Próza stylizovaná jako nekonečná, asociativně se rozvíjející promluva pábitelského ševce o životě a "krásných slečnách".
Dílo uvádí moto z L. KLÍMY, zdůrazňující vzájemné sepětí protikladných jevů a končící tvrzením, že "vítězství se sestává jen z bití". Text má podobu jediné souvislé a neukončené věty ("uzavírají" ji tři tečky), monologu, jehož mluvčím je typický Hrabalův pábitel, muž vyučený ševcovině a sladovnictví, který se však nevyhýbal ani jiné práci, zcestoval celou rakouskou monarchii, zapamatoval si kdekterou pitoreskní příhodu a jako lidový filozof a "ctitel evropský renesance" si vytvořil samorostlý myšlenkový systém, do něhož se vešel Kristus i HAVLÍČEK, GOETHE i pohlavní zdravověda páně Batisty. Je mu 70 let, ale pořád je "plnej čertů" a vždy a všude se považuje za vítěze. Vedle vychloubačných erotických historek zaujímají v jeho vyprávění nejvíce místa zážitky ze služby "u tý nejkrásnější armády světa" a vůbec vzpomínky na to, co a jak bylo "za Rakouska". Textem však prolínají i komicky zkreslené parafráze událostí z historie a biblické dějepravy ("Kristus Pán jednou, když ho pozvali na svatbu a moc chlastali, tak jim víno proměnil ve vodu, to byl ten zázrak v Káni Galilejský"), anekdoty o životě císařského dvora ("císař /.../ ten dovedl pěstovat evropskou renesanci se Šratovou"), souhlasné i nesouhlasné citace snáře ("když se někomu zdálo v noci, že se na něj sypou z mísy vokurky, znamenalo to horoucí milování"), šokující estetické výklady spjaté většinou s postavou Hrabalova přítele E. BONDYHO ("pořádná knížka není pro to, aby čtenář líp usnul, ale vyskočil z postele a rovnou v podvlíkačkách běžel panu spisovateli naplácat držku"), poněkud neobvyklé podání zvyků nejrůznějších národů světa ("Indové mají v kostele bejka a klanějí se mu") atd. Teprve v 2. vyd. (1964) byla próza rozšířena o vypuštěnou dvoustránkovou pasáž, z níž vyplývá, že celá promluva byla adresována "slečně Kamile" trhající třešně a že mluvčím byl stařec, "který jí každý den přináší růže". Jeho jméno v textu nezazní, ale z autorových vlastních komentářů vešlo v obecnou známost, že jeho životní předlohou byla skutečná osoba Hrabalova strýce Pepina.
O strýci Pepinovi Hrabal mj. napsal, že "uváděl lidi ve velký smích, když na otázku, tak co byste chtěl, strýcu Pepine, být? odpovídal vždycky bez váhání: Epileptikem, to je v Indii to nejvyšší, pomocí proutku najít lidem studnu." Tento citát ozřejmuje, v čem spočívá kouzlo a originalita Tanečních hodin: jejich základním stylovým efektem je posun a konotační zvrstvení významů, ke kterému dochází jednak při nepřesném nebo z obecného hlediska nenáležitém užití slov, frází a obrazů, jednak při střetech významových rovin na švech jednotlivých textových segmentů, jež autor spojuje metodou koláže. Mluvčí Tanečních hodin nesdílí obecně přijatou - pragmatickou a utilitární - soustavu životních hodnot, a jeho vidění světa je už proto "posunuté", ozvláštňující. Tím, že navíc neustále přeskakuje z jednoho kontextu do druhého, od jedné představy k jiné, nastávají v jeho promluvě bezděčné významové zkraty, slova a obrazy se vyvazují ze svých obvyklých, zkonvenčnělých souvislostí. Promluva strýce Pepina je taková, jaká je i jeho povaha: nezáludná, otevřená vůči světu a lidem, dychtivě přijímající všechno, co se kolem děje, bezmezně vitální a věčně užaslá ("ten život je stejně k zešílení krásnej"). Pro Pepina je vše, co život přináší, podnětem k hravému přetváření prostřednictvím řeči, a řeč je pro něj skutečnější než skutečnost sama: jako pravdivé se mu jeví ne to, co se skutečně stalo, ale to, co si vybájil ve svých nezastavitelných promluvách. Jak naznačuje klímovské moto prózy a jak to také dokládá analýzou Hrabalových filozofických východisek J. ZUMR, princip hry má v textu "výrazný rozměr existenciální, a přímo metafyzický": "homo ludens je nejvlastnější určení člověka a člověk jako suverénní hráč je do jisté míry demiurgem světa". Řečí, která je založena na hře, proměňuje Pepin "slzavé údolí v smích". Účinnost jeho řečové kreace je přitom těsně spjata s užitými jazykovými prostředky, jež posilují mluvní charakter textu a spoluutvářejí iluzi aktuálně prožívané komunikační situace: z hlediska syntaktického jsou to zejména ukazovací zájmena a spojka "a", jež napomáhají přirozenému parataktickému navazování jednotlivých vět do souvislého řečového proudu; z hlediska frazeologického a lexikálního charakterizují text prostředky typické pro městskou periferii - germanismy ("štajf", "hilzna", "zrichtovat" atd.), profesionismy spjaté s vojenskou službou, s ševcovským a sladovnickým řemeslem ("štabarzt", "švarmilinie", "kvér"; "střevíčky forma KB, falš genét, bílý futra a bílý branzole, čtverka šnit a rysy Derby-Parisier"; "a tam se ječmen vydruje, přehazuje se dřevěnou lopatou nebo volgemutem, pak se suší na hvozdě a oheň jde pod svini, potom ten slad padá do bubnů a kartáčů a extra padá květ"), míšení spisovné morfologie s obecně českou ("takovej starej jelen", "mladý básníci myslejí na smrt", "lízt za holkama voknem" apod.). Moravismy se oproti pozdějším Hrabalovým prózám s postavou strýce Pepina vyskytují v Tanečních hodinách jen sporadicky ("ju" místo "ji" ve 4. pádu zájména ona).
