Tragikomická novela z 2. svět. války o přerodu chlapce v muže.
Děj novely o šesti kapitolách, jehož vypravěčem i hlavní postavou je dvaadvacetiletý elév Miloš Hrma, se odehrává v únorových dnech r. 1945 a je zasazen do prostředí malé železniční stanice Kostomlaty. Miloš se tam vrací z psychiatrické léčebny, kam se dostal po pokusu o sebevraždu. Přichází právě ve chvíli, kdy je osazenstvo nádraží ještě vzrušeno aférou zcela neválečnou: výpravčí Hubička orazítkoval zadek telegrafistky Zdeničky všemi staničními razítky. Nádražím mezitím projíždějí vlaky, mezi nimiž jsou i "ostře sledované" transporty se zbraněmi, vojáky a municí, mající ještě zvrátit vývoj války ve prospěch Říše. Na jeden z těchto vlaků, jež jsou často terčem partyzánských útoků, vezmou Němci Miloše jako rukojmí. Když si ale velitel všimne jizev na jeho zápěstí, propustí ho. Na stanici se dostaví komise, aby vyšetřila skandál s razítky. Protože však Zdenička přiznává, že se nechala orazítkovat dobrovolně, obviní předseda komise, poněmčený Čech Zednicek, Hubičku alespoň z hanobení němčiny. Návštěva komise způsobí nepříjemnosti i přednostovi, vášnivému chovateli holubů, který je přistižen v uniformě znečištěné holubím trusem. Jeho vidina povýšení se tak rozplývá. Miloš Hubičkovy úspěchy u žen obdivuje, což ovšem jeho komplex, pro který se pokusil spáchat sebevraždu (zklamal ve chvíli, kdy chtěl dokázat milované Máše své mužství), jen prohlubuje. Podle rady psychiatra se pokouší získat starší zkušenou ženu, která by ho zaučila do tajů lásky a učinila z něj "muže". Požádá o to paní přednostovou, ovšem překvapená žena ho odmítá. Další noc má stanicí opět projet významný vojenský transport. Hubička se obrací na Miloše, aby mu pomohl při sabotážní akci. O půlnoci na stanici přichází tajemná mladá žena, Viktoria Freie, která přináší nálož na likvidaci "ostře sledovaného" vlaku. Viktoria se také stává Milošovou první milenkou. Do Kostomlat přijíždí vlak s uprchlíky z bombardovaných Drážďan a krátce po něm se objevuje i vojenský transport. Miloš zbavený svého problému najednou ztrácí zábrany a v sabotážní akci nasazuje vlastní život. Z posledního vagonu ho zahlédne německý voják, oba po sobě vystřelí a společně u tratě umírají.
Ostře sledované vlaky jsou čtvrtou oficiálně vydanou Hrabalovou knihou a v jeho tvorbě představují jisté vybočení. Na rozdíl od předchozích textů, které se svou poetikou vzpíraly žánrovému zařazení, jsou totiž pokusem o klasickou novelu s pevným epickým jádrem, vyprávěnou tradičně koncipovaným ich-vypravěčem. Namísto dosavadní permanentní "konfrontáže" nejrůznějších životních jevů, kde je zrušena jakákoliv hodnotová hierarchie, klade Hrabal v Ostře sledovaných vlacích do popředí tematizovanou a do jisté míry vyabstrahovanou konfrontaci intimního života naivního mladíka, který má problémy se svým mužstvím, a kruté válečné reality, a to jako pars pro toto osudu jedince nedobrovolně vtaženého do smrtící válečné mašinérie. Konfrontace ústí do tragického rozuzlení: hrdinova smrt přichází paradoxně ve chvíli, kdy se mu podařilo překonat trauma, které bylo důvodem jeho pokusu o sebevraždu (autor nás o něm informuje prostřednictvím vypravěčových reminiscencí). Určitá tradičnost příběhu se promítá také do koncepce postav, které tendují k typizaci. K ní přispívá do jisté míry už volba některých jmen (Hrma, Hubička, Svatá, Viktoria Freie). Tak jako Kostomlaty nejsou přímo válečným bojištěm, ani Hrabal nelíčí válku bezprostředně. Spíše zachycuje její sporadické, i když absurdní a kruté průniky do běžného života. Využívá přitom surrealisticko-kubistických apokalyptických výjevů (např. působivý obraz mrtvých koní), které s fascinující intenzitou narušují rituál všedního, svou opakovaností zdůvěrňujícího chodu železniční stanice. Pod povrchem epického dění se konfrontace protikladů projevuje také například zživotňováním (ať personifikačním nebo animizačním) neživých věcí (zejména prostřednictvím metaforizujících přirovnání) a naopak příměry lidského světa především ke světu strojů. Ani v Ostře sledovaných vlacích Hrabal nepotlačuje lyrický vznět svého textu, ovšem surrealisticky rozvíjené vidění (projevuje se mj. i ve falických symbolech husího krku či zvednutého ramena semaforu) zde už nepředstavuje dominantní tvárný princip, nýbrž je podřízeno epickému jádru. Lyričnost spolu s osudově tragickým vyústěním dávají textu baladický charakter.
