Baladická próza o vyhlazení Lidic, komponovaná jako složitá hudební skladba.
Próza je zarámována Vstupem a Epilogem a skládá se ze sedmi vět a šesti intermezz, jejichž názvy vyjadřují základní situaci každé z uvedených částí (Elitní četa z Halle an der Saale, Nejmladší z lidických mužů, Vzkříšení omdlelého apod.). Za epilog připojil Křelina ještě Rozloučení, v němž shrnuje genezi díla. Děj se odvíjí v Lidicích v průběhu nočních a ranních hodin dne 10. června 1942. Protagonistou je třiasedmdesátiletý farář Josef Štemberka, jeho protihráčem potom smyšlená figura bezejmenného německého důstojníka, částečně přístupného farářovým prosbám o záchranu lidických farníků. Na důstojníkovo svědomí působí Štemberkův duchovní stav a stáří, shodné s věkem jeho vlastní matky. Proto pod pečetí zpovědního tajemství sdělí faráři cíl celé akce: zastřelení všech mužů od patnácti let, odvezení žen a dětí do koncentračních táborů a srovnání vesnice se zemí. Kněz je v noci přiveden do kostela, kde má údajně určit cenné předměty k odvozu, a tam mu důstojník jako jedinému z lidických mužů, nabízí milost. Štemberka vyhošťovací listinu odmítá. Z kostela jej odvádějí ve chvíli, kdy je - jako signál k likvidaci Lidic - zapálen. Cestou u něj hledá útočiště jeho chráněnka, čtyřletá Hanička. Němci ji odeženou ke skupině žen a dětí. Od té se naopak odděluje ještě ne patnáctiletý Josef Hroník a sám se přidává k mužům eskortovaným do sklepa Horákova statku. Tam je uvržen i kněz, který naznačuje uvězněným jejich situaci. Ráno popravčí salvy dovršují tragédii. Osudné chvíle duchovního se prolínají - většinou v intermezzech - s výjevy ve skupině nacistů: se sporem mezi komisařem Schultzem a velitelem likvidace Obersturmbannführerem Geschkem, s řáděním sadistického šoféra Wolfa, rdousícího lidické husy, a nakonec s pražskou slavností německých "čestných matek", jejichž náruč má být odměnou lidickému komandu.
Smysl žalmicky laděného textu, skladbou připomínajícího oratorium, netkví ve faktickém obrazu lidických událostí, ale v hlubší významové rovině. Jeho nejvlastnějším tématem je zápas dobra se zlem. Zatímco lidický farář s pokorou dobrovolně podstupuje nejvyšší oběť, "křest krve", záblesky lidskosti německého důstojníka odplavuje slepá podřízenost zrůdnému rozkazu. Podobenství "o mocnostech temnot a světle lásky", o protikladech zvlčilosti a víry není přitom pojato schematicky. Postavy Němců autor jemně nuancuje. Rekonstrukce jejich jednání postihuje nejen rozkladný vliv fašismu a následné stupňování brutality esesmanů, ale také pocity viny, zatěžující jako břímě duše některých z nich. Próza je budována jako mnohohlas stylově a žánrově různorodých segmentů, počínaje dialogy faráře s německým důstojníkem přes objektivní podání děje, prokládané vnitřními monology, až po formu divadelního scénáře, který Křelina vyhradil rozmluvám fašistického likvidačního štábu jako důraznou připomínku teatrálního inscenování vyhlazovací akce "až do zeměplaza". Groteskní situace, honění drůbeže, farářův pád na hnojiště, skandál při obědě pořádaném na počest "čestných matek", ztrácejí v tomto celku směšnost. Paradoxně posilují hrůznost autorovy vize a přispívají ke gradaci, jež vrcholí závěrečným vražděním. Podstatnou součástí autorovy poetiky je vznosný styl, využívající biblických citátů, podobenství a symbolických motivů (prsten, matka). Historickou skutečnost zničení Lidic zachycuje próza tak, jako by se jí uskutečňovala fantastická vidina z Apokalypsy.
