Autobiografická trilogie stylizovaná jako vyprávění spisovatelovy manželky Elišky.
Svatby v domě zachycují poměrně krátký úsek z Hrabalova života: od prvního setkání s Pipsi (tak oslovovali Hrabalovu ženu Elišku její nejbližší přátelé) po jejich svatbu (udála se v r. 1957, což ovšem v textu není výslovně uvedeno). Podtitul Dívčí románek určuje základní půdorys prózy: je jím tradiční schéma Červené knihovny, milostný vztah mladé, předchozím vztahem zklamané dívky, který končí happy endem. Román je rozčleněn do 18 zhruba stejně rozsáhlých kapitol a uveden motem z L. KLÍMY. Název je vícevýznamový, vztahuje se nejen ke skutečné svatbě, ale i k pravidelným flámům, které Hrabal ("doktor") pořádal ve svém libeňském bytě, bývalé kovárně, v ulici Na hrázi 24, a k jeho pojetí života ("Protože život vůbec není slzavý údolí, ale svatební radost a svatební veselí, proto slavím svatby v tomhle domě..."). Do obrazu vztahu doktora a Pipsi vstupují další postavy pouze epizodicky. Patří mezi ně především obyvatelé domu, Eliščini dávní známí Lizaj a Wulli, dále zaměstnanci Sběrných surovin, kde pracuje i doktor (např. Haňťa), a restaurace hotelu Paříž, kde je zaměstnána Eliška (vrchní Mašek). - V druhém dílu trilogie, nazvaném Vita nuova, hrají výraznější úlohu Hrabalovi přátelé, výtvarníci V. BOUDNÍK a J. ŠMEJKAL, jejich tvorba a osudy (zejména milostné) a také filozoficko-estetické úvahy o povaze umění. K BOUDNÍKOVI odkazuje i podtitul Kartinky. Autor v této části věnované K. MARYSKOVI a uvedené lidovou říkankou a citátem z M. HEIDEGGERA omezuje do značné míry interpunkci a ruší číslování kapitol. Dějově je próza spjata s dvouletím 1957-59: Hrabal vstupuje do manželství, opouští Sběrné suroviny ve Spálené ulici, stává se kulisákem v Divadle S. K. Neumanna, získává za přispění J. KOLÁŘE a J. HIRŠALA tvůrčí stipendium, připravuje k vydání první knihu Skřivánek na niti a blíží se tak k naplnění svého snu být skutečným spisovatelem. Pipsi v téže době odchází z hotelu Paříž do grilu hotelu Palace. - Třetí část trilogie - Proluky - zachycuje období od vydání Perličky na dně (1963) po počátek 70. let, kdy se Hrabal stejně jako jiní stává "spisovatelem v likvidaci" a kdy také opouští libeňský byt v domě Na hrázi "věčnosti". Novým dějištěm se stává Kersko, novými protagonisty jeho obyvatelé i Hrabalovy kočky, novým rámcem politická situace po okupaci "spojeneckými" vojsky. Autor opět píše o V. BOUDNÍKOVI, K. MARYSKOVI, E. BONDYM, znovu na scénu vstupují Hrabalovi rodiče a strýc Pepin, nově pak také přátelé z uměleckých kruhů, např. A. LUSTIG a H. BÖLL, s nímž Hrabal prožívá 21. srpen 1968 a s nímž se setkává ještě jednou tajně (BÖLL se pro odsouzení invaze stal v Československu nežádoucí osobou). Ve třetí části trilogie, kterou otvírá moto z CH. BAUDELAIRA ("Groteska je absolutní komika."), autor obnovuje interpunkci, zato však ruší členění textu do kapitol a pouze odsazuje jednotlivé odstavce.
KLÍMOVO moto Svateb v domě ("...; základy vzlétly do výše, vrcholy klesly nejníže.") symbolizuje existenciální situaci, do níž jsou postavy po válce a únorovém převratu vrženy: v důsledku své sociální příslušnosti, popř. národnosti, se ocitají na dně společnosti. Nejsou plnoprávnými občany, neztrácejí však schopnost svobodného prožitku životní radosti a závrati. Platí to do jisté míry pro Hrabala, ale především pro jeho rodiče a také pro Pipsi (je sudetská Němka a navíc tzv. buržoazního původu) a pro některé Hrabalovy přátele. Významná role je v textu přisouzena přesné charakteristice místa, kde se jednotlivé epizody odehrávají: centrální, takřka magickou úlohu má především činžovní dům v ulici Na hrázi. V sérii volně řazených epizod autor zachycuje vedle vztahu Pipsi a doktora především hlubinné kořeny vlastní tvorby: ústřední postavení zaujímá pocit viny, projevující se nekonečným útěkem před sebou samým. Jednou z kompenzací tohoto pocitu je právě psaní. Textem rovněž prolínají vzpomínky na dětství a mládí: Eliščiny, většinou asociačně vyvolané, se vynořují v jejím vědomí, Hrabalovy jsou zprostředkovány jeho vyprávěním Elišce. Proti trivialitě červenoknihovního schématu staví autor antiidylické osudy a hloubku postav. Napětí, které mezi schématem a jeho neobvyklým naplněním vzniká, je jedním ze zdrojů ironie