Biografický román o tragickém osudu a uměleckém hledání českého malíře.
Román je rozdělen do čtyř dílů (Naděje a bolesti, Cesta k pramenům, Hrdinové a světice, Poslední zápasy), dále členěných na pojmenované kapitoly (jejich počet v jednotlivých dílech klesá od jedenácti až k šesti). Krátký prolog shrnuje historii malířova rodu od příchodu mlynářského tovaryše Františka Mánesa do Prahy na sklonku vlády Marie Terezie přes působení Josefova otce Antonína a strýce Václava na malířské akademii až po smrt jejího ředitele TKADLÍKA v r. 1840. V epilogu si autor všímá posmrtných osudů MÁNESOVA dlouho nedoceňovaného díla. - Vlastní děj začíná nástupem nového ředitele na pražskou akademii (stává se jím na doporučení hraběte Thuna mnichovský malíř RUBEN, průměrný autor patetických historických pláten) a končí v r. 1871 Josefovou smrtí (ta přichází předčasně jako následek přepracování, dlouholeté nervové choroby a nešťastné cesty do Itálie). Autor postupně kronikářsky zaznamenává Josefova studia a spory s RUBENEM, jež vyústí v Mánesův odchod z akademie; cestu na zkušenou do Mnichova; účast v revolučních událostech r. 1848-49; hmotné strádání rodiny, v níž tíha starostí o nepraktické bratry Josefa a Quida leží na jejich sestře Amálii, rovněž malířsky nadané; styky s umělci i českou vlasteneckou společností; pobyty u přátel a mecenášů (hlavně na zámku Sylva-Taroucců v hanáckých Čechách p. Kosířem a u doktora Wankla v Blansku); letmé milostné vztahy (k dceři mnichovského malíře GENELLIHO, k Jetty Gallenbergové, příbuzné hraběnky Gisely z Čech, k Jindřišce Rittersberkové, známé později pod hereckým jménem SLAVÍNSKÁ); i velkou a nedovolenou lásku ke služebné Fanynce, z níž se narodí dcera Josefínka (MÁNES se s Fanynkou i dcerkou později ještě několikrát setká a po celý život si vyčítá, že nedostál svým otcovským povinnostem). Zejména se však Kožík soustřeďuje na malířovy výpravy za svérázem venkovanů a za uměním, jež by vyjadřovalo dobové národní ideály. Sleduje ho na cestách Hanou, Slováckem a Povážím, zachycuje jeho práci na portrétech vesnických krasavic, na ilustracích Rukopisů, v nichž vytvářel novou představu o slovanském dávnověku, na gardových, spolkových a sokolských praporech, které se pak stávaly symboly národního hnutí, i na díle životním - na orloji Staroměstské radnice.
V Josefu Mánesovi jsou koncentrovány typické znaky českého biografického románu, jehož je Kožík nejznámějším představitelem. Je to próza vycházející ze studia pramenů i z autorova samostatného pátrání po zasutých faktech, ale přitom striktně dodržující zásadu beletrizace: vyprávění je chronologické, kronikářsky postupuje od jedné životní epizody k druhé, zdrojem dějové dynamiky je sama linie protagonistova osudu; autorova cesta k faktům ani samotný akt vyprávění nejsou tematizovány, hlas vševědoucího vypravěče je téměř totožný s hlasem autora, který pak nezastřeně přebírá výpovědní aktivitu v epilogu; dokumenty nejsou citovány, nýbrž jsou využity jako základ epických scén nebo dialogů; hranice mezi autentickým materiálem a autorskou fikcí je nezřetelná, těžko postižitelná. Autorův vztah ke zvolené osobnosti je glorifikující a do jisté míry i idealizující; příčiny tragického MÁNESOVA osudu spatřuje Kožík hlavně v nízké kulturní a mravní úrovni tzv. vlastenecké české společnosti. V Kožíkově pojetí MÁNESA jako umělce, jehož pravým publikem jsou nezkažené plebejské vrstvy národa, našly odraz nejedlovské ideové kánony 50. let. Toto pojetí určuje výběr a hierarchizaci motivů: autor věnuje např. hodně místa malířovým pobytům ve šlechtickém prostředí, ale zdůrazňuje, že MÁNES byl na venkovských zámcích vítán, dokud byl mladým a zábavným společníkem, nikoli už jako melancholický podivín, o nějž bylo třeba se starat; hlavně však vyzvedá hloubku a čistotu MÁNESOVA vztahu k Fanynce jako ženě symbolizující nejlepší vlastnosti českých lidových vrstev. Malířovo citové vzplanutí zároveň spojuje s revoluční atmosférou r. 1848 a v obou momentech tak hledá společný, rozhodující impuls MÁNESOVY osobité umělecké orientace. Specificky kožíkovským rysem románu je sentimentalizace látky, projevující se v melodramatičnosti milostných scén i v jazykových prostředcích (občasná patetičnost autorského partu i některých dialogů). Od běžného standardu domácí biografické produkce se Kožíkova próza odlišuje tím, že nevěnuje pozornost jen protagonistovu citovému životu, ale i samotnému procesu umělecké tvorby (četné scény líčící vznik MÁNESOVÝCH obrazů a kreseb).