Umělecký profil FRANTIŠKA KŘELINY (26. 7. 1903 v Podhradí u Jičína - 25. 10. 1976 v Praze) se utvářel v meziválečné době. Svým pojetím venkova a jeho rodových tradic, kultem půdy a odmítáním městské "lžicivilizace", antitetickým vyhrocováním kladných a záporných sil života a příklonem k domovskému regionu, jak jsou patrné v prózách Hlas na poušti (1935), Hubená léta (1935), Puklý chrám (1936), Jalovčí stráně (1937) aj., spoluvytvářel koncepci ruralismu, k jehož nejvýznačnějším představitelům patřili ještě J. KNAP, V. PROKŮPEK, J. KNOB a J. KOUDELÁK. Přijímání mravních náboženských kategorií, hledání Boha a pojetí člověčenství jako naplňování božího úradku jej stavělo, podobně jako celý ruralistický směr, do blízkosti katolického proudu v české literatuře, reprezentovaného jmény J. DURYCHA, J. DEMLA a J. ČEPA. Osudovými a citovými vazbami mezi člověkem a přírodou, přesným viděním reálií spojeným s vizionářským nahlížením na skutečnost blížila se Křelinova tvorba naturistickému regionalismu (termín F. X. Šaldy), jak jej ve svých románech pěstovali Švýcar CH. F. RAMUZ nebo Francouz J. GIONO a jak se mu blížil i Nor K. HAMSUN, oslavující plodivé síly přírody (Pan). Z těchto východisek vyrůstá také Křelinův chmurně laděný román Bábel o vzrůstajícím nacionalismu mezi českými a německými obyvateli na severu Čech v době před Mnichovem, jehož vydání bylo v r. 1939 znemožněno. Křelina jej po válce přepracovával, ale vyjít mohl až v r. 1968. V témže roce vydaná novela Má přítelkyně Dora s autobiografickými prvky (hledání jistot a vnitřní vyrovnanosti bývalého učitele, propuštěného politického vězně, nuceného pracovat na stavbě) a románová skladba Každý své břímě představují novou etapu autorovy tvorby, spojenou s jeho staršími pracemi filozofickým východiskem, ale tematicky značně odlišnou. - Vyhlazení Lidic rekonstruuje v reportážní próze Dva muži v jedné válce (1979) také A. BRANALD, v literatuře faktu se k němu vrací mj. M. IVANOV částí knihy A hořel snad i kámen (1975). V poezii je tato tematika zastoupena skladbami V. FISCHLA Mrtvá ves (1943) a K. ŠIKTANCE Heinovské noci (1960). K soudobým českým autorům, kteří se pokoušejí o uplatnění hudebních postupů v kompozičním rozvržení svých próz, se vedle Křeliny řadí i J. KŘESADLO, J. ŠKVORECKÝ, a především M. KUNDERA.
Lit. S. Bartůšková: Křest krve, HD 1970, č. 7; V. Falada: Křelinova lidická tragédie o sedmi větách, MF 23. 1. 1970; I. Z. (= I. Zítková): Elegické oratorium, NK 1970, č. 3; J. Jung: Lidická tragédie o sedmi větách, LD 5. 2. 1970; S. Bartůšková: Návrat F. K., Tvorba 1991, č. 21; J. V. Sedlák in sb. Básníci selství, Praha 1932; R. Habřina: Čeští ruralisté, in sb. Tváří k vesnici, Praha 1936; K. Sezima: Hlasy země, in Mlází, Praha 1936; B. Fučík: Cesta F. K., Akord 1940/41, s. 325; V. Lišková: Román dobrodružný a Křelinův Amarú, in Posmrtný odlitek z prací Věry Liškové, Praha 1945; J. Knap: K pětašedesátinám F. K., ZN 26. 7. 1968; V. Píša: Návraty F. K., SČD 26. 6. 1990; Z. Rotrekl: Skrytá tvář české literatury, Brno 1991.
(Sylva Bartůšková, Slovní české prózy, 1994)