Reportážní próza o autorčině politicky motivovaném pobytu v ruzyňské věznici a setkáních s trestanými ženami.
Kniha věnovaná socioložce J. ŠIKLOVÉ, sestává z 15 kapitol. Popisuje poměry, jaké v Ruzyni panovaly na počátku 80. let, kdy byla autorka vyšetřována a držena ve vazbě pro údajné podvracení republiky. Soustřeďuje se hlavně na vzájemné vztahy uvnitř věznice, a to jak mezi samotnými vězni, tak i mezi nimi a ústavním personálem. Ve většině kapitol Kantůrková monograficky zaznamenává životní příběhy žen, s nimiž trávila dobu vazby, případně tyto příběhy rekonstruuje na základě svých pozorování a útržkovitých vyprávění žen samotných. Jména spoluvězeňkyň jsou vytčena do názvů kapitol. Hned tři se věnují proměně Helgy v panovačnou podvodnici, která nakonec bezostyšně využívá své inteligence a výmluvnosti, vyvolává konflikty a rozrušuje solidaritu vězněných. Na celách se setkávají zlodějky (Paní Helenka, Paterková, Denisa), překupnice (Bóži-trhovkyně), vražedkyně (Andy Rumová pralinka), příživnice (Alička z kapitoly Anča a Alička), matky, které zanedbaly vyživovací povinnost (Naděnka), holky stíhané za šíření pohlavních chorob (Věra). Nejprotřelejší delikventky (Libuška, Věra) vyrůstaly v dětských domovech, nápravných zařízeních a věznicích a každým dalším kontaktem se zkušenějšími recidivistkami se stávají mravně narušenějšími a bezohlednějšími vůči okolí. Některé přivádí ztráta svobody do depresí (autorka, Alička, Andy), jiné vězeňské prostředí nepokořuje (Denisa, Naděnka) nebo je vnímají jako vcelku běžný prostor existence. Čas na celách si ženy vyplňují čtením, nekonečným hraním karet a Člověče, nezlob se, vzpomínají na šťastná období života (Andy), na své nejbližší (autorka), nechávají se stravovat hrůzou z těch, kteří jim ublížili (Naděnka), omílají příčiny svých konfliktů se zákonem (Bóži, Helenka), křikem a bitkami uvolňují přebytky energie.
Kantůrková svou prózu nazývá "románem-pravdou". Vystupuje v knize jako autorka, vypravěčka i účastnice děje v jedné osobě a usiluje dokumentovat události a pocity, které prožívala v ruzyňské vazbě. Svých poznatků využívá k zobecňujícím úvahám o mechanismech manipulace a psychického nátlaku a o souvislostech mezi neutěšeným stavem vězeňství a celkovým porušováním lidských práv ze strany tehdejšího režimu. Autenticky zaznamenává, jak se ve stísněném, přísně ohraničeném prostoru musí vyrovnávat s absurditou své situace, ponižujícími podmínkami a surovostí vězeňského prostředí. Čelí také odlišnosti žen, které vyznávají jiné životní hodnoty a ideály, sebekázeň jí pomáhá vyrovnat se s vulgaritou a zvráceností spoluvězeňkyň. Zřetelně dává najevo, kdo si získal její sympatie a ke komu pociťovala antipatii, a tato přímá účast autorského subjektu ve vyprávění dává každému portrétu jiný emocionální náboj. Hrdinka-vypravěčka se snaží zachovávat alespoň vnější znaky své identity (cvičením, čtením, psaním dopisů), udržet si uspokojivý duševní stav, pevnou vůli, posilovat se vírou v důstojnost a čest. Dobové události a politické okolnosti svého zatčení odhaluje jen v náznacích. Kniha je svědectvím o tom, že uvěznění provází ztráta soukromí, pokořování v podobě opakovaných prohlídek a demonstrativního zabavování drobností od blízkých, kontakt s nemocnými kapavkou či svrabem. Všechny uvězněné ženy jsou vystaveny omezením komunikace, hygieny, zdravotní péče, sexu, což vyvolává napětí, stresy a agresivitu. V osudech žen se opakovaně objevuje traumatizující poznání, že nenaplnily role dcer, manželek, matek, narůstá v nich ať nevědomá nebo uvědomovaná touha po intenzivním citovém prožitku. Milostné vztahy zde mají platonickou a homosexuální podobu, provází je vypjatý až agresivní exhibicionismus, ale i důvěrná něha a citlivost. Vypravěčka díky své schopnosti empatie a psychologickým znalostem odhaluje v chování i vyprávění žen přetvářku a lež a rozlišuje, zda jsou motivovány snahou ublížit druhým, nebo zda jde naopak o ochranné gesto. Záznamy duševních stavů (od depresí až k povznášejícímu pocitu soudržnosti), poznatky získané z promluv spoluvězeňkyň a úvah nad jejich chováním slouží autorce jako základ pro analýzu fenoménu ženství ve vypjaté existenciální situaci.
