Román o rodině ostravského kavárníka z doby před vypuknutím 2. světové války a za jejího průběhu.
Ústředním hrdinou je kavárníkův syn Jan, s koncem války teprve šestnáctiletý. Dějovou osu díla, rozčleněného do 14 číslovaných kapitol, tvoří jeho cesta k vlastnímu sebeuvědomění, provázená řadou dramatických konfliktů. Hlavní místo v nich zaujímají především oba rodiče. Pro hrdinova otce představuje vlastnictví kavárny základní životní hodnotu, jíž poměřuje všechno ostatní. Kvůli kavárně postupně obětovává, nakonec stejně marně, svou čest občanskou, manželskou i otcovskou. Pocit viny nemůže v závěru přehlušit ani zabitím důstojníka SS Bergra, který byl milencem jeho ženy. Vztah Janovy matky k tomuto Němci je tragický sám o sobě, navíc vznikl z nutnosti zachránit bratra, fanfarónského komunistu. Není také prost – a to oboustranně – jisté míry citu, a co hlavně, vzejde z něj dítě. Jan se za cenu ztráty iluzí, v prohrách a poníženích, distancuje od otcova kolaborantství a pokryteckého vlastenčení příbuzných, ale také od krutosti a mocenských ambicí partyzánského odboje. Rostoucímu pocitu odcizení se zákonitě snaží čelit hledáním blízkého člověka, jeho lásky však končí tragicky. V posledních dnech války, po otcově zatčení revolučními gardami, pokouší se spolu s matkou a nevlastní sestrou uprchnout nejen z místa dějů, ale také z vlastní minulosti. Vědomí marnosti tohoto činu je paradoxně zdrojem naděje do budoucna.
Vypravěč, totožný s hlavním hrdinou, nahlíží události a příběhy jednak z pozice bezprostředního účastníka, jednak s větším časovým odstupem, který nachází odraz v hodnotících a filozofujících komentářích. Důraz přitom není kladen na překvapivost point a dramatickou gradaci epizod. Vypravěč hned na počátku "vyzrazuje" osudy zúčastněných, když nejprve představí důsledky činů a až potom odhaluje okolnosti, které k nim vedly. Ostrava jako místo větší části děje tvoří neodmyslitelné pozadí příběhu. Toto průmyslové centrum bylo jakýmsi národnostním kotlem, zdrojem osudových vazeb a předurčení, kde být Čechem, Němcem, Polákem či Židem je totéž jako nést znamení, od kterého je možno se oprošťovat či kterému lze podléhat, vždy však s následky pro charakter postavy. Programová snaha problematizovat a relativizovat tvoří základ autorské strategie: jejím cílem je v konfliktu jedince a historie usvědčit velké ideologické "pravdy" všech znamének z vládychtivosti a především z lhostejnosti ke konkrétnímu lidskému osudu. S tím úzce souvisí autorova koncepce hrdiny, resp. antihrdiny: "ten malý človíček nese celé riziko běhu událostí, hrdina jen jediné riziko: smrt". Skepse a následná kritika mají v tomto smyslu obecný význam. Úporná hrdinova cesta za právem osobní volby ústí v závěrečné poznání, že vlastní minulosti se zbavit nelze, lze s ní jen žít a mít naději v její každodenní překonávání životními klady. Ty zde představuje soucit a odpuštění ve vztahu k matce a víra, že přijatou tíhu lze unést.
Román OTY FILIPA (nar. 9. 3. 1930 v Ostravě) je jeho poměrně pozdním debutem. Antiiluzivností a snahou vyrovnat se s traumaty, která přesahují pouhý osobnostní horizont a dotýkají se základních otázek lidského přebývání v konkrétních historických souřadnicích na přelomu dvou epoch, se zapojil do obecnějších tendencí české prózy konce 60. let (M. KUNDERA, L. VACULÍK, A. LUSTIG, L. FUKS aj.). Deheroizací doby a okolností osvobození navázal Filip na Zbabělce J. ŠKVORECKÉHO, knihu, která o desetiletí dříve vzbudila rozsáhlou polemickou odezvu. Filipova Jana spojuje se ŠKVORECKÉHO Dannym více společných rysů. Oba jsou velmi mladí, oba pocházejí ze stejné společenské vrstvy, také jejich reakce na svět dospělých jsou podobné. Co je naopak odlišuje, to je autorský postoj k nim. Danny Smiřický je postava vytvářená se zřejmou a záměrnou ironickou distancí, která plní funkci obranného mechanismu samotného autora. Oproti tomu na Filipova hrdinu působí události bez filtrů, v celé své vážnosti a tragice. Jeho sebetrýzeň je výrazem touhy po vyrovnání a očistě od všeho zlého, čeho je třeba i nezaviněně nositelem. Tento prvek se objevuje v různých podobách i v dalších Filipových dílech, hlavně pak v rozsáhlém románu Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy. Filipův druhý román Blázen ve městě (sazba z r. 1970 rozmetána; Curych 1975; Ostrava 1991) pak již přibírá autorský pohled s distancí od postavy, a to až k druhé krajnosti. Protagonista - navrátilec z vězení v 50. letech je zcela v rukou autora, který v díle samotném přímo rozvažuje nad podobou jeho dalších osudů.
Lit. V. Forst, Impuls 1968, č. 9; L. Rajnošek: Nadějný debut, HD 1968, č. 8; J. Svoboda: Hamletovský monolog, ČK 1968, č. 8; Š. Vlašín: Pozoruhodný román, KT 1968, č. 34; L. Vaculík in O. F.: Cesta ke hřbitovu, Ostrava 1990; J. Lukeš: Groteskní Filip. Ostrava – Bory – Mnichov, LidN 21. 8. 1991; F. Valouch: První román O. F. – Cesta ke hřbitovu, Tvar 1993, č. 47/48; Jazyk není bariérou (pro O. F.), MF 14. 7. 1990 (rozhovor); Kdyby mi jen oči pro pláč zbyly..., Květy 1990, č. 20 (rozhovor); K. Hvížďala in České rozhovory ve světě, Praha 1992; O aristokracii, postmoderně, nacionalismu a také o evropské prohře, Tvar 1993, č. 27/28 (rozhovor).
(Miroslav Zelinský, Slovník české prózy, 1994)