Psychologicko-alegorický román s židovským hrdinou z doby protektorátu.
21 číslovaných kapitolek, uvedených citátem z talmudu, zachycuje poslední měsíce života více než padesátiletého Theodora Mundstocka (od listopadu 1941 do června 1942), který třicet let pracoval jako prokurista u provaznické firmy a teď je nucen zametat ulice. Skromný a dobrosrdečný starý mládenec utrpěl po surovém vyhození ze své kanceláře šok a ztratil duševní zdraví: výrazem toho je jeho alter ego, "stínek" Mon. Mundstock je sám sužován vidinami a strachem z předvolánky k transportu, ale přitom přichází (posilněn švýcarskými prášky) ke svým židovským přátelům jako milosrdný lhář o brzkém konci války. Když nabude přesvědčení o své jasnovidnosti nebo ho alespoň začne sám sobě předstírat, nalezne i její účel: "Ach, kdybych věděl o nějaké cestě, vždyť já bych pomohl všem, všem bych pomohl, ať nosí hvězdu či nenosí, vždyť jsou chudáci jako my, snad jen menší, že mají kapku naděje, a já bych jim pomohl." Po pokusu o sebevraždu (zachrání ho za cenu vlastní smrti jeho holoubek) je pan Mundstock zrazován od falešného mesiášství vrchním rabínem: právě nyní má jít příkladem v šíření dobra, neutíkat před utrpením a včlenit se do velkých židovských dějin. Mundstock začne nacvičovat situace, s nimiž se může setkat při transportu nebo v koncentráku, včetně smrti zastřelením nebo v plynové komoře. Mnozí jeho židovští přátelé a známí spáchali sebevraždu, např. duchař Moše Haus, jiní - jako jeho dlouholetá známost Ruth Krausová nebo jeho kolega z kanceláře pan Vorjahren - odjeli s transporty; z rodiny Šternových zbyl malý Šimon, jehož má Mundstock zvláště rád a který v něj "věří jak v Boha". Mundstock ho s radostí učí své metodě a postupům. Až při cestě na shromaždiště, z něhož mají oba s transportem odjet, skončí Mundstock před Šimonovýma očima pod koly projíždějícího německého auta. V tu chvíli Šimon splyne s Monem.
Román vyprávěný er-formou je čtenářům zprostředkován téměř úplně z hlediska hlavního hrdiny, tedy jako přízračný obraz vnitřního světa člověka duševně postiženého, vyrovnávajícího se s okolím, o jehož obludnosti ví. Proto se zřejmě záměrně - jakožto signály Mundstockova stavu - rozcházejí některé časové údaje o ději a pečlivě propracovány jsou i další drobné věcné nesrovnalosti, vypovídající detailně o titulní postavě. Ta je zároveň subjektem mýtu, v němž osud hlavního hrdiny je konfrontován, provázán a zaměňován s osudem jeho národa a jeho prostřednictvím s vývojem lidstva. Židé jsou totiž podle vrchního rabína "neochvějnými hlasateli myšlenek, které jsou samy věčné", tedy "hlasateli lásky, pravdy a míru". Jako prostředek i doklad významové ambivalentnosti hrdiny i celé prózy se objevuje na různých místech textu i mystika čísel a barev. Román je výrazně stylizovaný, minuciózně a účelně propracovaný. Mnohé důležité dějové prvky jsou čtenáři sdělovány náznakem či mimochodem. Chronologické uspořádání je několikrát narušeno krátkými retrospektivami z dřívějšího života pana Mundstocka a vizemi transportu nebo koncentráku. Příběh je podáván bez nepodstatných etap, velmi dramaticky, ve vybraných dnech či momentech, které na sebe navazují někdy časově, vždy však touto dramatickou důležitostí. Napětí mezi skutečností a zdáním, normálností a vychýleností od normálu je dosahováno ironií vůči postavám (když čtenář prohlédá jejich iluze na základě svých historických znalostí) i vůči čtenáři (který až dodatečně může vnímat různé předzvěsti, nápovědi, doplnění, upřesnění a vyvrácení, jimiž se text hemží). Prostředí nejistoty a strachu, v němž se příběh odehrává, je typické pro fantastickou a fantaskní literaturu. Šílený pan Mundstock, konající v šíleném prostředí dobro, v něm roste z tragikomické postavy v tragickou.
