert, SP 1990, č. 6; M. Pohorský: Žert na začátku jedné epiky, in Zlomky analýzy, Praha 1990; Z. Kožmín: Román lidské existence, in M. K.: Žert, Brno 1991; J. Lopatka: Literatura speciálních funkcí, in Předpoklady tvorby, Praha 1991; S. Richterová: Tři romány M. K., in Slova a ticho, Praha 1991; V. Černý: Dva romány téměř veliké, in Tvorba a osobnost I, Praha 1992; A. Kopřiva: O Kunderově Ironii a Žertu, ČLit 1992, č. 6; J. Kratochvil: Kunderovské resumé, ČLit 1992, č. 4; M. Mravcová in Kol.: Česká literatura 1945-1970, Praha 1992; M. Suchomel: Čas románu, in Literatura z času krize, Brno 1992.
(Jan Schneider, Slovník české prózy, 1994)