Román o životě dvojice idealistů - venkovského lékaře a jeho dcery - z doby před 1. svět. válkou a po ní.
Román, označený v podtitulu jako triptych, se skládá z částí (dále dělených na kapitoly, zpravidla číslované) pojmenovaných po svých ústředních postavách Venkovský lékař, Přítel a Dívka po válce. První část, odehrávající se od konce r. 1904 do konce r. 1905, zachycuje práci, úvahy a manželství doktora Martina Páva, "vyznavače bezohledných pravd", bohéma, pozitivisty, téměř tragického bouřliváka a anarchisty na malém městě. Páv se odcizuje vlastní manželce a navazuje dekadentně vyhlížející, avšak platonický vztah k její sestře Kamile. Na počátku vyprávění vstupuje do děje naivní učitel Kraus, z něhož se stává Pávův přítel a obdivovatel jeho ženy Marie. Po Mariině smrti se Páv znovu ožení s bývalou opatrovatelkou svých dětí a Kamila si vezme Krause. Prostřední část je sentimentální válečná balada z doby o 10 let pozdější. Tehdy se oba přátelé setkají na frontě a Pávovi zakrátko připadne úloha podat zprávu o Krausově smrti. V třetí části jsou Páv a Kamila, jíž zemřel synek, vypravěčsky už téměř zastíněni Pávovou dcerou, medičkou Emou. Také její život (autor si všímá zejména Emina prvotního osobního hledání, jejích prvních pokusů o zakotvení) je podobně jako Pávův dramatický a citově vypjatý. Individuální osudy se v románě odehrávají na dvacetiletém pozadí doby, od ruské revoluce r. 1905 po ohlasy revolucí z r. 1917 a další otřesy i euforie mladé Československé republiky, od rozkvětu dekadentní kultury po období, kdy k nám začíná pronikat jazz. Historické okolnosti nejsou zobrazeny extenzívně, hlavně v první a třetí části jsou velké dějiny "za scénou" a do hry vstupují jako předmět úvah, komentářů či kulturními a historickými detaily. Smrt Martina Páva, "kdysi orla okresního města, který nikam nedoletěl", uzavírá knihu s odkazem na anarchistické mládí a je kontrapunktována Eminým (těžko říci, zda pravdivým) přiznáním jejího mateřství.
Román je vyprávěn er-formou, jen krátký závěr první části a polovina druhé (nejkratší) části mají formu zápisků. Titulní obraz "touhy po vzdálené zemi, touhy po jiném, lepším světě", "emoce, která někde (ale kde?) žije v každém člověku", je metaforou lidské touhy po ideálu společenského a osobního života. Knapův román postihuje oba tyto významy poměrně spletitými individuálními osudy postav v dobách ztrát starých hodnot a ustavování hodnot nových. Zobrazuje problematiku "časové smyčky", indivuduální pro jednotlivce a kolektivní pro dějinná údobí, a možnosti vymanit se z ní. Hledání vzdálené země je v případě Páva, Emy a mnoha dalších postav zároveň hledáním ztraceného času, tj. revokací bývalých možností. Autor vlastně nastoluje otázku vztahu válečné a hlavně poválečné doby k období bezprostředně předcházejícímu. Vztah k času má ovšem i sám problém konfrontace osudu otce a dcery. - Vzdálená země jako sociálně ambiciózní a dokumentární román obsahuje markantní autentické prvky literárních kánonů zobrazované doby: V první části (zejména v případě vztahu Páva a Kamily) je to poetika O. WILDEA a S. PRZYBYSZEWSKÉHO, v třetí části "lékařů poválečných nemocných duší" jako R. ROLLAND a G. DUHAMEL. Knapův lexikálně vyšperkovaný styl zmnohonásobuje možnosti psychologické charakteristiky postav, činí ji drobnohlednou a přispívá k různým symbolizacím. Nad pouhý genetický vztah jde typologická příbuznost zejména s H. IBSENEM a A. P. ČECHOVEM (básnická metaforika, zpomalování děje, konverzace jako filozofování, dramatické pojetí lidského života). Z těchto rysů vytvořil Knap některé mimořádně zdařilé scény: dramaticky v sobě uzavřené, svézákonité, prosté dekorativismu a náhodnosti.