Novela vznikla přepracováním starších autorových textů, především "existenciální povídky" Kain (pochází z r. 1949, je obsažena v 2. sv. Sebraných spisů B. H. a jako Legenda o Kainovi vyšla i v Morytátech a legendách; Hrabal v ní podle vlastního vyjádření vyjádřil své "trauma lásky se sebevraždou" pod silným dojmem GOETHOVA Utrpení mladého Werthera a CAMUSOVA Cizince), v menší míře i Fádní stanice (pravděpodobně z r. 1953; viz 3. sv. Sebraných spisů). - Přesto, že Ostře sledované vlaky nebývají řazeny k vrcholným Hrabalovým knihám, spoluvytvářely literární a kulturní atmosféru 60. let a vedle textů J. ŠKVORECKÉHO, M. KUNDERY, L. VACULÍKA, V. LINHARTOVÉ a dalších přispěly - jako tehdy snad nejpopulárnější Hrabalovo dílo - k postupnému rozrušování rigidních ideologických a uměleckých norem a k pluralizaci české prózy. - Celou Hrabalovu tvorbu let 1964-70, tedy vedle Ostře sledovaných vlaků i Taneční hodiny pro starší a pokročilé, Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, Toto město je ve společné péči obyvatel (1967), Morytáty a legendy (1968) a knižně předtím nepublikované Etudy obsáhl 5. sv. Sebraných spisů B. H. s názvem Kafkárna (1994). Ostře sledovanými vlaky Hrabal rozvíjí především tradici haškovsko-johnovskou, tematicky se pak novela v kontextu své doby přimyká k OTČENÁŠKOVU Kulhavému Orfeovi a existenciální dimenzí i k FUKSOVU Panu Theodoru Mundstockovi nebo k novelám V. KÖRNERA. Ostře sledované vlaky se svým tragikomickým viděním osudů běžného českého člověka v zázemí přispěly k demytizaci obrazu českého válečného hrdinství, kterou svými Zbabělci inicioval J. ŠKVORECKÝ. Prózu v r. 1966 zfilmoval J. MENZEL a jeho film získal Oscara, cenu Americké filmové akademie.
Lit. M. Blahynka: Nový H., RP 6. 7. 1965; A. Jelínek: Ostře sledovaní lidé, LitN 8. 5. 1965; P. Števček: Byť mužom, KT 1965, č. 15; A. Brousek: Ostře sledovaný H., Divadlo 1966, č. 5; R. Šťastný: Etika v literární výchově, ČJL 1965/66, č. 9 (k tomu polemiky: O. Chaloupka: Mravnost a literatura, ČJL 1966/67, č. 2; V. Mayer: Primum vivere, deinde philosophari, HD 1966, č. 7; M. Schulz: Sex pro střední všeobecně vzdělávací školy, Orientace 1966, č. 3; Olaf = O. Sus: Na jakou sexualitu se dát?, HD 1966, č. 12); J. Lopatka: Tvorba a spisování, in Předpoklady tvorby, Praha 1991.
(Jan Schneider, Slovník české prózy, 1994)