Baladická próza o sedlákovi vyhnaném v 50. letech ze statku a o nevykořenitelné rolnické vůli k hospodaření.
Protagonistou prózy novelistického rozsahu, rozčleněné do 13 číslovaných kapitol, je František Hrazděra, původně sedlák vlastnící v Úslavicích patnáctihektarovou usedlost. Protože nechce vstoupit do zemědělského družstva a protože jeho postoj ovlivňuje celou vesnici, dostane příkaz, aby se do tří dnů i s rodinou vystěhoval. O toto rozhodnutí se zvlášť přičiní předseda družstva Houra, kterého Hrazděra kdysi přistihl při pokusu o krádež. Hrazděrovu manželku Annu ještě před vystěhováním raní mrtvice. Hrazděra žije potom sám na nedalekém státním statku a ošetřuje býky, několikrát je vyhodnocen jako vzorný pracovník. Se svými (již dospělými) dětmi ani s příbuznými se nestýká, nechce jim komplikovat život (s výjimkou nejmladšího Emila, který musel před maturitou odejít do dolů, jim otcovo neštěstí neublížilo). - Po čase Hrazděra onemocní a začne se trápit představou, že nebude pohřben v úslavické rodinné hrobce. Když mu tajemník ONV odmítá vydat povolení ke koupi domku v Úslavicích, zootechnik Veis, který si Hrazděru oblíbil jako spolehlivého dříče, zařídí, že se nemocný a zlomený Hrazděra může nastěhovat do opuštěné hájovny nedaleko rodné vsi. Chce tam jen v klidu dožít, ale rolnické návyky ho nutí dávat postupně do pořádku hájovnu, ohradu i přilehlé políčko. Jeho hospodářství se rok od roku rozrůstá, ve sklepě přibývá zásob, práce hrdinu zbaví i nejhorších příznaků choroby. Když vyprší pětiletá lhůta, na kterou byla hájovna pronajata, Hrazděra si uvědomí absurditu vlastního počínání a podlehne depresi: úspory rozešle dětem, zničí výsledky své práce a zvířectvo vypustí z klecí a ohrad. Uprostřed spouště umírá.
Próza je vyprávěna v er-formě (v krátkých, strohých, konstatujících větách), ale vidění skutečnosti je výrazně subjektivizované: do partu vypravěče neustále proniká nevlastní přímá i polopřímá řeč, epická přítomnost (doba Hrazděrovy nemoci a pobytu v hájovně) se mísí s retrospektivami, představami a vzpomínkami na rodinu, děti a někdejší úslavické časy. Klánský tak "zachovává obzíravou předmětnost a zároveň nutí čtenáře vnímat děj jako proces probíhající v poněkud již obluzeném hrdinově vědomí /.../, sjednocuje objektivní vypravěčskou distanci se zjitřeným porozuměním, bez psychologizování proniká k nejskrytějšímu jádru postavy" (M. PETŘÍČEK). Hrazděra je podán jako člověk v zásadě apolitický, který odmítá vstoupit do družstva hlavně proto, že v jeho čele stojí nepraví lidé. Není buřič, spíš tíhne ke smíření a přizpůsobení. Upíná se výhradně k práci a ve shodě s rodovou tradicí si váží jen těch, kdo mají smysl pro hospodářství v pravém významu tohoto slova - kdo ctí odvěký řád věcí i přírody a dovedou v souladu s ním vytvářet hodnoty nejen pro sebe, ale i pro druhé. Svému okolí se jeví jako podivín, chyba však není v něm, nýbrž ve společenském uspořádání, které dává větší šance tlučhubům než poctivým hospodářům. ("Kdybych byl všechno propil, prolenošil, prohrál a přišel na buben, tak jsem byl pro vás lepší? Měli byste mě radši?") Hrazděra je při vší realistické přesnosti své charakteristiky zároveň postavou symbolickou: svou umíněnou a de facto nesmyslnou pracovitostí (získané produkty nemůže prodat a zásoby ve sklepě se mu brzy začnou kazit) protiřečí obecnému rozkladu a lhostejnosti. Odcizení, jež vniká mezi něj a jeho příbuzné, je příznakem odcizení univerzálnějšího, které prorůstá celou společností a způsobuje, že v rodné vesnici si Hrazděra připadá jako cizinec a jediné místo, k němuž neztrácí vztah, je hřbitov s rodovou hrobkou. Hrazděrova smrt a hned nato následující rozkradení všeho, co vytvořil, vyznívají jako triumf rozkladu a všeobecného změtení hodnot.
