Román o životě v německém koncentračním táboře na sklonku 2. svět. války.
Děj obsáhlého románu je situován do fiktivního tábora Giglingu, a to do posledních měsíců r. 1944. Text je rozdělen do tří částí a každá z nich do řady číslovaných kapitol, které jsou ještě dále rozčleněny. Díky této kompozici autor zachytil táborový život velmi mnohostranně a zobrazil značné množství postav. Největší pozornost věnoval Zdeňku Roubíkovi, mladému pražskému intelektuálovi, který v táboře zastává funkci pomocníka vězeňského písaře (má mj. na starosti vězeňskou kartotéku, tedy "krabici živých", podle níž je román nazván). Zpočátku je Roubík uzavřený a skleslý, postupně se však ze své apatie vymaní, začne pomáhat druhým a zapojí se do tajné komunistické organizace, takže lépe překonává i vlastní těžké chvíle (smrt bratra Jiřího). Dalšími postavami jsou vězni z mnoha evropských zemí (namnoze židovského původu), lišící se svým postavením v táboře i charakterovými vlastnostmi. Zvláštní pozornost je věnována esesmanům Kopitzovi, Deibelovi a Leutholdovi, dozorkyni Rosshauptové a písaři Froschovi, z uvězněných jsou více vykresleni Němci Horst, Karlchen, Fritz a Berl, Češi Jarda, Mirek a Honza, Řek Fredo, Francouzi Gaston a Žožo, maďarský lékař Šimibáči, Španěl Diego, Holanďan Derek či Maďarky Juliška, Jolán, Bea. Autor zobrazuje každodenní život těchto lidí, jejich vzájemné vztahy, práci a útrapy, líčí mnohé dramatické scény i postupný rozklad táborového režimu.
Frýd zde využil svých zážitků vězně koncentračních táborů v Terezíně, Osvětimi a Kauferingu u Dachau (v těchto táborech ztratil otce, ženu a mladšího bratra, jemuž věnoval básnickou sbírku Bratr Jan, 1945). Pro jeho román, který má charakter varovného svědectví, je příznačný filozofický nadhled, jakož i objektivní zobrazení evokované reality a bytostný humanismus. Autor ukazuje, jak si lze uchovat lidskou důstojnost v nelidském prostředí a jak čelit zlu, přičemž vyzvedává činorodou aktivitu, kolektivismus a solidaritu. Všechny postavy charakterově diferencuje a individualizuje. Činí tak převážně prostřednictvím jejich chování a jednání, užívá však i psychologické povahokresby. Při jejich hodnocení se vyhýbá apriorním a jednoznačným soudům (platí to o vězních i věznitelích), odhaluje jejich kladné i záporné stránky, kolísání, vnitřní nejistoty. Vypráví v er-formě, většinou věcně, střízlivě, bez patosu a velkých slov. Akcentuje přitom různé detaily, jež mají často symbolický význam (např. věci symbolizující svobodný život, blízké lidi či šťastnou minulost).
V tvorbě NORBERTA FRÝDA (21. 4. 1913 v Českých Budějovicích - 18. 3. 1976 v Praze, pův. jménem Fried) představuje Krabice živých jeho nejúspěšnější román, což dokládá pozitivní přijetí dobovou kritikou, velký počet reedic a překladů. Frýd, který debutoval pohádkovou knížkou Pusťte basu do rozhlasu (1937), napsal po 2. svět. válce tři desítky knih, jež lze rozdělit zhruba do čtyř skupin. Do první z nich se řadí reportážní práce z cest do ciziny a romány situované do Mexika (Studna supů, 1953; Prales, 1965; Císařovna, 1972). Druhou skupinu představují napínavé a dobrodružné prózy (Meč archandělů, 1954; Kat nepočká, 1958; Rukama nevinnosti, 1974), zatímco třetí okruh tvoří sondy do všedního života autorových současníků (Živá socha, 1961; Sloup vody, 1964; Oživení v sále, 1976). Do poslední skupiny Frýdových děl patří Krabice živých a trojdílná rodová kronika (Vzorek bez ceny a Pan biskup, 1966; Hedvábné starosti, 1968; Lahvová pošta, 1971), v jejíž závěrečné části Frýd opět evokoval své zkušenosti z věznění v koncentračních táborech, tentokrát však metodou memoárové literatury.
Svou tematikou náleží Krabice živých do tzv. koncentráčnické literatury, reprezentované povídkovými sbírkami M. JARIŠE Oni přijdou (1948), K. J. BENEŠE Rudá v černé (1947), E. F. BURIANA Osm odtamtud (1954), později např. prózami A. LUSTIGA, PEROUTKOVÝM románem Oblak a valčík nebo méně známými knihami F. KRAUSE Kat beze stínu (1984) a J. KLADIVY Poslední z transportu (1983). Nepatří však do její první vlny, kterou tvořily vesměs jen práce dokumentárního rázu, dnes už víceméně zapadlé (z jejich autorů lze uvést např. J. DVOŘÁKA, B. LISICKÉHO, V. LOUDU, F. MACHÁČKA, L. SYCHRAVU). Tvarově má blízko k některým románům z přelomu 40. a 50. let, v nichž je rovněž zachycen velký lidský kolektiv (A. BRANALD, Severní nádraží - Lazaretní vlak; M. PUJMANOVÁ, Život proti smrti, 1952; K. PTÁČNÍK, Ročník jedenadvacet). Je ho nutno začlenit též do kontextu tematicky příbuzných próz z cizích literatur, jakými jsou zvláště díla B. APITZE, M. ŠOLOCHOVA, B. L. GORBATOVA, T. HOLUJE, S. SZMAGLEWSKÉ, A. SEGHERSOVÉ či B. SRUOGY.
Lit. A. Jelínek: Krabice živých, RP 6. 9. 1956; J. Valja: Vyzrálý koncentráčnický román, Hlas revoluce 1956, č. 11; A. Haman: O takzvané "druhé vlně" válečné prózy v naší současné literatuře, ČLit 1961, č. 4; F. Buriánek: Prožitá skutečnost a umělecká fikce, in Ohlédnutí, Praha 1978 + Velký umělecký přínos, in O současné české literatuře, Praha 1982; K. Hyršlová in Kol.: Česká literatura 1945-1970, Praha 1992; Z. Kožmín: Od výjevů k objevům, Plamen 1963, č. 4; Š. Vlašín: Lahvová pošta lidskosti, in Ve škole života, Praha 1980; V. Menclová: N. F., Praha 1981; F. Buriánek: N. F., in O současné české literatuře, Praha 1982.
(Jiří Poláček, Slovník české prózy, 1994)