FRANTIŠEK KOŽÍK (nar. 16. 5. 1909 v Uherském Brodě) je autorem velmi rozsáhlého a žánrově i tematicky rozmanitého díla (jeho velká část je určena mládeži), z něhož však největšího ohlasu dosáhly životopiské romány. Počínaje Největším z Pierotů (1939) o francouzském mimovi českého původu Kašparu DEBURAUOVI a knihou Básník neumírá (1940) o portugalském básníku CAMOESOVI stal se Kožík na několik desetiletí vůdčím reprezentantem žánru, u něhož je tradiční despekt kritiky (ŠALDA jej nazval literárním polotvarem) už od 30. let vyvažován čtenářským zájmem. Kožík beletrizoval zejména osudy osobností české kultury 19. a počátku 20. století (J. ČERMÁKA v Poutech věrnosti, 1971; J. K. TYLA v knize Miláček národa, 1975; Z. BRAUNEROVÉ v dilogii Na křídle větrného mlýna, 1977 - Neklidné babí léto, 1979; E. VOJANA ve Fanfárách pro krále, 1983; M. TYRŠE ve Věnci vavřínovém, 1987), v rámci tohoto období také mohl nejlépe uplatnit svou faktografickou zasvěcenost. Od ustálené podoby své biografické prózy se Kožík ovšem několikrát odchýlil, a to jak k volnějšímu beletristickému tvaru (Rytíř smutné postavy, 1958, v němž se obraz hrdiny - Miguela CERVANTESE - skládá z výpovědí několika mluvčích), tak i k mozaikovitému pásmu vzpomínek, rozhovorů, svědectví a vyznání (janáčkovská kniha Po zarostlém chodníčku, 1967).
Kožíkova próza není prvním zpracováním mánesovské látky v české literatuře. S. ŠPÁLOVÁ si ovšem v románě Mánesovi (1940) všímala především Josefova citového a milostného života, A. M. TILSCHOVÁ v Orlím hnízdě (1941) zase věnovala pozornost hlavně vztahům uvnitř rodiny. Malířské látky do české biografické prózy vnesl jako první V. DRNÁK (pseudonym J. V. ROSŮLKA) v románech o VAN GOGHOVI (Hlavou proti zdi, 1934) a GOYOVI (Španělská rapsódie, 1935), později se jimi vedle Kožíka zabývali např. A. S. URBANOVÁ (dilogie o V. BROŽÍKOVI Větrné zámky, 1964 - Útěky a návraty, 1965), M. KOČKA (Krev na paletě, 1975, o CARAVAGGIOVI) nebo M. V. KRATOCHVÍL (hollarovský román Dobrá kočka, která nemlsá, 1970). Pojetím MÁNESA jako člověka hledajícího svým uměním programově cestu k lidovým vrstvám souvisí Kožíkův román s obdobně koncipovanými díly poúnorového období, jako je MAŘÁNKOVA Píseň hrdinného života (o B. SMETANOVI, 1952), RACHLÍKOVA Komedie plná lásky (o J. MOŠNOVI, 1954), dvojice JEŘÁBKOVÝCH novel o B. NĚMCOVÉ (Odcházím, přijdu, 1957; Alespoň ve snu, 1959) nebo životopisné filmy 50. let. - Dějová atraktivnost a určení širokému čtenářskému okruhu spojuje Kožíkovu biografickou prózu s typem životopisných bestsellerů v zahraničních literaturách (I. STONE, H. PERRUCHOT, D. WEISS, R. CRISTOFANELLI aj.). - Podle Kožíkova románu natočil režisér J. MACH film Paleta lásky (1976).
Lit. V. Běhounek: Josef Mánes v nové románové podobě, NŽ 1956, č. 4; M. Ivanov: K otázce životopisného románu českého, Květen 1955/56, č. 9; M. Jungmann: Kronika umělcova života, LitN 1956, č. 5; D. Moldanová: Román o Zdence Braunerové, LitM 1978, č. 8 (o knize Na křídle větrného mlýna); J. Kedziorová: K problematice životopisného románu, Universitas 1980, č. 4; J. Lukeš: Styl a stylizace, Tvorba 1980, č. 42 (o Neklidném babím létu); J. Träger in J. K.: Největší z Pierotů, Praha 1967; J. Hrabák: F. K., Praha 1984; B. Dokoupil: Kožíkova cesta k pramenům umění, in F. K.: Josef Mánes, Praha 1987 + Životopis jako faktografické vyprávění, in F. K.: Na křídle větrného mlýna, Praha 1989 + Sympatií k poznání, in F. K.: Neklidné babí léto, Praha 1990; A. Haman: Možnosti a meze životopisného románu, LitN 1993, č. 15.
(Blahoslav Dokoupil, Slovník české prózy, 1994)