První verze Tanečních hodin vznikla už v r. 1949: s názvem Utrpení starého Werthera ji přetiskuje 2. sv. Sebraných spisů B. H. (Židovský svícen, 1991). Měla charakter syrového záznamu promluv strýce Pepina, které autorovi diktoval přímo do stroje a kterým říkal "protokoly". Teprve po úspěchu svých prvních povídkových knížek se Hrabal k těmto záznamům vrátil: "...to už jsem věděl, co jsou koláže a roláže, znal jsem techniky z filmu, /.../ vystříhal jsem reklamy a slogany, vmontoval je do textu, zdůraznil jsem to, co v textu bylo rozptýlené, dal jsem tomu styl, to jest to přerušování, přeskakování strýce Pepina a navazování tam, kde přestal, /.../ pak jsem vše přepsal načisto a odnesl jsem to na poradu, kde shledali text přijatelný". Strýc Pepin, kterého Hrabal sám pokládá za hlavního inspirátora své "pábitelské" literární metody, se ovšem už mezitím objevil jako mluvčí nebo jedna z postav i v jiných Hrabalových prózách, nejdříve několika drobných textech z let 1951-52 (Schizofrenické evangelium, Lednová povídka, Únorová povídka, Protokol - viz 3. sv. Sebraných spisů), poté v povídce Smrt pana Baltisbergra ze souboru Perlička na dně (1963). V 70. letech se strýc Pepin vynořil i v obou verzích Hrabalova vzpomínání na nymburské dětství, rodiče a celou tamní atmosféru - v cenzurou potlačeném Městečku, kde se zastavil čas i v oficiálně vydané volné trilogii Postřižiny (1976) - Krasosmutnění (1979) - Harlekýnovy milióny (1981).
V Tanečních hodinách vystupují více než v prvních dvou povídkových knížkách do popředí ty konstituvní rysy autorovy metody, jež odkazují k jeho filozofickým, literárním a kulturním východiskům. Vedle haškovské tradice a tzv. hospodské historky, kterou mezi Hrabalovy inspirační zdroje poprvé zahrnul E. FRYNTA (chápal ji jako žánr městského folklóru, který "transponuje životní látku ze sféry existenciální do roviny komediální"), patří k těmto pramenům autorovy tvůrčí orientace zejména již citovaný L. KLÍMA se svou představou ludibriozity světa, tj. hry jako jeho podstatného rysu, A. SCHOPENHAUER s důrazem na pudovost a sexualitu člověka a s pojetím estetické tvorby jako extáze, surrealismus vyzvedající osvobodivou moc fantazie, J. JOYCE s metodou "proudu vědomí" a F. RABELAIS se svým neustálým spojováním vysokého s nízkým, "intelektuální roviny živené moudrými výroky filozofů s drsným živlem lidového karnevalového veselí" (J. ZUMR). Taneční hodiny jsou první Hrabalovou knihou, v níž se plně uplatnil princip textu pojatého jako výpověď v 1. osobě. Takto je pak stylizována i většina autorových próz ze 70. a 80. let, ať už v nich převažují motivy autobiografické (Krasosmutnění), nebo v nich autor promítá své pojetí světa do promluv své matky (Postřižiny, Harlekýnovy milióny) či filozoficky založených pábitelských osamělců (Obsluhoval jsem anglického krále, Příliš hlučná samota). Literární rodokmen postavy strýce Pepina lze sledovat zpátky až k donu Quijotovi či baronu Prášilovi; v kontextu novější české literatury je ozvláštňující silou svého temperamentu příbuzná strýci Janovi z PUTÍKOVA románu Muž s břitvou.
Lit. Alcantara: Hrabalovy zábavní podniky, Svědectví 1965, č. 25/26; F. Benhart: Pan H. to má dobrý, Plamen 1964, č. 12; M. Blahynka: Jedním dechem, RP 8. 12. 1964; V. Dostál: Dosah a hranice pábitelství, KT 1964, č. 41; J. Vohryzek: Hrabalovo pábení, LitN 1964, č. 38; J. Šimůnek: Knihy plné člověčiny, MF 16. 5. 1965; R. Pytlík in B. H.: Tři novely, Praha 1989; J. Zumr: Ideová inspirace B. H., in sb. Hrabaliana, Praha 1990; S. Rothová: Hlučná samota hořké štěstí B. H., Praha 1993.
(Blahoslav Dokoupil, Slovník české prózy, 1994)