MOJMÍR KLÁNSKÝ (19. 4. 1921 v Kdyni - 23. 9. 1983 ve Štěchovicích) začínal svou literární dráhu jako žurnalista a tato jeho profese byla znát i v publicistickém ladění jeho knižní prvotiny Sedm dní (1963). Byl to maloměstský román, který vyšel v edici Život kolem nás, ale na rozdíl od jejích nejprůbojnějších svazků byl (zejména v idealizaci hlavní postavy, v černobílých kontrastech a v řešení konfliktu) poplatný schématům 50. let. V reportážní knížce Ranč (1967) o zemědělském družstvu vzniklém ještě předtím, než se to stalo směrnicí doby, se autor začínal propracovávat k úspornosti a věcnosti podání, jež je nejcharakterističtějším rysem Vyhnanství, dokončeného v r. 1969. V tragické tónině této jeho nejlepší prózy se v nemalé míře odrazila zkušenost národa i jeho samého z konců Pražského jara (Klánský byl zbaven publikačních možností a pracoval pak v zemědělské výrobě). V samizdatových edicích mu vyšly prózy Zázračný pramen (1972xx), Albatros (1974xx), Kachnička (1984xx) a publicistická kniha Zemědělství a jaro (1979xx).
V kontextu české vesnické prózy se Vyhnanství řadí k vlně baladických a analytických novel a románů, které v 60. letech nejdříve přitakávaly radikální proměně venkova po únoru 1948 (J. KOZÁK, Mariana Radvaková; J. PROCHÁZKA, Zelené obzory), ale později se začaly soustřeďovat spíše k problematickým stránkám kolektivizace a vztahů mezi lidmi na venkově (I. KŘÍŽ, Unavený bůh, 1966; J. PROCHÁZKA, Svatá noc; L. VACULÍK, Sekyra; E. KANTŮRKOVÁ, Smuteční slavnost, 1967). V pojetí protagonisty a jeho tíhnutí k odvěkému přírodnímu řádu se Klánský přiblížil tradicionalismu prozaiků ruralistického východiska (J. KNAP, F. KŘELINA, V. PROKŮPEK), aniž ovšem přijal moralistické a nábožensky rigorózní rysy jejich tvorby. Nedůvěrou k ideologiím a povýšením práce na nejvyšší životní hodnotu se Vyhnanství stýká s prózami A. BAJAJI a J. KOSTRHUNA.
Lit. O Sedmi dnech: J. Opelík: Mezi publicistikou a beletrií, KT 1963, č. 36; M. Petříček: Próza nevyužitých možností, LitN 1963, č. 26 ; Hl.: O venkovu jinak, KSb 1982, č. 3xx; M. Petříček: Balada v próze, Tvar 1990, č. 34; (fr) (= M. Fronková): Memento selství, LD 5. 2. 1991; V. Novotný: Žalm o hospodáři, MF Dnes 4. 2. 1991; V. Píša: Balada o samotě, NK 1991, č. 11; V. Stiborová: Nejsilnější román disentu, Práce 16. 7. 1991; J. Vohryzek, LitN 1991, č. 6 (příl. LidN 7. 2. 1991); I. Harák: Slovo, které váží, Večerník 15. 10. 1992; -Iz-: Dobro stvoření, Souvislosti 1992, č. 1; J. Lederer in České rozhovory, Praha 1991; V. Stiborová: Ohlédnutí, LitN 1993, č. 40.
(Blahoslav Dokoupil, Slovník české prózy, 1994)