Slovník české literatury po roce 1945

FRAIS, Josef: Muži z podzemního kontinentu 

Próza z hornického prostředí zdůrazňující dychtivý a láskyplný vztah k životu.

Děj se odehrává na jaře a v létě r. 1974 v Ostravsko-karvinském revíru na fiktivním dole Sokolovo. Prorážku 7 729 ve sloji Barborka označuje autor v předmluvě dokonce za hrdinku knihy. Próza novelistického rozsahu začíná věnováním ("Chlapcům z Ostravsko-karvinského revíru, kteří to všechno dobře znají"), uvozuje ji moto z MARKA AURELIA o nutnosti životního cíle a rámuje předmluva a závěr. Devět základních kapitol se dále dělí na drobné podkapitolky dvojího druhu. V jedněch se chronologicky odvíjí příběh Martina Zavřela, mladého předáka hornické party, v níž pracují další svérázné postavy - maturant, který se nedostal na školu a jemuž se přezdívá Študent, brigádník Jába, a zejména starý zkušený havíř Molata, nevyčerpatelná studnice různých nářečních úsloví a průpovídek. Osu příběhu tvoří Martinův milostný vztah ke knihovnici Věrce, které říká Markétka jako dosud všem svým dívkám, a hlavně práce s kamarády na dole. V závěru dojde na šachtě k závalu, Martin je spolu s Molatou zasypán, vyvázne však jen se zraněním. Kapitolky druhého typu obsahují retrospektivní návraty k Martinovým zážitkům z rodinného prostředí, hornického učiliště a vojny.

Poměrně jednoduchý příběh je ve skutečnosti rafinovaně utvářenou výpovědí o umění žít. Schopnost brát život v jeho celistvosti, radostně přijímat úspěch a hrdě snášet nezdary, se opírá o hrdinův dobyvačný a zároveň hravý vztah ke světu, v němž základní hodnoty představuje láska, práce a kamarádství. Autor oslabil fabuli, i když epizodickými ději je kniha naplněna, a soustředil se k zachycení vnitřních prožitků hlavního hrdiny, který je současně i vypravěčem prózy. Martin má autobiografické rysy a je stylizován jako smělý a sebevědomý chlapík, který čerpá jistotu z pevného začlenění do lidského kolektivu, je bytostně spjat se svým krajem, oplývá fyzickou silou i intelektem. Nabývá tak až mytické podoby, kterou posiluje motiv jeho pomocníka Mefista. Podobně se Frais snaží povýšit do roviny mýtu lásku, práci i prostor severní Moravy, kde se děj odehrává (opakovaně se objevuje motiv Čertí hory, která se zachvívá současně s hrdinovými citovými vzruchy). Práci pojímá jako radostné usilování, ať jde o dílo horníka či spisovatele. Jméno Markétka přerůstá v symbol ideální lásky a spolu s motivem Mefista posouvá příběh do blízkosti faustovského mýtu, s nímž próza navíc koresponduje akcentem na tvůrčí aktivitu, touhu po poznání a kráse. Autor mytizuje všední skutečnost, aby mohl vyslovit vlastní ideál jasného přehledného světa, v němž panují srdečné a rovné lidské vztahy. Vypravěčským gestem však dává zřetelně najevo, že jde o svět umělý, fiktivní. Výrazným rysem prózy je zdůrazňovaná literárnost (např. úvodní citát z antické literatury, literární narážky a reminiscence). Dynamičnost textu vzniká z napětí, jež existuje mezi literárností nově vytvořené reality a způsobem vyprávění. V něm je totiž naopak neustále navozována iluze bezprostřednosti. Čtenář je různě aktivizován, někdy přímo oslovován, takže vyprávění se blíží tzv. skazu. S literárností kontrastuje také iluze autenticity (četné autobiografické prvky, znalost hornického prostředí, využití hornického slangu, dialektu apod.). Jazyk je nápadně aktualizován a tvoří důležitou součást významové výstavby textu. Spájení prvků lidovosti s výrazem knižním a nadneseným znovu podtrhuje umělost nově vzniklé literární skutečnosti i vlastní akt spisovatelova tvoření. Pro celé vyprávění je typické sloučení robustnosti s poetizací a také humor a rozmarná ironie.

