Historický román o čarodějnických procesech na severní Moravě ve druhé polovině 17. století.
Text, jehož vznik je v závěru datován roky 1960-1962, rozčlenil autor do 44 kapitol s popisnými, často další děj předjímajícími názvy, a epilogu. V posloupně rozvíjeném ději, který vychází z událostí let 1678-1696, vystupují vedle několika málo fiktivních postav především skutečné historické osoby. Vernířovská žebračka Schuchová se za malou úplatu uvolí opatřit porodní bábě Groerové posvěcenou hostii (motivem je pověra, že kráva po ní lépe dojí). Při činu je přistižena ministrantem a zásluhou fanatického sobotínského faráře Schmidta (ten za svou horlivost získá šumperské děkanství) se banální historka mění v aféru s dalekosáhlými důsledky. Poručnice nezletilých Žerotínů, bigotní hraběnka z Galle, povolává na zámek ve Velkých Losinách hrabivého a sadistického inkvizitora Jindřicha Františka Bobliga z Edelstadtu. Ten s sebou přivádí pomocníka, hrbáče Ignáce, a rozpoutává, opíraje se o ponurý spis Malleus Maleficarum (Kladivo na čarodějnice), inkviziční proces, jenž způsobí utrpení a smrt desítkám nevinných obětí. V atmosféře počáteční pasívní rezistence a pozdějšího panického strachu se Bobligovým protihráčem stává šumperský děkan Kryštof Alois Lautner. Zbaven opory ve vyšší církevní hierarchii (olomoucký biskup hrabě Lichtenstein) podléhá spolu s řadou šumperských, povětšině zámožných měšťanů (rodina barvíře Sattlera, pláteník Jindřich Pešek, mydlář Jan Přerovský, půvabná Lautnerova schovanka Zuzana Voglicková) Bobligovým intrikám. Po opakované tortuře přisvědčí absurdním obviněním a jako "malefikant" umírá na hranici. Epilog je jakousi bilancí: bývalý šumperský soudce Kašpar Hutter, který se za procesů vydal do Vídně hledat spravedlnost, je přítelem zpraven o ukončení procesů a inkvizitorově odjezdu.
Polarita dvou ústředních postav tvoří osu románu, psaného v er-formě: dobro reprezentuje přímočarý Lautner, který nenachází účinnou zbraň proti úlisnému a chladnokrevně kalkulujícímu Bobligovi. Triumf zla je výsledkem aktuálního společenského klimatu, vytvářeného selháním konkrétních jedinců: lhostejným a liknavým přístupem církevní i světské vrchnosti (hraběnka, biskup, rada apelačního soudu), opatrnictvím (městský písař Flade), slabošskou ohebností (děkan Winkler), bezbřehým kariérismem a úplatností (soudce Gaup) i davovou psychózou, vyvěrající z pověr a náboženských dogmat. Autorovo popisně realistické, výrazově konzervativní zpracování historické látky nese v sobě značná rizika: nebezpečí schematismu, ilustrativnosti, i obtíže spojené s odpovídajícím využitím autentických archívních pramenů. V jednotlivých partiích textu řeší autor tyto problémy na rozdílné kvalitativní úrovni: zřetelné schéma vystupuje např. v charakteristice postav, dále v rozvíjení děje (ztráta dynamiky v místech, kde Kaplický důsledně uplatňuje svou detailní znalost místních reálií i dobových konkrét), v užívání latinských (vždy vzápětí přeložených či parafrázovaných) sentencí. Vyprávění je oživováno četnými přirovnáními, příslovími, úryvky z korespondence, expresívním či archaickým výrazivem i germanismy (mršichlup, chlastáč, veřtat, piterna, karcer atd.). Postavy Kaplický jen zběžně charakterizuje prostřednictvím jejich slovní zásoby a užívaných frazeologických obratů - i zde jsou klad a zápor zřetelně a prvoplánově diferencovány. Hlubším vykreslením nitra jednajících subjektů se autor nezabývá: i ústřední postavy, dominanty a svorníky děje, jsou načrtnuty jen zběžně a povrchně, bez vážné ambice postihnout reálnou motivaci jejich činů. Kontemplativní složka je omezena na krátké, mnohdy navíc didaktické a s textem ne zcela harmonující sentence.
VÁCLAV KAPLICKÝ (28. 8. 1895 v Sezimově Ústí - 4. 10. 1982 v Praze) začínal jako autor nenáročných společenských románků (prvotina Princezna z Košíř, 1927). Z první fáze jeho tvorby si trvalejší ohlas vydobyl reportážně-románový záznam anabáze českých legií v Rusku - Gornostaj (1936). Po r. 1945 se Kaplický orientoval na historickou prózu. Jeho produkci poznamenala schematická a pasívně ilustrativní beletrizace marxistického výkladu dějin. V jeho duchu autor akcentoval především "lidové revoluční tradice" (Čtveráci, 1952; Železná koruna, 1954; třídílná Táborská republika, 1969). Již v první historické próze (Kraj kalicha, 1945) tematicky i formálně navázal na jiráskovskou tradici (mnohem důsledněji než další autoři historické prózy jako K. J. BENEŠ, F. KOŽÍK, M. V. KRATOCHVÍL, F. KUBKA, B. ČETYNA aj.) a věrně pak naplňoval nejedlovský obrozenecko-výchovný kánon, idealizující dějinný proces a přeceňující ideologické a poznávací složky na úkor estetických.
Díky atraktivnímu tématu a pozdějšímu filmovému přepisu režiséra O. Vávry (1969) se Kladivo na čarodějnice stalo zřejmě nejznámějším Kaplického titulem. Ač tvárně náleží do kontextu 50. let, tématem se hlásí k proudu společenského románu zabývajícího se otázkami zvůle a zneužití moci. Toto navýsost aktuální téma - román vyšel nedlouho po období tzv. kultu osobnosti, po tragických politických procesech, jejichž podobnost s Bobligovými inkvizičními orgiemi není náhodná - se v české literatuře výrazněji otevřelo až ve druhé polovině 60. let jednak v memoárových knihách, jednak v žánrově rozmanitých beletristických dílech (J. MUCHA, Studené slunce, 1968; K. PECKA, Horečka, 1967; I. KŘÍŽ, Pravda o zkáze Sodomy), a zvláště pak v exilové a samizdatové próze 70. a 80. let (např. KOHOUTOVA Katyně, PECKOVY Motáky nezvěstnému).
Lit. M. V. Kratochvíl, NŽ 1952, č. 10 (o Čtverácích); M. Jungmann: Vyprávění o selských rebeliích, RP 13. 9. 1954 (o Železné koruně); M. Petříček: O současnou historickou prózu, LitN 1955, č. 48 (o Smršti); B. Balajka: Kaplického historický román o triumfu zvůle a násilí, LitN 1964, č. 14; Z. Kožmín: Překostýmovaná pravda, HD 1964, č. 3; J. Vaníček: Přitažlivost dějinných událostí, Plamen 1964, č. 3; F. Soldan, Tvorba 1970, č. 26 (o Táborské republice); F. Benhart: Lid a lidovost v díle V. K., NŽ 1954, č. 4; J. Komárek: Otázky nad romány V. K., HD 1956, č. 2; J. Hrabák: Nad dílem V. K., LitM 1975, č. 7; J. Nejedlá: V. K., Praha 1975; Š. Vlašín: Epik bojů za spravedlnost, in Ve škole života, Praha 1980.
(Richard Svoboda, Slovník české prózy, 1994)