Utopicko-alegorický román soustředěný k destruktivnímu působení zla na člověka.
Fuksova šestá beletristická kniha zachycuje v 21 číslovaných kapitolách asi dvouměsíční závěrečný úsek života paní Natálie Mooshabrové. Tato vdova žije v malém přízemním bytě chátrajícího činžovního domu, kde stále musí klást pasti na přemnožené myši, pracuje jako aktivistka úřadu Péče o dítě a přivydělává si opatrováním několika hrobů na městském hřbitově. Její příběh se odehrává v blíže neurčené zemi, v níž vládne diktátor Albín Rappelschlund a v níž značný civilizační pokrok (podzemní dráha, družicové televizní vysílání, lety na Měsíc) až groteskně kontrastuje s reáliemi spjatými se vzdálenou minulostí (práce dětí, koňské povozy, Státní tribunál potírající čarodějnictví). Život paní Mooshabrové znepříjemňují návštěvy syna Wezra, dcery Nabule a jejich kumpána Bekenmoschta, kteří ji okrádají, podvádějí a vystavují krutým žertům, a dále policie, která se jí chodí vyptávat na zážitky z mládí. Paní Mooshabrová se v rámci své práce v Péči o dítě účastní řešení záhadných případů tří chlapců - Fabera, Eichenkranze a Linpecka, kteří působí starosti svým rodičům. Díky tomu může sledovat nastávající převratné změny ve společnosti. Lid není spokojen s diktaturou Albína Rappelschlunda a dožaduje se své panovnice kněžny Augusty, která podle oficiální propagandy stále vládne spolu s Rappelschlundem, avšak už několik desetiletí se neukázala na veřejnosti. Lid se proti Rappelschlundovi vzbouří, policie převezme v zemi moc a s pomocí studentů vypátrá, že kněžna Augusta se po celou dobu diktatury skrývala mezi prostým obyvatelstvem pod jménem Natálie Mooshabrová. Paní Mooshabrová se však v okamžiku, kdy je odhalena a má se vrátit na trůn, otráví.
Kompozice a výrazové prostředky románu jsou v zásadě tradiční. Události jsou řazeny v chronologické posloupnosti a sdělovány v subjektivizované er-formě, jakoby z hlediska hlavní hrdinky. Metoda realistického popisu je dovedena ad absurdum, slova a činy postav i vzhled prostředí jsou zachycovány téměř fotograficky, což právě vyvolává dojem bizarnosti, potřebný k sugestivnímu účinku textu. Inovací, pro Fukse ovšem typickou, je práce s detailem a s návratnými motivy (paní Mooshabrová třese černou taškou, Nabule se projevuje "otlemeným smíchem"). Autor užívá také dějových nápovědí, z nichž některé se na konci románu vysvětlí, jiné se ukážou jako falešné stopy (např. ve scéně, kdy paní Mooshabrová kupuje malému Linpeckovi koláč, naznačuje několik detailů, že se chystá chlapce otrávit; v příští kapitole se však Linpeck objevuje živ a zdráv). Postupné rozplétání tajemství paní Mooshabrové a dalších postav vtiskuje příběhu detektivní ráz, který však vynikne až v závěru díla. K bizarnosti a grotesknosti textu příspívá též jazyková stránka: zkracování slov (kriminál - krimi, lesní roh - les, Marie Capricorna - Máry Capri), aktuální metaforizace (člověk černý pes, otlemená ústa) i svévolné gramatické posuny (nesvý místo nesvůj). - Fuksova próza je výrazně symbolická, opírá se především o postupy hyperbolické a pohádkové. Kromě německy znějících osobních a místních jmen neobsahuje konkrétnější náznak země nebo režimu, který byl pro autora předlohou. Nejsnáze se nabízí spojitost s diktaturou německého fašismu, kterou Fuks pranýřuje zcela konkrétně v jiných dílech, avšak některé motivy, např. kontrast kosmických letů se sociální bídou nebo všudypřítomnost tajné policie, mohou odkazovat i k diktatuře komunistické. Společenské zlo, které deformuje životy Fuksových hrdinů, vyvolává v paní Mooshabrové obranný postoj, spočívající v úniku do vlastního nitra, v nasazení masky, v hereckém klamu vůči okolí ("To může být maska. Já se taky někdy směju," říká paní Mooshabrová, když se mluví o smíchu). Součástí tohoto mimikry je podivínské, groteskně absurdní chování, které si paní Mooshabrová natolik osvojí, že poté, co je odhalena její identita, odmítá žít normálně, jak by odpovídalo její přirozenosti. Vystupování pod cizím jménem zřejmě také působí, že paní Mooshabrová nevnímá dostatečně přesně své okolí (např. nemá jasno o povolání svých dětí apod.). Nedůvěra k vlastní identitě a nevíra ve spolehlivost vnější reality je velkým soudobým tématem, které Fuks zpracovává jak s ohledem na společenské souvislosti, tak v aspektech filozoficko-psychologických (proměňuje se např. původní pevná víra paní Mooshabrové v osud, na vysvětlení záhad mají vliv její vzpomínky z dětství apod.).
Myši Natálie Mooshabrové patří do druhé etapy Fuksova díla, v níž se autor odpoutal od židovské a protektorátní tematiky pěstované v 60. letech. Svou časovou a místní nezakotveností se román podobá chronologicky následujícímu Příběhu kriminálního rady (1971), v němž je do vnějškového rámce detektivky zasazen tragicky se vyhrocující vztah otce a syna, a novele Oslovení z tmy (1972), která zachycuje chlapeckého hrdinu v absurdním prostředí násilí a tíživých vidin. Groteskní nadsázkou zase předznamenává komiku humoresky Nebožtíci na bále (1972). Absurdita a fatalismus situace, v níž se nachází hlavní postava, spojuje dílo s romány F. KAFKY (Zámek, Proces), opakování banalit v promluvách dalších hrdinů připomíná principy absurdního dramatu (E. IONESCO, Plešatá zpěvačka). Alegorické ztvárnění diktatury má tradici jak v literatuře světové (G. ORWELL, 1984, aj.), tak i české, zvláště v díle K. ČAPKA (Bílá nemoc, 1937; Válka s mloky, 1936), nověji např. u J. GRUŠI (Mimner), P. KOHOUTA (Katyně) nebo M. HARNÍČKA (Maso); podobně je tomu i s psychologickým zachycením duše deformované zlem (J. HAVLÍČEK, Neviditelný, 1937; V. ŘEZÁČ, Černé světlo, 1940; Svědek, 1942).
Lit. A. Jelínek: Nový román L. F., MF 19. 5. 1970; Z. Pochop: Fuksova parabola zla, Orientace 1970, č. 5; F. Soldan: Značně zamžená "modernost". Nezasloužená sláva L. F., RP 4. 9. 1970; Několik poznámek autora k Myším Natálie Mooshabrové a k literatuře a umění vůbec, in L. F.: Myši Natálie Mooshabrové, Praha 1977; M. Pohorský: Sugestivní svět Fuksovy prózy, tamtéž; T. G. Winner: Mythic and Modern Elements in the Art of L. F.: Natalia Mooshaber s Mice, in Fiction and Drama in Eastern and Southeastern Europe (ed. H. Birnbaum and T. Eekman), Columbus, Ohio 1980; V. Dostál: Větší funebrácká pohádka, in Zrcadla podél cesty, Praha 1987; L. Merhaut: Nelehká cesta za poznáním zla, ČLit 1989, č. 5.
(Karel Komárek, Slovník české prózy, 1994)