Přítelkyně z domu smutku můžeme přiřadit k proudu vězeňské literatury, která vychází z autentických autobiografických prožitků. Na rozdíl od tzv. koncentráčnické literatury (J. ČAPEK), reportáží (J. FUČÍK, Reportáž psaná na oprátce), memoárových záznamů (V. ČERNÝ, Z. KALISTA, B. FUČÍK) či románů (K. PECKA, Motáky nezvěstnému) o době 2. svět. války a 50. letech, nevypovídá Kantůrková o bezprostředním ohrožení života. Odhaluje se tu spíše snaha režimu zdeptat jedince, ponížit jeho důstojnost, vzít mu chuť k riskování dalších konfliktů (V. HAVEL, Dopisy Olze, 1985). Přítelkyně z domu smutku se v r. 1992 staly základem pro scénář čtyřdílného televizního filmu H. BOČANA. Publicistickým laděním a okolnostmi vzniku souvisejí se souborem rozhovorů Sešly jsme se v této knize (1980xx pod titulem Dvanáct rozhovorů; Kolín n. Rýnem 1980; Praha 1991), v němž autorka mapovala názory význačných českých disidentek a signatářek Charty 77. V obou knihách opustila Kantůrková svou tradiční tvůrčí metodu, spočívající v prosycování děje fatálností a tajemstvím, a obrátila se k věcnosti a realitě.
EVA KANTŮRKOVÁ (nar. 11. 5. 1930 v Praze) debutovala sbírkou povídek Jen si tak maličko povyskočit (1966), kde zobrazila mladé lidi, kteří se vlastním přičiněním ocitají v mimořádných situacích. Mnohé motivy povídek pak využila v novelistickém souboru Člověk v závěsu (Kolín n. Rýnem 1988; Praha 1992 pod názvem Krabička se šperky). Rozklad letitých tradic vesnického života v důsledku združstevňování, ponížení člověka, ztráta víry a opuštěnost jsou tematickými dominantami románu Smuteční slavnost (1967, film Z. SIROVÉHO 1969). Na začátku 70. let byly zničeny náklady próz Nulový bod a Pozůstalost pana Ábela (druhá z nich, pojednávající o milostných pokusech stárnoucího muže, vyšla znovu v Kolíně n. Rýnem 1977 a v Praze 1990). K dílům, která se objevila nejdříve v samizdatovém a exilovém vydání, patří román Černá hvězda (1978xx; Kolín n. Rýnem 1982; Praha 1992) navazující na psychologickou prózu Po potopě (1969) a zachycující osudy komunistického novináře v Československu 30. až 50. let. Děj složitě komponovaného románu s fantaskními motivy Pán věže (1979xx, 1992) vychází z odvážné paralely mezi novozákonní legendou o Kristově ukřižování a životem spisovatele, který se marně pokouší zvládnout kristovské téma. Autorčino tíhnutí k otázkám mravních imperativů a vztahu jedince ke společnosti dokládá i beletrizovaná monografie Jan Hus s podtitulem Příspěvek k národní identitě (Kolín n. Rýnem 1988; Praha 1991). Pohled do zákulisí politického dění v listopadu 1989 a po tomto období, reflexe vlastní role i kritické postřehy na adresu kolegů i ideových protivníků přináší vzpomínková próza Památník (1994).
Lit. -khv- (=K. Hvížďala), Svědectví 1986, č. 77; F. Kautman: E. K. a její přítelkyně z domu smutku, KSb 1988, č. 1xx; /nepodeps./: Dům smutku a života, Prostor 1989/90, č. 12; V. Havel: Přítelkyně E. K., in Do různých stran, Praha 1990; P. Nový: Vězeňské portréty E. K. aneb Pot a hnis života, MF Dnes 22. 11. 1990; M. Petříček: Román a pravda, Tvar 1990, č. 42; K. Trinkewitz: Zápisky z rmutného domu, LitR 1990, č. 6; V. Karfík: Pouta řeči, LitN 1991, č. 4; J. Lopatka: Dvě prozaické novinky, in Předpoklady tvorby, Praha 1991 (o Smuteční slavnosti); V. Píša: Dům smutku, dům Ábelův, Tvorba 1991, č. 12; R. B. Pynsent: Bití a bytí: česká vězeňská literatura, Tvar 1992, č. 47; B. Balajka: Dům lidského ponížení, Tvar 1993, č. 18; M. Mravcová in Kol.: Český Parnas, Praha 1993; J. Pechar: Dvojí generační zkušenost v prózách E. K., in Nad knihami a rukopisy, Praha 1980xx; J. Lederer in České rozhovory, Praha 1991; A. Haman: Dědička tradice, LitN 1993, č. 27.
(Iva Málková, Slovník české prózy, 1994)