JOSEF FRAIS (nar. 24. 1. 1946 v Milenově u Hranic na Moravě) začal svou literární kariéru jako člen amatérského ostravského divadélka Waterloo. Jeho povídky se uváděly v pořadu písniček K. KRYLA, autorsky se spolupodílel na muzikálu Agent 3,14 (1970) a s P. PODHRÁZKÝM napsal Syna pluku (1969), divadelní muzikál ironicky parafrázující známou knihu V. KATAJEVA. Za jeho uvedení bylo osm členů divadla souzeno pro trestný čin pobuřování a hanobení státu (Fraisovi byl původní trest 15 měsíců změněn při odvolacím řízení na podmíněný). První publikované Fraisovo dílo Muži z podzemního kontinentu (skutečnou prvotinou je příběh prvního milostného zklamání Válka mezi labutěmi, vydaný až jako v pořadí šestá autorova kniha r. 1983) přijala kritika příznivě. Optimistický postoj k životu, jímž se kniha odlišovala od autobiografických zpovědí autorových současníků (P. HÁJEK, M. BEZOUŠKA aj.), vyhovoval tendencím tehdejší kulturní politiky. Přehlížením dobových problémů a tvrdošíjným voluntarismem se tato próza družila k tvorbě, jakou v poezii reprezentovaly např. sbírky K. SÝSE nebo J. PETERKY. Nad běžný typ tzv. prózy s pracovní tematikou se pozvedla tvárným úsilím a obecnější výpovědí o schopnostech člověka. Frais vyšel z filozofie české avantgardy s jejím rovnocenným chápáním duševní tvorby a fyzické práce. Z avantgardní poetiky přejímá i podněty tvárné (stylizace vypravěče, jazyková vynalézavost apod.). Hlásí se zejména k poetice VANČUROVĚ; v jejím duchu také chápe jazyk jako významný prostředek estetického účinu díla. Ve svých dalších prózách čerpá Frais náměty z různých prostředí, z nichž většinu osobně poznal (výjimkou je novela o protiněmeckém odboji za 2. svět. války Klec plná siláků z r. 1978). Do světa hornické práce zavádí rozsáhlý román Šibík 505 (1979), zážitky z nábytkářského skladu zužitkoval autor v novele Narozeniny světa (1981). Svět opuštěných neprovdaných žen přibližuje Penzión pro svobodné dámy (1986). Prózy Strom na konci cesty (1985), Plechový slavík a Osmý den týdne (obě 1986) těží z prostředí uměleckého. Frais i nadále předkládá a obhajuje svůj programově optimistický obraz světa, který se však dostává stále více do rozporu s realitou a usvědčuje autora ze zjednodušeného vidění (známkou rostoucí povrchnosti je i zrychlující se tempo, v němž vydává své knihy; vedle děl již uvedených publikoval v 80. letech ještě prózy Den, kdy slunečnice hořely, 1982, Báječné místo k narození, 1987, a Bezpečné známosti, 1988). Typické prvky jeho poetiky se nemění, jejich účin však slábne.

Lit. J. Lukeš: Fraisova havířská balada, Tvorba 1978, č. 33; A. Stich: Slohová dynamičnost v nové české próze, NŘ 1979, č. 1; A. Macurová: Funkce metajazyka a metařeči ve Fraisových Mužích z podzemního kontinentu, SaS 1980, č. 3; o Osmém dnu týdne: R. Pytlík: F. kontra F., Kmen 1988, č. 12; I. Slavík: Svět podle J. F. kontra plakát na osmý den, tamtéž ; V. Macura in Kol.: Český Parnas, Praha 1993; J. Lukeš: Literární realita pravá a nepravá, in Prozaická skutečnost, Praha 1982; L. Machala: Sedmdesátá léta a české prózy z pracovního prostředí, AUPO, Philologica 50, Studia Bohemica III, Praha 1984; V. Macura: Parlez-vous Fraisais?, in J. F.: Osmý den týdne, Praha 1986; A. Hájková: Máte rádi Fraise?, in J. F.: Penzión pro svobodné dámy, Praha 1988; J. Lukeš: Zpěvy sladké Francie, SvS 26. 5. 1988; Bůh se slituj nad naší ignorancí. Je J. F. skutečně "normalizační" prozaik?, Práce 6. 2. 1991 (rozhovor; mj. s přiznáním čerstvého publikování dvou detektivních novel pod cizím jménem); Mám odvahu se bát, PL 28. 6. 1991 (rozhovor).

(Marie Uhlířová, Slovník české prózy, 1994)


© ÚČL AV ČR (www.ucl.cas.cz), inSophy (www.insophy.cz), Studio Vémola (www.vemola.cz), 2006-2008