Soubor povídek zachycujících metodou koláže každodenní skutečnost poúnorového období.
Sedm textů je uvozeno citátem z básně V. FISCHEROVÉ, který autora inspiroval při volbě názvu knihy. Čtyři z povídek líčí prostředí kladenských hutí počátku 50. let. Vedle ocelářských dělníků v nich vystupují příslušníci "poražených tříd" a zproletarizované inteligence (bývalé profese fungují v textu často jako přezdívky jednotlivých postav, např. Prokurátor, Kavárník, Kněz, Mlíkař), na šrotišti fabriky pracuje skupina trestankyň. Povídka Divní lidé zachycuje tuto pestrou společnost v okamžiku, kdy se rozhodla protestovat proti zvýšení plánu. Právě tehdy na jejich působiště přijíždějí filmaři hodlající natočit "budovatelskou svačinu" s diskusí o nových zprávách z tisku. Hrdinou prózy Anděl je hlídač trestankyň, který si pro svůj soucit a pochopení vyslouží přezdívku Anděl strážný. Cítí, že "nic už nemůže zabránit, aby dál špatně a proti předpisům hlídal svěřené ženské a tak byl sám u sebe spasen". O zoufalství krásné dívky zneužité dělníky v ubytovně vypráví povídka Ingot a ingoti. Hrdinka, která má nastoupit trest v pankrácké věznici, je ponížena a vyhozena z dělnického baráku; příběh vrcholí jejím marným voláním po soucitu: "Nechte mi žííít". Závěrečná lyrická próza Krásná Poldi je apostrofou kladenské huti, kde "beznadějní lidé zdvíhají zablácenou naději". Bezprostředním záznamem i volnými asociacemi je v ní vytvářen kaleidoskopický obraz ocelářského prostředí, jeho atmosféry i svérázných postav. - Ostatní texty těží z pražské scenérie téže doby. Úvodní, rovněž lyrická Kafkárna vzniká jakoby z vypravěčova putování po Starém Městě, ze setkání s bizarními figurkami a situacemi. Ve Zradě zrcadel se prolínají dvě dějové roviny. Protagonistou první z nich je zedník, který opravuje sochu sv. Tadeáše a současně sleduje bourání obrovské skulptury jeho oblíbence Stalina na protějším vltavském břehu. Nedokáže se s tímto podivným rozporem vyrovnat a nejraději by se vrhl dolů z kostela mezi navezený sběrový papír. V druhé se pan Valerián, výstřední naivní malíř, marně pokouší vytvořit monumentální výjevy z národní minulosti. Povídka Prokopnutý buben je nespoutaným vyprávěním pražského biletáře. Zprvu přísný a neústupný muž se mění v člověka tolerantního a povzneseného nad maličkosti. V závěru slyší "dojemný mnohohlas", který vznikl prolnutím tónů vedle sebe hrající dechovky a symfonického orchestru ve Valdštejnské zahradě. Mezi příznivci obou žánrů dojde ke rvačce, ale hrdina se ani tehdy nenechá vyrušit ze své spokojenosti: "... ale mně všecko ladilo a já jsem byl zachráněnej, v jistým smyslu ale i ztracenej... ale asi tohle bude to zachránění..."
Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet není souborem samostatných povídek v plném slova smyslu, jednotlivé texty na sebe časově i motivicky navazují a tvoří komponovaný celek. Všechny prózy vyrůstají ze záznamu situací a epizod, jedná se téměř o nesyžetové útvary. K jejich základním stavebním principům patří především konfrontace a koláž. Tyto techniky jsou v Inzerátu uplatňovány mnohonásobně a v různých rovinách. Časté je střetání a prostupování dějových pásem - nejprůkazněji ve Zradě zrcadel, kde jsou dvě samostatné epické linie "rozstříhány", promíchány a poté vyprávěny simultánně. Celým svazkem prostupují výrazné konfrontace motivů nízkých, banálních a vulgárních na straně jedné s motivy symbolickými, vznešenými a poetickými na straně druhé. Také pocity jednotlivých aktérů a vypravěčské zorné úhly se dostávají do ostrých kontrastů: tragika stojí proti směšnosti, skepse proti sentimentalitě, melancholie proti ironii a černému humoru. Snovost a hyperbola se stýká se syrovým detailem a téměř naturalistickým popisem. Koláží jsou pak i svérázné dialogy postav, v nichž je těžiště řady Hrabalových povídek. Postavy autor často chápe jako pouhé nástroje jazyka, jako nositele řeči: "žijí proto, aby mluvily, proto, že mluví" (S. RICHTEROVÁ). V jejich mluvě se střetávají různé vrstvy a útvary národního jazyka: spisovná a obecná čeština, slang, vulgarismy apod. Povídky promlouvají dialektem doby i sociálních skupin. Tlumočí vnitřní rozmanitost jazyka a tím i rozrůzněnost pohledů na skutečnost. Stylistické i tematické konfrontace jsou zdrojem poetického napětí, hrabalovské interpretace hovoří o "harmonii v nesouladu," "poetice sémantických zvratů". - Přes shody a podobnosti se jednotlivé prózy v knize liší úhlem pohledu na skutečnost a vypravěčským modem. Každá z povídek (vypravěčských perspektiv) má pak rozdílnou funkci v souhrnné významové výstavbě díla, což napovídá i závěrečná věta celého svazku: "Všechno je na gumičce perspektivy". Hrabal nehodnotí zobrazovanou realitu, staví vše vedle sebe, neupřednostňuje nic ze zachycovaného. Mimo jiné i tím kniha ve své době přispěla k formování nového pohledu na etapu tzv. kultu osobnosti, k narušení falešných představ o nedávné minulosti (přímou politickou kritiku ovšem neobsahuje). Povídky Inzerátu zachycují především každodennost těchto let a zároveň nabízejí symbolické výklady: pod povrchem popisované všednosti se objevují existenciální hloubky. Hrabalův lyrický a subjektivní pohled prezentuje rozporné a dobou zmatené lidské typy, často outsidery ze společenské periferie, "pábitele", pro něž je charakteristická prudkost vášně a síla prožitku, stejně jako černý humor. V jejich promluvách jsou patrny prvky hospodské historky; na rozdíl od povídek z předchozích autorových knih zde však nehrají tak výraznou roli humorné prvky.
Třebaže nedosáhl takové popularity a počtu reedicí jako v témže roce vydaná novela Ostře sledované vlaky, patří Inzerát k Hrabalovým pracím nejvýznamnějším. Nejen námětem, ale i poetikou představuje v jistém smyslu návrat k autorově tvorbě 50. let, k etapě, kterou lze označit za experimentální. (Dva lyrické texty, které rámují svazek, mají původ v lyricko-epických básních z počátku 50. let - Kafkárna ve skladbě Bambino di Praga, Krásná Poldi v básni téhož názvu. Také geneze dalších textů je složitá, což souvisí jednak s tlaky dobové cenzury, jednak s Hrabalovým zvykem neustále upravovat a variovat již napsané práce.) V letech 1949-1954 byl Hrabal v kladenských hutích na dlouhodobé brigádě a právě v této době se pozvolna rodil jeho individuální styl. Stýkal se tehdy s umělci z okruhu poúnorového undergroundu (E. BONDY, V. BOUDNÍK, I. VODSEĎÁLEK, K. MARYSKO). Jejich tvůrčí metoda, založená na přímém záznamu reality, která je sama o sobě zdrojem fantasknosti a poetičnosti, bývá označována jako totální realismus. - Hrabalův specifický rukopis se utvářel rovněž v dotyku se surrealismem a zejména s úsilím členů Skupiny 42: tematika lidí z periferie, svědecká stylizace vypravěče a kolážovitost textů se objevovala především v dílech J. KOLÁŘE. V širším kontextu patří Inzerát k linii české poválečné prózy, která zobrazuje malého člověka smýkaného dějinami (J. PUTÍK, J. ŠOTOLA, O. FILIP aj.). Na motivy Inzerátu natočil v r. 1969 režisér J. MENZEL film Skřivánci na niti (opožděná premiéra se konala až v r. 1990).
Lit. V. Dostál: H. lyrický a tendenční, Impuls 1966, č. 5; O. Sus: Obnažení metody, HD 1966, č. 3; A. M. Ripellino: Ještě nad Hrabalovým Inzerátem, Impuls 1968, č. 7; M. Jungmann: O beznadějných lidech a zablácené naději, in Obléhání Tróje, Praha 1969; A. Stankovič: Skřivánci na šrotišti, FTN 1969, č. 3 (o filmu Skřivánci na niti); M. Pohorský: H. pátý + H. šestý (o Morytátech a legendách) + Kdo vlastně je "zapisovatelem" těch dryáckých textů?, vše in Zlomky analýzy, Praha 1990; J. Voráč: Skřivánci na niti, FaD 1990, č. 11 (o filmu); M. Suchomel: Hráči, in Literatura z času krize, Brno 1992.
(Jan Malura, Slovník české prózy, 1994)