Autobiografický román-deník o nerovném zápasu jedince s totalitním bezpečnostním aparátem.
Dílo je v podtitulu označeno jako memoáromán, což předurčuje jeho vnější podobu. Datované deníkové záznamy vedené ve dvou pravidelně se střídajících časových rovinách představují hlavního hrdinu - totožného s autorem - v boji o zachování základních lidských práv pro sebe, rodinu a přátele. Okruh osob, v němž se pohybuje, je složen zejména z těch, kdo po okupaci v srpnu 1968 odmítli potvrdit svým souhlasem status quo a kdo na počátku r. 1977 zorganizovali do té doby největší kolektivní vyjádření nesouhlasu s normalizačními praktikami vládnoucí garnitury - Chartu 77. První rovina je detailním záznamem událostí spojených s vydíráním hlavního hrdiny neznámými pachateli (odehrává se v průběhu necelých čtyř měsíců od poloviny července do konce října 1978). Souboj hrdiny s rafinovanými úklady, jejichž iniciátorem je podle všeho Státní bezpečnost, probíhá za pomoci kriminální služby SNB. Z této paradoxní situace vyrůstá řada konfliktů, které nepostrádají napětí, ironii, ale také hořkost. Druhá rovina, odlišená typem písma, má podobný charakter jako první, je však extenzívnější, zabírá časový úsek od počátku 60. let až do okamžiku, kdy začíná příběh první časové roviny. Vystupuje zde také větší množství postav, všechny pod autentickými jmény (V. HAVEL, P. LANDOVSKÝ aj.). Tématem jsou opět hrdinovy osudy v průběhu 70. let: konflikty s mocí, organizování opozice, soukromý život, tvorba. Román končí třístránkovým epilogem, který zaznamenává okolnosti Kohoutova vypovězení z vlasti.
Jak naznačuje podtitul díla, lze je chápat jako autentický deníkový záznam i jako umělecký literární fakt. Více argumentů lze shromáždit pro druhou alternativu. Jednoduché chronologické řazení událostí je "rozstříháno" do dvou již zmíněných rovin a vzájemně pravidelně promíseno. Celé vyprávění je provokativně stylizováno do podoby permanentního rozhovoru hrdiny s vlastním psem, protože naprostá většina lidského okolí už ze strachu a zbabělosti nenaslouchá. Umná práce s kompozicí napínavých scén a s jazykem vůbec je ukázkou výrazových možností češtiny, někdy však ve své extenzivnosti působí až manýristicky. Značnou roli hraje osobnostní prezentace autora, který je zároveň hlavním hrdinou. Kohout učinil záměrně sebe sama jediným soudcem a mírou všech hodnot. Toto gesto nelze chápat jen jako projev velikášského sebezhlížení, je v něm totiž také určitá míra sebekritické ironie k vlastní minulosti. Plní tak funkci jakési ochranné masky zakrývající vlastní stud. Román jako celek je detailním, autentickým a adresným, ale také jednostranným a subjektivním svědectvím o mravním selhání kulturní fronty po porážce ideálů Pražského jara, o činnosti jedinců usilujících o vzdorné zachování duchovní kontinuity s demokratickými tradicemi i za cenu ponižování a perzekuce. Je to svědectví apologetické, jehož cílem je zaujatá zpráva o smysluplnosti a nezbytnosti individuální vzpoury, byť by se zdála jakkoliv donkichotskou. Kohoutovu verzi vlastních posrpnových životních osudů a postojů kontroverzně odráží próza jeho dcery T. BOUČKOVÉ Indiánský běh (Bratislava 1991).
Do světa prózy vstoupil Kohout paradoxně, leč dobově příznačně dosud jen německy vydanou prací Z deníku kontrarevolucionáře (1969). České verzi tohoto žánrového předchůdce románu Kde je zakopán pes byla domácí publicita znemožněna. Kohout zde ve třech rovinách zpracovává úsek českých dějin "od tanků k tankům", tedy v letech 1945-68. Téma politických a mocenských konfrontací a jejich důsledků pro lidského jedince zpracovává Kohout i v dalších dílech, ve kterých ovšem opouští prostor vlastní autobiografie. V rozsáhlém, česky zatím nevydaném románu Konec velkých prázdnin (Ende der Grossen Ferien, Mnichov 1990) reflektuje v příbězích českých a slovenských emigrantů problémy, které s novou existenční a existenciální situací každé z postav nastávají. V "německé romanci" Hodina tance a lásky (Kolín n. Rýnem 1989, Praha 1992) se na mužských i ženských postavách německých nacistů z prostředí koncentračního tábora pokusil ukázat na brutalitu deformujících sil fašistické ideologie. V románu Sněžím (1994) se soustředil na problém odhalené spolupráce se Státní bezpečností a jejích důsledků v mezilidských vztazích po listopadu 1989.
Román Kde je zakopán pes se řadí do té prozaické linie, která často právě deníkovou formou zaznamenává individuální konkrétní osud v autentických souřadnicích, aniž přitom rezignuje na estetický rozměr literárního díla a jeho znakovou funkci (J. MUCHA, Studené slunce, 1968; L. VACULÍK, Český snář). K předchůdcům zde lze přiřadit D. DEFOEA a jeho Deník morového roku, ze současných světových autorů má Kohout blízko např. k N. MAILEROVI, Z. NALKOWSKÉ (Medailóny), V. ŠALAMOVOVI (Kolymské povídky) nebo A. SOLŽENICYNOVI.
Lit. M. Jungmann: Chvály i lamenta nad novým K., in Cesty a rozcestí, Londýn 1988; B. Balajka: Kde hledat zakopaného psa, Tvar 1990, č. 24; F. Goldscheider: Z nové tvorby P. K., Tvar 1990, č. 8; M. Hybler: Kde je zakopán pes, Fragment K 1990, č. 3; J. Lukeš: Slepec, který nabyl zraku?, LidN 7. 4. 1990; V. Novotný: Premiéra Atlantisu, ZN 21. 4. 1990; P. Nový: Memoáromán P. K., PL 6. 4. 1990; L. Soldán: Pán a jeho pes, Nová svoboda 21. 3. 1991; R. B. Pynsent: K. a banalizace brutality, List pro literaturu 1990, č. 9 (o Hodině tance a lásky); Vztek vsedě, Scéna 1990, č. 19 (rozhovor); o Konci velkých prázdnin: V. Herink, Tvar 1991, č. 46; K. Chvatík, Tvar 1991, č. 42 ; E. Lukeš: Nelidskost fanatismu, Tvar 1993, č. 4 (o Hodině tance a lásky); o knize Sněžím: E. Lukeš: Kohoutův provokativní román, Tvar 1993, č. 49/50; J. Lukeš: Kohoutův ženský román lustrační, LidN 21. 10. 1993; J. Peňás: Oči mám sněhem zaváté, LD 22. 11. 1993; V. Just: Kohout, Kohout, Kohout, LitN 1994, č. 21 .
(Miroslav Zelinský, Slovník české prózy, 1994)