Historický román odehrávající se v Pobaltí 13. století, mířící však k nadčasovým otázkám lidského bytí.
Skládá se z desetistránkové Předehry, tří částí, jež jsou uvedeny moty z německé středověké literatury a dále rozděleny do číslovaných kapitol, a krátké Dohry. Předehra, datovaná léty 1215-29, evokuje křížové výpravy do Svaté země. V úvodu první části (Cesta k nebeské Panně) je představen jeden z účastníků těchto výprav: rytíř Kuna z Olžic. Poté už do děje vstupuje hlavní hrdina, mladý moravský rytíř Alwin ze Sovince, syn Kunova spolubojovníka. Opouští rodný hrad a vydává se na sever s výpravou řádu německých rytířů; cestou se stane jeho členem, poznává komtura Rinna a sblíží se se svým vrstevníkem Hannem z Losangen. U Baltského moře se výprava střetne s pohanskými Prusy. Utrpí drtivou porážku, ale Alwin se zachrání - octne se na písečné kose a díky pruské ženě Loně tuto pohromu přežije. V druhé části (Nanebevstoupení Panny) Körner vypráví o pobytu svého hrdiny mezi Prusy. Alwin se řadu měsíců léčí v sídle podivínské panny Amalbergy, u níž zůstane i po svém uzdravení. Posléze ji opouští a žije v pohanské vsi se svou zachránkyní Lonou a jejími dětmi. V opojení přímořskou přírodou a milováním tu stráví léto a pak ještě několik dalších měsíců. Uprostřed zimy je nucen uprchnout, opět málem přijde o život (podruhé za něj vděčí písečné kose) a po čase prožitém v přístavu se uchýlí do řádového hradu Werder na břehu Visly. Zde nejdřív žije v bídě, špíně a ponížení s pacholky a sluhy, později jako řádový rytíř (v líčení jeho osudů na hradě, které vyplňuje třetí část románu nazvanou Hrad nebeské Panny, autor zobrazuje - místy se značnou syrovostí - řádový život a více přibližuje další postavy, např. zemského mistra Ulricha z Hunnenberka či Hanna z Losangen). V závěru zajíždí k milovanému moři a bilancuje svůj život. Chce se vrátit domů, avšak jeho rozhodnutí zmaří vpád Tatarů, evokovaný v románové dohře s datem 1241: spolu se svými druhy se Alwin zúčastní bitvy u Lehnice, v níž najde smrt.
Při psaní Písečné kosy se Körner inspiroval návštěvou řádového hradu Malbork a gotické Toruně i studiem odborné literatury, pojal ji však - jak také prohlásil na jejím začátku - jako dílo imaginace a záliby ve vyprávění. Třebaže v ní věnoval mnoho místa soudobému působení řádu německých rytířů v Pobaltí a životu pohanských Prusů, soustředil se na obecnou problematiku lidské existence. Vykořeněný a charakterově nevyhraněný Alwin se zmítá ve všeobecném rozkladu lidských hodnot, přičemž hledá smysl života, víry, lásky a přátelství, jakož i vztah k rodičům a domovu. Trpí samotou, svárem duše a těla, různými projevy zla, fanatismu a nelidskosti. Úlevu nachází jen v přírodě, s níž často až pohansky splývá (toto splývání manifestuje i titulní motiv písečné kosy, která nejenom Alwinovi dvakrát zachránila život, ale též symbolizuje dočasnost lidského údělu). Autor zobrazil Alwina ahistoricky, nadčasově, což platí i o ostatních důležitých postavách. Jeho baladický příběh ztvárnil s velkou básnickou sugestivitou a filmovou vizuálností, patrnou zejména v četných obrazech přírodního dění (svou zkušenost filmového scenáristy uplatnil i v kompozici a syžetu). Za hlavní výrazový prostředek zvolil popis; dialogy svých hrdinů omezil na minimum, větší prostor poskytl jejich snům, vizím, reminiscencím a pocitům. Využil přitom jak svou fantazii, tak i detailní faktografické vědomosti a znalost Bible.
Körner napsal Písečnou kosu jako svou první knihu s historickou tematikou, byť kresbou její ústřední postavy navázal na hrdiny svých předchozích próz Slepé rameno a Adelheid. Tematicky, jakož i imaginativností připomínající BERGMANOVY filmy Sedmá pečeť a Pramen panny, stojí však tomuto románu nejblíže novela Údolí včel. Vizuální působivostí svých obrazů se Körner přihlásil k historické próze V. VANČURY, skeptickým vztahem k roli jedince v dějinách a uplatněním lyrických prvků ve vyprávění se zařadil po bok některých svých současníků, zejména J. ŠOTOLY. Do historie situoval i řadu svých pozdějších děl: vedle několika novel (viz heslo Údolí včel) také wintrovsky tragický román o osudech Jana Jesenského Lékař umírajícího času (1984), vzešlý ze scénáře pětidílného televizního filmu režiséra M. LUTHERA (jeho sestřihem vznikl celovečerní film s titulem Svědek umírajícího času, 1990), a rozsáhlejší prózu Smrt svatého Vojtěcha (1993), v níž se do postavení typické körnerovské oběti dějin a mocenské zvůle dostává český mučedník z vyvražděného rodu Slavníkovců. Protagonisty obou próz jsou sice skutečné historické osobnosti, autor však přistupuje k jejich ztvárnění se značnou stylizační volností. V obou se také na rozdíl od Písečné kosy dostávají do popředí věčné otázky po smyslu a směřování českých dějin, v nichž se s neúprosnou pravidelností opakovaly bratrovražedné boje.
Lit. J. Adam: Thanatos aneb Soumrak řádových rytířů, MF 10. 12. 1970; J. Dvořák: Historická balada jako zpověď, Texty 1971, č. 2; H. Hrzalová: Setrvačnost schématu, RP 14. 8. 1971; J. Lukeš: Svědek umírajícího času?, SvS 9. 3. 1985 (o Lékaři umírajícího času); V. Dostál: Odcizení na historickém plátně, in Zrcadla podél cesty, Praha 1987; M. Pohorský: Körnerových několik fiktivních zlomků, in Zlomky analýzy, Praha 1990 (o Lékaři umírajícího času a Post bellum 1866); Svědek umírajícího času, Metropolitan 20. 6. 1991 (rozhovor); o Smrti sv. Vojtěcha: J. Lukeš: Svatý Vojtěch a česká stigmata, LidN 3. 6. 1993; J. Schneider, Tvar 1993, č. 43/44 .
(Jiří Poláček, Slovník české prózy, 1994)