Historický román inspirovaný středověkou legendou o bratru Palečkovi, šašku krále Jiřího z Poděbrad.
Každý ze dvou dílů románu je opatřen obsáhlým podtitulem v duchu starých rukopisů a tisků. Palečkův úsměv o 28 nestejně dlouhých číslovaných kapitolách vypráví "Podivuhodné příběhy rytíře Jana Palečka v Čechách, Němcích i ve Vlaších od narození v den bitvy u Domažlic až po vstoupení do služeb pana Jiříka z Poděbrad", Palečkův pláč s 32 kapitolami sleduje titulního hrdinu "až do chvíle, kdy Jiří z Poděbrad, král Čechů, navždy opustil svou vlast". Paleček je obdařen některými pohádkovými vlastnostmi: má každé oko jiné barvy, pravé modré a levé hnědé, ovládá svou vůlí chování ptáků a pohledem dokáže lidi přimět, aby dělali, co si přeje. Den jeho narození (14. srpna 1431) v západočeské tvrzi Stráž je i dnem bitvy s křižáky, v níž ztratí otce. Zamiluje si Blanku Bořeckou z Vrbic, ta je však nucena provdat se za Bohuslava z Ryžmberka, a Paleček odchází na cesty, kde jej provází bývalý táborský voják Matěj Bradýř. V Pasově, v Alpách, v Tridentu, Padově i Benátkách Paleček pomáhá dobrým a trestá zlé a stává se proslulým svými šprýmovnými kousky. Po návratu do Čech žije s Blankou jako muž s ženou. Když Blanka zemře při porodu, zoufalý Jan vstupuje do Jiříkových služeb. Spíše než šaškem je pro něj přítelem a vtěleným svědomím: nebojí se vyslovit nahlas i královy vnitřní pochyby. Vychovává královy děti a odmítá polodětskou lásku Jiříkovy dcery Zdeny, zúčastňuje se neúspěšného poselství k papeži Piovi II., ve Francii vyvrací pomluvy o tom, že Jiří dal otrávit Ladislava Pohrobka. V tísnivém ovzduší posledních let před královou smrtí (1471) je pro Jiřího oporou i útěchou.
Autor vychází - zvláště v prvním dílu - z kompozičního modelu pikareskního románu: sleduje v navzájem jen volně spojených epizodách šibalské, enšpíglovské kousky hrdiny putujícího světem; fabulace se přitom řídí především potřebou anekdoticky pointovat jednotlivé kapitoly. S tím, jak se Paleček dostává do královy blízkosti, přebírá však iniciativu v organizaci dějových složek vnitřní logika jeho charakteru, který Kubka formoval s ohledem na aktuální problémy své vlastní doby. Paleček je nejen pikaro, ale také postava ztělesňující v sobě rozpornost lidského postavení v dějinách. V jeho smýšlení se střetá touha po míru a toleranci s vědomím, že pravda a spravedlnost si někdy žádají i ozbrojeného boje. Je přitahován stejně italskou humanistickou vzdělaností jako husitským snem o vládě božího zákona. Do ciziny odchází mimo jiné i proto, že nerozumí svým krajanům a jejich vzájemným třenicím. Ale po boku Jiřího z Poděbrad promlouvá stále častěji táborskou řečí Matěje Bradýře, z níž mizí pochopení pro papežskou svrchovanost a stavovská privilegia. Stojí na křižovatce dvojího chápání života, podobně jako na ní stál autor, vyrostlý v liberalistickém ovzduší první republiky, ale usilovně se pokoušející pod tlakem doby porozumět asketickým a utopickým tendencím v komunistickém kulturním programu. ("Zase se zdrží na měsíce a léta učení na školách a univerzí nebude pracovat. Zase se uzavřeme do sebe jako hlemýžď do ulity a nevpustíme vanutí cizího vzduchu přes naše hory. A budeme se bít se všemi a proti všem jménem Páně v pevné víře, že konečně zvítězíme...") - Román je vyprávěn ve 3. osobě, ale některé kapitoly mají podobu dopisů (vzájemná korespondence Jana a Blanky v době Palečkových studií v Prachaticích, Palečkovy dopisy kanovníku Nicollovi Malvezzimu z Padovy, Malvezziho listy modenskému lékaři Antoniu d Atellano). Archaizačních prvků je v textu využito velmi střídmě, a to spíše v rovině syntaktické (např. oslovovací formule v dopisech) než lexikální.
Tvorba FRANTIŠKA KUBKY (4. 3. 1894 v Praze - 7. 1. 1969 v Praze) má své kořeny v literárním novoklasicismu. Ten sice českou literaturu zasáhl nejvýrazněji v letech před 1. světovou válkou, ale Kubka neopouštěl jeho základní principy - zejména stylovou kázeň a snahu o vybroušený tvar - ani později. Proto mu také nejlépe vyhovovala krystalická forma novely. V novelistických souborech se nejdříve opíral o své zážitky z válečných front a o znalosti exotického Dálného východu (Fu, 1924; Sedmero zastavení, 1931). Za nacistické okupace se přiklonil k historickým látkám a využil své schopnosti navodit rozdílnou jazykovou stylizací atmosféru navzájem odlehlých zemí a kulturních epoch (Skytský jezdec, 1941; Pražské nokturno, 1943; Karlštejnské vigilie, 1944). - Palečkův úsměv a pláč se dobou vzniku i celkovým laděním přimyká právě k souborům historických novel; v zárodečné podobě bylo také sedm kapitol románu otištěno již v Pražském nokturnu. Předlohou románu byla anonymní Historie o bratru Janu Palečkovi, rozvíjející ve své zapsané podobě (z poloviny 16. stol.) starší ústní vyprávění a nově vydaná 1904 s historickým výkladem J. HERBENA. Fakt, že Kubka z vyprávění nevyloučil pověsťové prvky, odlišuje dílo od románů v přísném slova smyslu historických a sbližuje je např. s HEŘMÁNKOVÝM zpracováním jihočeských pověstí o Jakubu Krčínovi v románě O nesmrtelném regentovi (1949) a do jisté míry i s WEILOVOU anti-legendou Makanna, otec divů. O podobné sladění mýtu a skutečnosti se Kubka pokusil - ale s mnohem menším zdarem - ještě v dilogii o hanáckém králi Ječmínkovi (Říkali mu Ječmínek, 1957; Ječmínkův návrat, 1958). Také jeho další poválečné prózy již nedosahují úrovně děl ze 40. let, ať již mají podobu novelistickou (Malé povídky pro Mr. Trumana, 1951) nebo románovou (rozsáhlý cyklus Veliké století, 1950-56). Palečkova postava zůstává životná především díky své vnitřní složitosti a snaze najít cestu mezi krajnostmi znesvářených dogmat. Naproti tomu hrdinové dalších Kubkových próz většinou takovou plastičnost postrádají, jsou spíše ilustrativním ztělesněním společensko-historických tendencí.
Lit. V. Černý, KM 1941, č. 9/10 (o Skytském jezdci); V. Růt: K dílu F. K., NŽ 1954, č. 3; J. Mourková: Nad dílem F. K., Květen 1956/57, č. 8; M. Blahynka: F. K. a jeho Paleček, in F. K.: Palečkův úsměv a pláč, Praha 1972; J. Mourková in F. K.: Palečkův úsměv a pláč, Praha 1986.
(Blahoslav Dokoupil, Slovník české prózy, 1994)