Knižní beletristická prvotina LADISLAVA FUKSE (nar. 24. 9. 1923 v Praze) byla vesměs přivítána jako událost. Prezentuje se v ní poetika, která zůstala v zásadě stejná ve všech dalších Fuksových pracích. Pan Theodor Mundstock se zařadil do tzv. druhé vlny naší prózy s válečnou tematikou a v ní zejména mezi knihy zaujaté židovskou problematikou (A. LUSTIG, H. BĚLOHRADSKÁ, L. GROSMAN aj.), zároveň ji však svou zvýrazněnou artistností přesáhl a předznamenal ornamentalizaci Fuksovy prózy v následujících dílech (Variace pro temnou strunu; Spalovač mrtvol; Myši Natálie Mooshabrové). Touto dekorativností a větší strukturovaností významovou i formální se Pan Theodor Mundstock liší také od románu velmi tematicky podobného, Života s hvězdou J. WEILA (i od soudobých existencialistických próz J. MUCHY). Balancování hrdiny na hranici šílenství má oporu ve fantaskních prózách zejména F. KAFKY a G. MEYRINKA, z českých autorů L. KLÍMY a J. DEMLA (u samotného Fukse je fantastičnost nejvíce vystupňována v próze Oslovení z tmy, 1972), paralelismus lidského a zvířecího utrpení ukazuje až k J. K. ŠLEJHAROVI. Rekvizity, s nimiž spisovatelé fantaskní literatury pracují, jsou součástí poetiky prózy evropského romantismu (motivy dvojnictví, zrcadel, lidské identity vůbec, náhody jako konstitutivního prvku lidského osudu, prostupnosti světa reálného a transcendentního, hybatelské funkce ducha vůči hmotě, s nimiž všemi významně pracuje), právě s romantickou prózou sdílí též zálibu v grotesce a v ironii jako organizujícím principu světa. Tyto vlastnosti Fuksovy prózy sehrály - spolu s podobnými vlastnostmi prózy B. HRABALA - inspirující roli ještě v kontextu oficiálně publikované literatury 70. a 80. let, třebaže hodnota některých jeho tehdy vydaných prací je menší. Z mladších autorů tehdy na Fuksovu poetiku navázal J. NAVRÁTIL. Typologicky je možno Fuksovu prózu označit pojmem magického realismu, který se používal zejména pro literatury latinskoamerické a sovětské, je však vhodným označením obecnější tendence k mytologizaci literatury ve 20. stol.
Lit. A. Linke: Pan Theodor Mundstock a jiní, in sb. Pro a proti '63, Praha 1964; A. Haman: Paradox života jako strukturní princip literárního tvaru, in sb. Příběhy pod mikroskopem, Praha 1966; D. Hodrová: Umění množin. Variace L. F., Orientace 1968, č. 6; M. Jungmann: Dobré srdce v cizím světě, in Obléhání Tróje, Praha 1969; J. Opelík: Událost, in Nenáviděné řemeslo, Praha 1969; F. Všetička: Dualita Pana Theodora Mundstocka, ČLit 1973, č. 3; J. Vopravilová: Jiří Weil, Život s hvězdou a L. F., Pan Theodor Mundstock, SPF, řada bohemistická, Ústí n. L. 1990; M. Suchomel: Rozmezí bez záruk, in Literatura z času krize, Brno 1992; J. Táborská in Kol.: Česká literatura 1945-1970, Praha 1992; J. Škvorecký: Dobrý člověk v nedobré době, in J. Škvorecký - A. Brousek: Na brigádě, Toronto 1979; L. Lederbuchová: L. F. a literární mystifikace, ČLit 1986, č. 3; H. Kosková: Variace na kafkovské téma, in Hledání ztracené generace, Toronto 1987; S. I. Kanikova: The Jews in the Works of L. F., in Remembering for the Future (ed. E. Maxwell), vol. III, Oxford 1989; Láska k bližnímu svému, LitR 1990, č. 5 (rozhovor); M. Pohorský: Úzkostné sny L. F., in Zlomky analýzy, Praha 1990; A. Stich: O jazyce dvou současných autorů, NŘ 1990, č. 3; Literatúra je mocná, ale nie je všemocná, Romboid 1991, č. 7 (rozhovor); V. Papoušek: O židovské literatuře a gravitačním poloměru člověka, ČJL 1991/92, č. 7/8; Literatura jako způsob poznání, MS 1993, č. 39 (rozhovor); L. Magdoň: Projevy vypravěčské instance v próze L. F., SPFFOU, Lit. věda 1993, č. 1.
(Jiří Kudrnáč, Slovník české prózy, 1994)