charakteristické pro celou Hrabalovu "autobiografii". - V druhém dílu trilogie autor tok vzpomínek uvolňuje a vytváří tak jistou analogii k technice proudu vědomí (JOYCEŮV Odysseus). Znejasňuje epický půdorys a činí text lyričtějším. Dává jednotlivým scénám větší obrazovou intenzitu, vyvazuje je z historického času, obrací je do nekonečna vnitřního lidského vesmíru, a tím jim vtiskuje až mýtický charakter. Tak zachycuje i nejobyčejnější lidské činnosti, jako je praní velkého prádla. I tady má své místo ironický nadhled (Eliščiny komentáře vůči ústupkům z uměleckých zásad, které Hrabal učinil proto, aby připravovaná kniha povídek Skřivánek na niti, která nakonec stejně nevyšla, byla přijatelná pro vedení nakladatelství). Opakovaně je v textu reflektována umělecká tvorba: Hrabal ji přirovnává k výrobním technologiím a umělecké dílo srovnává s průmyslovým výrobkem, přičemž soudí, že pravý artefakt má být v tomto ohledu nesériovým, neopakovatelným "zmetkem" nebo přinejmenším polotovarem. - Ve třetím dílu je vyprávění vedeno jakoby z odstupu, neuzavírá se do epizod, často jsou vedle sebe konfrontačně rozvíjeny dvě události. Záměr těchto konfrontací je ironický: ironizována je např. Hrabalova rezignace a jeho strach ze smrti, které ho doprovázejí při operaci žlučníku, neboť jsou líčeny v sousedství s vitalitou doživotně postižených vozíčkářů. Jiný způsob vyprávění jako by korespondoval i s celkovou pochmurnější, depresívnější náladou textu, která je dána také smrtí několika Hrabalových blízkých (BOUDNÍKA, Pepíčka Sviateka, strýce Pepina) a rovněž tíživou společenskou situací. V obecné nesvobodě sice Hrabal nalézá pro sebe omezenou svobodu, když "může" znovu psát do šuplíku, ale zároveň žije v neustálém strachu před Státní bezpečností.
Volně koncipovanou trilogii napsal Hrabal v letech 1982-85. V roce dokončení se pokusil zadat ji v nakladatelství Čs. spisovatel, byl však J. PILAŘEM odmítnut. Zvolil proto publikování prostřednictvím samizdatu. V "trojúhelníku poezie, filozofie a autobiografie", řečeno slovy znalce geneze Hrabalových textů V. KADLECE, je zakotven i jeho mýtus Příliš hlučná samota a portrét V. BOUDNÍKA (1924-68) Něžný barbar (knižně 1981 v Kolíně n. Rýnem), sepsaný pět let po jeho smrti. Transformovány Hrabalovou surrealisticky bizarní oslavou každodennosti se epizody z jeho pestrých životních osudů objevují, byť různou měrou, prakticky ve všech jeho dílech (Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, 1965; Krasosmutnění, 1979, aj.). Důkazem vzrůstajícího podílu autentického, pouze osobitou autorovou zkušeností obohacovaného záznamu reality, je aktuální žurnalistická reflexe dobových událostí, např. "dopisy Dubence" (vycházely samizdatově a časopisecky a knižně byly shrnuty r. 1990 v Listopadovém uragánu, Kouzelné flétně a Ponorných říčkách) nebo Večerníčky pro Cassia (1993). Postavení Hrabalovy trilogie v kontextu české autobiografické literatury je zcela výjimečné, už pro způsob vyprávění prostřednictvím jiné osoby, ale i pro pábitelskou antidokumentárnost. V množství vzpomínkových knih významných osobností české knižní kultury, které vznikaly v poválečných desetiletích (V. NEZVAL, J. SEIFERT, B. FUČÍK, J. FIRT, V. ČERNÝ aj.), lze jisté paralely spatřovat (a to především pro románovou intenci) v KOHOUTOVĚ próze Kde je zakopán pes, MUCHOVÝCH Podivných láskách a VACULÍKOVĚ Českém snáři.
Lit. I. B. (= I. Binar), Svědectví 1986, č. 79; M. Šimečka: Poznámka k Hrabalovým Prolukám, Obsah 1986, říjen xx; -khv- (= K. Hvížďala), Svědectví 1987, č. 81, 82; A. Měšťan, Proměny 1987, č. 3; I. Brezina, Studentské listy 1990, č. 2; J. Hloušková: Domov a vlast - literární rekonstrukce ztraceného časoprostoru, Svět literatury 1991, č. 2; M. Jankovič: Tři tečky v Prolukách B. H., in Nesamozřejmost smyslu, Praha 1991; V. Novotný: Ze života pana H., MF Dnes 3. 5. 1991 + Pan H. se žení, NK 1991, č. 12 + Libeňské leporelo, NK 1991, č. 15; M. Špirit: Hrabalův vzdalující se ZOOM IN, LitN 1991, č. 36 (příl. LidN 5. 9. 1991); J. Seydler: Všechno je jen přání a chtění..., Reportér 1992, č. 45; B. Svozil: Z pábitelova života, PL 8. 2. 1992; M. Jankovič: Lidský svět v celku, LidN 31. 3. 1994 + Proud vyprávění, proud hovoru, psaní proudem, ČLit 1994, č. 1.
(Jan Schneider, Slovník české prózy, 1994)