Vzdálená země, poslední publikovaný román JOSEFA KNAPA (28. 7. 1900 v Podůlší u Jičína - 13. 12. 1973 v Praze), se opět zaměřuje zejména k jednomu rysu zobrazovaných postav, jak to bylo charakteristické pro autorova úspěšná díla z 20. až 40. let (Réva na zdi, 1926, Muži a hory, 1928, Cizinec, 1934, Puszta, 1937, Věno, 1944). Je to však rys natolik závažný, že dodává Vzdálené zemi novou hodnotu. Motivicky navazuje na analýzu života mladé ženy v románě Dívčí hlas (1940), důležitější je však skutečnost, že zde vyúsťuje autorův celoživotní zájem o psychologii osobního života vůbec, v rodinném prostředí i mimo ně. Intenzitou tohoto zobrazení ve Vzdálené zemi dosáhl Knap umělecké úrovně sobě příbuzného, jednostrunného virtuosa J. ČEPA. Novum v Knapově díle tvoří také kompozice románu, chránící jej před fabulační přesyceností novelistickými dějovými "střihy". Jako román z doby spisovatelova vlastního mládí i z doby, v níž má kořeny jeho poetika, souzní Vzdálená země s díly autorových učitelů nebo starších druhů, F. ŠRÁMKA, J. MAHENA, I. OLBRACHTA (jim je Knap v tomto románě blízký i svým pokušením anarchismem a levicí) a také nejlepších psycholožek ženských postav, R. SVOBODOVÉ a B. BENEŠOVÉ. Sama doba počátku století souvisí s problematikou času, vstupující tehdy do filozofie v podání H. BERGSONA a do literatury ve zpracování M. PROUSTA (v české literatuře jí věnovali pozornost především básníci: J. HORA, F. HRUBÍN, K. BOCHOŘÁK). Jako jeden z tvůrců ruralistického literárního programu měl Knap i ve svých románech někdy sklony k dogmatismu, k jisté představové strnulosti a fabulačnímu apriorismu. Překonával je však jako nepředpojatý psycholog (zejména žen v složitých životních situacích) a oduševnělý malíř krajiny. Příznivý vliv na Knapovu nevtíravou poetiku mělo jeho celoživotní zaujetí pro vrcholné moderní období severských literatur, trvající od druhé poloviny 19. století do jeho současnosti, kdy mohutně zapůsobily na světovou kulturu. Knap patřil k jejich systematickým propagátorům a navazoval v tom na průkopnické překladatele a interprety G. PALLASE a H. KOSTERKU, ale např. též na R. SVOBODOVOU.
Lit. J. B. Čapek: J. K., obnovitel české prózy in sb. Básníci selství, Praha 1932; R. Habřina: Čeští ruralisté in sb. Tváří k vesnici, Praha 1936; K. Sezima: Impresionism na rozcestí, in Mlází, Praha 1936; J. Heyduk: Hodinka s autorem Révy na zdi, NR 1969, č. 24; Chvilka s J. K., MF 18. 11. 1969 (rozhovor); M. Petříček: Vesnická próza po letech, HD 1969, č. 14; E. J. Havlíček: Místo velkých slov malý stisk ruky, LD 28. 7. 1970; J. Knob: Sedmdesát let J. K., Zpravodaj Šrámkovy Sobotky 1970, č. 3-4; A. Kratochvil: Poslední kapitola, in J. K.: Bez poslední kapitoly, Řím 1983; I. Slavík: J. K. živý, LD 28. 7. 1990; Z. Rotrekl in Skrytá tvář české literatury, Brno 1991; A. Měšťan: Český literární ruralismus, in sb. Rozhlasová univerzita Svobodné Evropy I, Mnichov - Praha 1993; F. Všetička: Umělecký svět J. K., tamtéž; J. Med in J. K.: Čas kopřiv, Praha 1993; Z. Koňák: Jako by z dálky zavál stříbrný vítr, tamtéž.
(Jiří Kudrnáč, Slovník české prózy, 1994)