"Černý" román s parodickými prvky o oběti sexuálně zvrhlého vyděrače na politickém pozadí poúnorové doby.
Útlý román, členěný do 20 kapitol (Hlava I-XIX a jedno Intermezzo), je uveden motivem z PUŠKINA a ironickým Poznamenáním o poměru skutečnosti a fikce v knize. Děj se odehrává v Československu na přelomu 40. a 50. let. Hrdina, bývalý student Zderad, je pro svůj buržoazní původ nucen živit sebe i rodinu jako zpěvák v pohřebním kvartetu. Záhy zjistí, že je sledován mužem středního věku, který jej začne vydírat. Zderad totiž kdysi napsal v homérské řečtině posměšnou báseň na Stalina, jejíž fotokopii muž vlastní. Vyděšený Zderad se nechává pod pohrůžkou udání sexuálně zneužívat, nicméně přijímá za to i odměny. Strach, výčitky a zhnusení z vlastní prostituce se mísí v hrdinově duši s přáním osvobodit se z potupného postavení. Při pátrání po zvrhlíkově totožnosti odkrývá Zderad kromě jeho jména a profese - jde o docenta Julia Skomelného, který učí na vysoké škole - i jeho minulost: tento nedostudovaný kněz, nyní aktivní marxista s vlivnými stranickými a policejními styky, má zřejmě na svědomí další oběti obojího pohlaví, z nichž některé zmizely beze stopy a jiné dohnal k sebevraždě. S partou svých romských přátel se Zderad vloupá do Skomelného přepychové vily a pokusí se zde nalézt originál inkriminované básně, leč marně. Vydírání se stupňuje za pomoci podvržené fotomontáže, když má být ale do věci zatažena Zderadova žena Sylva, Zderad se s ní smluví a v opuštěné hrobce se Skomelného zbaví. Potom s pomocí Romů celá rodina emigruje.
Zderadův příběh podává vypravěč jako svou smyšlenku, aktualizace a narážky na pozdější historické události zřetelně odlišují čas příběhu od času vyprávění. Hlavní postava je citlivý intelektuál s klasickým středoškolským vzděláním. Jeho jazykové znalosti a literární a skladatelské schopnosti jsou až v paradoxním protikladu ke zbabělému poklesnutí. Ovšem inteligence a smysl pro vzácné umělecké předměty - jak se ukáže při vloupání ve vile - provázejí i zvrhlého Skomelného. Vnitřně kontrastní charakteristiky postav se schematicky typizovanými a výlučnými vlastnostmi představitelů své sociální skupiny dodávají hrdinům groteskní zabarvení. Napínavě stavěný příběh je traktován s nadhledem, jakoby s radostí z vyprávění. Jeho občasné přerušování metatextovými poznámkami, různojazyčnými verši, historickými vysvětlivkami, muzikologickými a literárněkritickými glosami, lingvistickými komentáři a překlady (postavy např. mluví cikánsky nebo zpívají latinsky) nebo oslovováním čtenáře se stává spolu s prvky černého humoru součástí originálního způsobu autorovy výpovědi. Tomu napomáhají i takové prostředky jako jazyková komika (parafráze jazykových klišé, parodické užití odborných názvů), kontrastní kombinace hovorových a knižních, poetických a vulgárních výrazů, resp. protikladných jazykových stylů, asociativní narážky na dobové idoly aj. Jako celek je román metaforou, postihující ve své tragikomičnosti podstatné rysy stalinské epochy, kdy se jedinec stával hříčkou těžko pochopitelných, často až iracionálních sil.
JAN KŘESADLO je pseudonym prozaika a básníka Václava Pinkavy (nar. 9. 12. 1926 v Praze); svou totožnost autor dlouho tajil. Od r. 1968 žije Křesadlo v Anglii. Mrchopěvci jsou jeho první vydanou knihou. V torontském nakladatelství manželů ŠKVORECKÝCH vydal i román Fuga trium (1988), v němž se prolínají tři příběhy psanců ve smyšlených zemích s různými evropskými a asijskými reáliemi, a bizarní román Vara Guru (1989), v londýnském nakladatelství Rozmluvy mu vyšla sbírka básní Sedmihlásek (1988). V Československu vyšel souběžně s reedicemi i soubor povídek s tématem sexuálních deviací Slepá bohyně (1991) a pak v r. 1992 v rychlém sledu romány Zámecký pán aneb Antikuro, ironicky polemizující s FISCHLOVÝM Kuropěním, Zuzana a dva starci, "poloautomatický" text spojující dějovou mozaiku s autorskými antiiluzívními vstupy, a Girgal, antiutopie s prvky sci-fi. Knize Obětina (1994) dal Křesadlo podtitul Románový triptych a pokusil se v ní o složité a hravé metaliterární propojení několika vypravěčských a stylových rovin. Dvacet snů (1992) obsahuje Křesadlovy komentované sny, starší verše vyšly ve sbírce Vertikální spílání (1993).
Námětem i způsobem podání se Mrchopěvci řadí k románům, v nichž se detektivní a pornografické prvky prolínají s humorem, satirou a parodií. Některými rysy se tak blíží prózám J. ŠKVORECKÉHO, M. KUNDERY, P. KOHOUTA (Katyně). Užití motivů pervertované erotiky knihu spojuje s tradicí, na jejímž počátku stojí markýz DE SADE a k níž patří i L. KLÍMA; groteskním pojetím erotických motivů román připomíná i díla K. VONNEGUTA (Snídaně šampiónů) nebo A. P. DE MANDIARGUES (Černé muzeum, Nestydatá brána). Záliba v bizarnosti, tajemnosti a využití prvků černého románu sbližuje Křesadla se surrealisty, hrůzostrašnou atmosféru autor ovšem evokuje s nadsázkou, jež připomíná novely M. HARNÍČKA Maso nebo V. ZYKMUNDA Sjezd abiturientů (1992).
Lit. I. Ř. (= I. Řezníček), Svědectví 1986, č. 77; J. Blažke: Dvojrecenze o Křesadle, Kurýr 1990, č. 40; Z. Fišer: Parodie na román, MorN 15. 11. 1990 (o knize Fuga trium); V. Novotný: Literární rehabilitace, MF Dnes 1. 3. 1991; J. Schneider: Dvakrát padesátá léta, LitN 1991, č. 9 (příl. LidN 28. 2. 1991) + Nejlépe je v blázinci, Tvar 1991, č. 11 (o románu Fuga trium) + Téma: sexuální deviace, Tvar 1991, č. 13 (o Slepé bohyni); J. Peňás: Křesadlův princip slasti, Prostor 29. 10. 1992 (o Zámeckém pánu); Žít je v podstatě slastné, MF Dnes 11. 7. 1992 (rozhovor); T. Kafka: "1984" po čtyřiceti letech, LitN 1994, č. 2 (o Girgalu).
(Zbyněk Fišer, Slovník české prózy, 1994)